Článek
Tvrdil, že zpěvák musí dbát i na zdánlivé maličkosti, správné držení těla, hlavu a krk musí mít vzpřímené, uvolněné, nadechování je z bránice, nutné je i pozvolné zahřívání hlasu na správnou teplotu, aby se naráz nepřetížil. Proto se každý před vystoupením rozezpívává. Dále říkal:
„Musíte si také mnohé odepřít, třeba zmrzlina nedělá na hlasivky dobře, před koncertem nesmím pít ani červené víno, vysušuje sliznici. Naštěstí si ho mohu dopřát, obvykle spolu s francouzskými sýry, v době, kdy nezpívám, ale piju střídmě, na chuť. Ale třeba takové ořechy a mandle jsou už nebezpečné, pak dojde k lehkému zánětu a nezazpíváte ani ň.
Velké nebezpečí je hlen, zásadní je vyhýbat se všemu, co ho může způsobit, nepít v létě příliš studené, v zimě moc horké. Před mnoha lety mi říkal „můj“ krční lékař z nemocnice na Bulovce profesor Bláha, že nejhorší je vařící čaj, protože viry a bakterie jen „povzbudí.“
Ty jsou pro každého zpěváka největším strašákem, lze je, bohužel, chytit kdekoli. Já mám jinak tabu, které se zpíváním nesouvisí, jsem „alergický“ na špenát a česnek. To ovšem není nic neobvyklého, každý z nás má potraviny, které mu nedělají dobře, někdy i ty, co mu jinak chutnají.“ Představuje Karel Gott svou profesi.
Hana Hegerová mi v rozhovoru řekla, že (aniž by si stěžovala) být zpěvák je víc řehole, než profese. Harcuje se po městech a z nich vidí jen hotel a jeviště. Přichází o soukromí, žije ve shonu, pod neustálým psychickým tlakem, nedostatkem času šidí rodinu.
„Ten výčet je dlouhý, přesný a působil by asi negativně – nebýt slov v závorce. Nikdo z nás si totiž na svůj úděl nestěžuje, všichni tu práci milujeme, bez toho se dělat nedá. A je úplně jedno, jestli jste slavný nebo objíždíte vesnické tancovačky.
Všechno vám bohatě vynahradí nejen ovace, ale také pocit, že jste divákům dal to nejlepší ze sebe, pobavil je a oni třeba pozapomněli na své starosti. Je to prostě adrenalin,“ vysvětluje Karel Gott.
Mnoho úspěšných umělců si „stěžovalo,“ že i po dlouhých letech strávených na jevišti mají před vystoupením trému, někteří si musí dát i sklenku alkoholu na kuráž. Předpoklad, že se to Karla Gotta netýká byl mylný:
„Jistěže mám trému, před vystoupením mě provází pochyby, těsně než jdu na jeviště jsem rozechvělý. Říkám si, co když zapomenu text, zradí mě hlas, nepodám výkon, jaký se ode mě očekává. Ono není jednoduché stát přes dvě hodiny na pódiu a zpívat.
Já navíc nikdy nebyl velký „táborový řečník“ co prokládá songy sáhodlouhými monology. Nikdy na sobě ale nemůžete dát znát starosti, že vás něco pobolívá, na to není nikdo zvědavý. Divák si koupil lístek a za peníze, co ho stál, oprávněně očekává perfektní výkon.“
Karel Gott nikdy nebyl velký sportovec, přesto měl štíhlou figuru. Místo do „fitka“ chodil na delší procházky, pochvaloval si, že se mu přitom vyčistí mozek, vnímá krásu přírody kolem sebe a kochá se. Ani jeho životospráva nebyla nic moc. Vysvětluje jí takto:
„Ráno jím hlavně sladké. Naštěstí mám mezi fanynkami spoustu výtečných cukrářek, zásobují mě. Uvědomuji si, že to je vzácnost – dělaly je jen a jen pro mě. Kávu oslazenou, jak jsem kdysi zpíval, o trochu víc.
Stejně jako všichni zpěváci a herci mám hlad po představení. Vím, že to je nezdravé, ale před ním zase jen užďibuji, nebo si nedám k jídlu vůbec nic. Když jsem hodně sytý, zmocní se mě jinak výjimečná lenost, jediné, čeho jsem schopen, je spánek.“
Říkalo se o něm, že má hodně životní energie. I diváci mu často psali, že je jeho písně pozitivně „nabíjí.“ Když četl jejich dopisy, sdílel s nimi jejich naději, že bude líp. To mu dodává chuť k další práci.
Že mu leckdy svěřují i s intimními zážitky chápe jako velkou čest a důvěru. Vždy byl považován za vzor gentlemana, zdvořilého vůči ženám. Idea cti, fair play, ochranitelství ho vždy oslovovala a mrzí ho, že v dnešní době jsou rytířské ideály passé.
„Hodně žen nestojí o dvornost, lichotky berou jako sexuální výzvu. Proč? Každého by mělo přece potěšit když ho druhý pochválí, že mu to sluší. Dnešní generace třeba vůbec nezná galantnost. Mě by hanba fackovala až do smrti, kdybych za sebe nechal ženu zaplatit útratu v restauraci, pro ně je to úplně normální.
Že ale romantika ve vztahu skoro vymizela, je podle mě škoda hlavně pro ženy. Líbil se mi zvyk, kdy muž žádal dámu o ruku v uctivém pokleku s kyticí v ruce, to je naprosto nádherné vyznání lásky! Nedovedu si představit, že by to nějaké ženě mělo vadit.
I když se jinak snažím jít s dobou, v tomhle platí, že starého psa novým kouskům nenaučíš. I když to není přesné, naučil bych se, nechci.“ Přidává posmutnělý komentář Karel Gott, ale pokračuje:
„Četl jsem, že každá myšlenka, co člověk vypustí z hlavy, má tendenci se uskutečnit. Tím si nejsem jist, na to jich je příliš mnoho, včetně těch, s odpuštěním pitomých. Ale v jejich sílu věřím bezvýhradně, pokud se týkají představ, přání, tužeb.
Vzpomínám na hrozně dávnou epizodu, kdy jsem za krátkého působení v ČKD, přinesl do práce desku z Las Vegas s tím, že tam jednou budu zpívat. Všichni si ťukali na čelo, co jsem to za magora. A vidíte, za deset let z toho byla skutečnost. Myšlenky jsou podobné jako sny, když uděláte vše, i ty zdánlivě nemožné a nepravděpodobné se mohou splnit.“
Podle něj nemá cenu přemítat nad budoucností, stejně se nedá ovlivnit, většina událostí, co se přihodí, je výsledkem mnoha na sobě nezávislých okolností a událostí, které se v jednu chvíli sejdou dohromady. Nesnáší povalování, nestojí o dlouhou samotu, je rád mezi lidmi.
Cestuje hlavně proto, aby poznal nová místa, zvyky, nejraději tam, kde ho nikdo nezná. Rád obdivuje památky, chodí do galerií, to souvisí i s tím, že maluje obrazy. Snaží se moc nesledovat média, kde vládne trend dobrá zpráva – žádná zpráva a šíří se jen ty špatné, násilné. A těch je hrozně moc.
„Uvědomuji si, že talent, ať už mi ho dal „ten nahoře“ nebo ho mám od narození, je vzácný dar, co se nedá zahodit. To nemůže, bohužel, zažít někdo, co vynalezl něco, co lidstvu pomůže, i když by si to vrchovatě zasloužil. Ale takový je svět už od antiky, kde platilo spojení chléb a hry.
Mám radost z maličkostí. Vyhýbám se lidem, z nichž cítím škodolibost, nepřejícnost, závist a všemu, co křiví charakter a ničí duši. Nehrabu se v tom, co bylo, nekoumám, co bude, jen si užívám ty drobné pocity obyčejného lidského štěstí díky rodině, dětem, práci, divákům, posluchačům. A vážím si každého dne,“ zakončil Karel Gott svou „zpověď“.
Zdroj: vlastní rozhovor autora s Karlem Gottem
