Článek
Jeho spolužák vzpomínal, jak na prvním stupni základky, kdy se učili o vlastencích a Učiteli národů zarecitoval „oslavnou“ vulgární báseň, která začínala: „Jan Amos Komenský, to byl machr na ženský.“ Po které následoval obrovský řehot celé třídy, včetně učitele, který smích maskoval pokašláváním až se málem udusil, ani mu nedal poznámku.
Na velký průšvih si zadělal poté, co musel kvůli špatnému rodinnému kádrovému profilu jít do učení na klempíře. Tehdy přerušil ódu „kovaného“ soudruha na Vítězný únor, ale i narážku na svůj kapitalistický původ a řekl mu, že blbě kecá a začal se s ním postrkovat, s tím, že mu dá facku, až je museli odtrhnout.
Pak ho vyhodili a mohl dělat jenom pomocné práce. Naštěstí se uchytil ve Filmovém studiu Barrandov, kde deset let pracoval jako rekvizitář a později jako asistent vedoucího výpravy. Jeho jméno lze najít v titulcích muzikálu Dáma na kolejích či komedie Jak se krade milion. Rád si při práci prozpěvoval, jednou ho slyšel Jan Werich a a řekl mu tehdy: „Poslyšte, vy byste měl zkusit zpívat lidem na jevišti.“
Jak se tak motal kolem filmu, všimli si ho režiséři a dostal několik menších rolí, třeba v hudebním snímku Bylo čtvrt a bude půl, či psychothrilleru Holčičky na život a na smrt. Větší dramatickou úlohu mu nabídl Juraj Herz v dramatu Petrolejové lampy, kde si s chutí zahrál obchodníka a šprýmaře Synáčka. O umělecké kariéře však neuvažoval, nepovažoval se za dobrého herce ani zpěváka.
V jednadvaceti letech ale dostal nabídku od frontmana kapely Juventus, který odcházel a hledal za sebe náhradu, a to jen díky tomu, že ho slyšel zpívat na trampském potlachu. Karel ji nejprve odmítl, ale nakonec za čtrnáct dní přišel na zkoušku a a byl nadšeně přijat. I díky němu se skupina proslavila, hity jako Osmnáct minut, Zrcadlo, Nářek převozníka či na dnešní dobu kontroverzní erotický song Ona se brání, opanovaly hitparádu Třináct na houpačce. Nicméně Karel Černoch toužil po sólové kariéře.
Na tu se pak vydal, což nelibě nesli fanoušci skupiny a označovali ho za zrádce. Jinak za svou lásku k hudbě vděčil mamince.„Přivedla mě ke zpívání prostřednictvím národních písní. Jako Jihočeška jich znala fůru a tak se u nás doma pořád zpívalo, naučil jsem zpívat druhý i třetí hlas,“ vzpomínal později. Od dětství měl mnoho různých zájmů, některé si přenesl do dospělosti, třeba slabost pro orientální umění, asijskou i africkou kulturu.
Sám byl byl také zručným výtvarníkem, vyřezával masky ze dřeva, šperky z kůže, sbíral starožitné a staré věci, z nichž vytvářel plastiky. Obdivoval koláže a zkoušel je. Rád vařil, jeho oblíbeným koníčkem bylo potápění. Na vrcholu sil, jak už to bývá, dostal tvrdou ránu v podobě zákazu činnosti za skladbu Píseň o mé zemi. S tou vyhrál v roce 1969 Bratislavou lyru.
Normalizátoři ji ocejchovali jako protisocialistickou a kontrarevoluční, a to tam nebyla tato sloka: „Proč jsi to udělal, proč tekla krev, nejdřív si mi ruku dal a teď jen řev, řev tanků burácí po našich uličkách, národ se potácí tak řekni vojáku, nemáš z mrtvých strach? Vojáku se zbraní, proč si byl vrah?“ Pak směl vystupovat jenom v malých klubech a musel se živit i manuálně, jak se dalo.
Pět let vydržel vzdorovat, pak to vzdal, posypal si hlavu popelem a vrátil cenu, včetně tučného honoráře, na který si musel půjčit. Bral to jako osobní selhání, protože komunisty nenáviděl, na druhou stranu měl rodinu, o kterou se musel starat a která kvůli zákazu hodně trpěla, jak říkal, kolikrát neměli co do huby.
Po návratu měl opět velký úspěch, a to nejen jako zpěvák, ale i komik, ve dvojici s Jiřím Wimmerem. Vše odstartovala vtipná scénka Lekce maďarštiny, z pořadu Možná přijde i kouzelník. Poté následovaly další. Byly tak vtipné, že se oba rozhodli uspořádat zájezdová představení, byla vždy vyprodaná a diváci se královsky bavili.
S Jiřím nebyli jen kolegové, ale i kamarádi. Karel se snažil mu pomoci, když propadal do depresí, které zaháněl alkoholem, třikrát se neúspěšně pokusil o sebevraždu, nakonec ho opilého rozdrtil autobus. Jeho smrt ho hodně zasáhla. K další tragédii, která mu změnila život, došlo v roce 2004. Došlo k autonehodě, při které byl sice lehce zraněn, měl zlomenou nohu a otřes mozku, ale zasáhlo ho, že ji nepřežil talentovaný zpěvák Patrik Stoklasa.
Jeho syn Marek Černoch se později vyjádřil, že si jeho otec skon hodně vyčítal s tím, že měl zemřít místo něho, bylo mu líto zmařeného mladého života. Dokonce pak napsal článek s názvem: “ Pochopil jsem, že smrt je nevratná." To ještě netušil, že na něj čeká už tři roky po této události. Onemocněl záludnou rakovinou tlustého střeva a i když s ní bojoval jak mu síly stačily, nakonec jí podlehl. Měl poslední přání, užít si ještě vánoce s rodinou. To se mu splnilo, zemřel doma mezi svými blízkými 27.12 2007. Bylo mu jen 64 let…
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/18519-karel-cernoch.html
https://www.csfd.cz/tvurce/28805-karel-cernoch/biografie/
https://www.ceskatelevize.cz/lide/karel-cernoch/
