Článek
Oidipovský komplex se totiž stal jedním ze základních kamenů jeho psychoanalýzy a tím proslavil jméno vladaře i v oblasti, kde by to asi těžko někdo z historiků divadla či antiky předpokládal. Nejprve stručný obsah díla. Osud Oidipa určila kletba. Tu na sebe přivolal jeho otec, král Laios z Théb, když unesl a zabil Chrýsippa, syna lýdského vládce Pelopa.
Podle ní měl být celý rod pronásledován až do třetího pokolení a jemu bylo souzeno zemřít rukou vlastního syna. Když se proroctví dozvěděl, rozhodl se potomka ihned po narození zbavit. Nechal ho pohodit v lese a ponechat osudu. Aby neunikl dravé zvěři, zmrzačil mu nohy. Jenže otrok, který měl tento strašný úkol provést, ho nedokázal dokončit.
Slitoval se nad ním a svěřil ho do výchovy potulnému pastýři. Od něj poté putoval k vládci Korintu, Polybovi, jenž se ho ujal. Podle zmrzačení ou dostal jméno Oidipus (v překladu s oteklýma nohama) a s manželkou Meropé ho vychoval tak, jak se na dědice trůnu sluší. Ten, když dospěl, začal mít pochybnosti o svém původu. Aby se dověděl víc, vypravil se do Delfské věštírny.
Pýthie mu s minulostí nepomohla, zato mu předpověděla tragickou budoucnost. Podle ní zabije otce, ožení se s matkou, s níž bude mít syny, které prokleje, aby pak zahynuli. Tato věštba by zdrtila asi každého a není divu, že Oidipus hledal cesty, jak ji zmařit. Nevrátil se do Korintu k těm, jenž považoval za rodiče a vypravil se nazdařbůh světem. Cestou potkal nerudného starce.
Ten mu začal bezdůvodně nadávat a tlouci ho holí. Nechal ho být, ale když se k němu připojili sluhové, bránil se a všechny až na jednoho pobil. Netušil, že nešťastníkem, co vše vyprovokoval, byl jeho otec. Při další cestě musel projít kolem obludné sfingy, zabraňovala přístupu k městu Théby. Každému dala hádanku a kdo neuhodl, rozsápala ho drápy.
Oidipus ji však rozluštil a za odměnu usedl na uvolněný trůn. Oženil se s královnou Iokasté, svou matkou. Stal se z něho moudrý a oblíbený vládce a měl za to, že prokletí zlomil. Jenže zapomněl, že bohové vždy na člověka udeřili, když byl na vrcholu moci. Apollón seslal na Théby mor jako odvetu za nepotrestanou smrt krále Laia.
Hynul dobytek, lidi, přišla bída. Oidipus šel pro radu k věštcům a slepý Teresius mu po naléhání řekl smutnou pravdu, že právě on zabil otce a je hlavní příčinou všech neštěstí. Nejprve tomu odmítal uvěřit. Když hroznou zvěst potvrdilo svědectví adoptivních rodičů, spáchala Iokasté sebevraždu.
Oidipus, když ji našel mrtvou, si jehlicí z jejího šatu vypíchl oči. Odešel do vyhnanství a tam zpovzdálí sledoval bratrovražedný souboj potomků o trůn. Poté, co se ho zřekli, je proklel a ti pak ve vzájemných soubojích zahynuli. Krátce poté mu bylo bohy konečně povoleno opustit tento svět. Jediný, kdo mu zůstal věrný, byla dcera Antigona.
Tento úchvatný příběh, asi z roku 429 př. n. l., zasáhl mnoho generací i odlišných kultur, ovlivnil nejen dějiny divadla, ale i sexuologie a psychiatrie. Z něho totiž vycházel Sigmund Freud při práci na svém životním díle, psychoanalýze. Oidipovský komplex se stal jedním ze základních kamenů této teorie a proslavil jméno krále i v oblasti, kde by to těžko někdo z historiků předpokládal.
Asi nemá smysl unavovat mysl čtenáře odborným výkladem této metody, tak spíš krátce. Freud považoval tuto legendu za podobenství dědičného hříchu a interpretoval ji jako prokletí, které musí všichni prožít. Podle jeho teorie každý syn v dětství miluje matku. Chce se s ní - podvědomě - pohlavně spojit a vytlačit otce, který mu stojí v cestě a je pro něj sokem.
Tyto bezděčné úvahy u něho vedou ke strachu, že bude za ten smrtelný hřích vykastrován = oslepen. Svědomí a pocit viny ale úplně neseděly Freudovi do předchozího modelu, a proto ho přizpůsobil. Podle něj je osobnost člověka složitě strukturovaná a má tři části: „Já“, „Ono“ a „Nadjá“ (Id, ego a superego.) Hierarchicky má tři roviny - vědomí, podvědomí a nevědomí.
Právě posledně jmenované má značný význam, ovlivňuje lidské chování a má už od dětství důležitou roli. Id zastává podobnou funkci jako nevědomí a má i funkci sebezáchovnou. Velká část superega a idu pracuje nevědomě a výsledným kompromisem je osobnost člověka taková, jaká se nám jeví.
V podvědomí a nevědomí se mají ukládat už od raného mládí nepříjemné vzpomínky - ty je možno pomocí psychoanalýzy vybavovat - stejně jako depresivní, násilnické i násilné sny a představy. Následník Freuda Carl Gustav Jung přidal k Oidipovskému komplexu další, Élektřin. Jde o přehnanou vazbu dcery na otce a nepřátelství k matce
I ta se týká erotických vztahů. Élektra byla v řecké mytologii dcera krále Agamemnona. Toho po návratu z vítězné Trojské války zákeřně zavraždila manželka Klytaiméstra a její milenec Aigisthos. Tragédii zabránit nemohla, ale zachránila před smrtí tehdy malého bratra Orésta, měl být další obětí.
Toho v dospělosti vedla k tomu, aby se pomstil, naplánovala jejich smrt a on ji provedl. Za to je pronásledovaly bohyně pomsty, Erínye, ale nakonec dosáhli odpuštění olympských bohů. Mnozí odborníci ale nevažují tento příběh za typický, ti dál používají termín Oidipův komplex.
Pokud čtenáře tento článek zaujme, mohu nabídnout pokračování, osobní zkušenost s psychoanalýzou. V žádném případě ho nelze považovat za odborný a neměl by se tak brát ani tak hodnocen.
Anketa
https://www.kzamysleni.cz/psychoanalyza-za-freuda-i-po-nem-cast-iii/
https://www.studium-psychologie.cz/dejiny-psychologie/4-psychoanalyza-sigmund-freud.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l_Oidipus
