Článek
Začínal v proslulém Dismanově rozhlasovém dětském souboru. „Já ale nikdy nebyl členem, protože jsem neprošel přijímací procedurou, ale vzhledem k tomu, že mě tam často viděli, tak mi to nějak prošlo. Díky tomu jsem si zahrál v pěti letech Smolíčka Pacholíčka, jelena se zlatými parohy hrál Otomar Korbelář. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, tehdy jsem totiž ještě neuměl číst, takže mi nezbylo, než se navrčet text nazpaměť.
Já byl jako dítě trochu samorost, víc než herec jsem chtěl být malíř nebo sochař. Moje představa byla, že by mi do toho alespoň nikdo nekecal. Bohužel, i tito umělci jsou vydáni napospas všelijakým podržtažkům a jiným dobrákům, tak mě iluze postupně přešly. S hraním potom přišla menší pauza, ale v devíti mě obsadili do filmu Konec strašidel, a ve dvanácti hned do dvou, Punťa a čtyřlístek ,Vzorný kinematograf Haška Jaroslava.
Ve dvou snímcích jsem se setkal s Vladimírem Pucholtem, s tím jsme později skončili i ve stejné dílně, když mě otec dal - i přes mé protesty - do učení na zámečníka, byl vášnivý komunista a myslel si, že dělnický původ je nejlepší základ k životní kariéře, o herectví nechtěl ani slyšet. Vláďa měl tatínka naopak zavřeného, poté jako doktor práv dělal topiče a na střední školu ho kvůli němu nevzali.
Byl to paradox. Ale otevřelo mi to oči a já svět viděl úplně jinak, než soudruh otec. Ale za to vyučení jsem v podstatě vděčnej. Já se nejen naučil dobře pracovat s kovem, ale poznal se také s lidmi, kteří ovládají mistrně své řemeslo. Od té doby špatně snáším despekt k dobře vykonané, i jednoduché práci. Protože ani to není sranda. Jinak jsem ve třinácti objevil v dětské roli na scéně Tylova divadla, později i ve Vinohradském.
To mě bavilo mnohem víc, bylo to akční, natáčení je pro živého kluka za trest, samé čekání. Navíc tu byla závěrečná děkovačka, potlesk diváků na mě působil jako droga. Ale nabídky na filmování jsem neodmítal, ani na učňáku. Obsazovali mě ale spíš do televizních filmů, což mi vyhovovalo, nejsou tak náročné na čas, dalo se to skloubit s praxí v dílně, učit jsem se naštěstí nemusel. Hrál jsem v nádherných klukovských filmech - Malí medvědáři, Dobrodružství Toma Sawyera, Poplach v Kovářské uličce, Kluci z Pavelské ulice.
Později jsem se objevil v takové moralizující bolševické agitce Chlap jako hora a v hudební komedii z vojenského prostředí Bylo nás deset po boku Suchého a Šlitra. Nejen kvůli filmování jsem se dostával do konfliktu s otcem. Když mě párkrát viděl kamarád Franta Peterka, jak mám v obličeji modřiny, nabídl mi, ať s ním odejdu do divadla v Liberci, kde tehdy hrál, že potřebují jevištního technika. I když můj plat byl čtyřikrát menší, než bych bral v dílně, já neváhal ani chvíli. Cítil jsem, že by to mohla být moje cesta na jeviště. “ Zavzpomínal Václav Postránecký.
A měl pravdu. Celkem brzy putoval do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, prvního hereckého angažmá. Měl talent, což bylo jasné všem kolem, kromě něj. Podceňoval se, i proto, že kvůli krátkému času na přípravu nezvládl přijímačky na DAMU. V roce 1968, jako vítěz soutěže Divadelních novin, absolvoval studijní pobyt ve Velké Británii, který však nemohl dokončit kvůli srpnovým událostem.
Udělal si jméno za sedm let působení ve Státním divadle v Brně, následné angažmá v Městských divadlech pražských ho zbavilo pochyb o sobě, později z něj přešel na naši první scénu. Měl zajímavou životní filozofii: „Důležitý je, aby lidi dělali chyby. Aby dělali jeden kopanec za druhým. To je jejich povinnost. Protože až pak jsou chytrý a až pak je taky nikdo nebude poslouchat. Protože lidi budou potřebovat dělat svoje blbosti. A takhle je to furt,“ řekl při natáčení rozhlasového pořadu Hvězdný prach.
Kromě hraní se stal mezi kamarády proslulý enormním apetitem. I když vážil jenom 45 kilo při výšce 163 centimetrů, dokázal spořádat neuvěřitelné porce jídla. Kolega Milan Hlavín se jednou vsadil s celým lokálem, že sní všechny pokrmy z jídelního lístku. Nikdo tomu při pohledu na jeho hubenou postavu nevěřil. „Předkrmy byly čtyři. Olejovky, tresčí játra, tlačenka a budapešťská pomazánka. Polévky dvě, hovězí vývar a hrachová. Hlavních jídel šest.
Námořnické maso, svíčková, vepřové se zelím, španělský ptáček, uzené se špenátem a smažený sýr. Moučník byl makový koláček. Sázku jsem vyhrál, ale ne bez problémů. Já nikdy před tím totiž nejedl tresčí játra. Po jejich pozření jsem měl až do makového koláčku dojem, že všechno, co jsem vzal do úst, chutná jako tresčí játra…“ Dal k lepšímu Václav Postránecký. Tento zážitek uzavírá první kapitolu jeho života. Dál už to bylo o něčem jiném…
Zdroj: Autorský rozhovor
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/vaclav-postranecky-107449
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/jedlik-vaclav-postranecky-jako-mlady-kluk-vazil-45-kilo-ale-dokazal-sporadat-cely-jidelni-listek_535414.html
https://regiony.rozhlas.cz/vaclav-postranecky-hral-v-peti-letech-smolicka-pacholicka-i-kdyz-neumel-cist-7429178
