Stanislav Zindulka odolal estébákům, přežil scény s H. Růžičkovou a vycítil smrt V. Brodského

Podobně jako většina absolventů putoval nejprve na oblastní scénu. Zakotvil v Hradci Králové, kde se seznámil s budoucí manželkou. „Byla úplně z jiného oboru, pracovala jako inženýrka zemědělství, ale naštěstí měla obrovský smysl pro „kumšt,“ hudbu, divadlo, literaturu.Takže jsme si vždycky skvěle rozuměli a chápala mou profesi. Když se nám narodili synové Jakub a Ondřej byl jsem šťastný, ale ne moc dlouho.“ Řekl v rozhovoru pro Idnes.

Stal se totiž ve městě mezi lidmi tak populární, že si ho estébáci vytipovali jako možného spolupracovníka. A jednou za ním přišli. Nejprve mu lichotili, gratulovali k oblíbenosti. A pak to začalo. Zjistil, že o něm ví naprosto všechno. I o jeho rodině. Třikrát vehementně odmítl donášet na kolegy, teprve pak ho frustrovaní příslušníci nechali být. Ale musel jim podepsat slib mlčenlivosti – prohlášení, že o neúspěšném verbování nebude nikde mluvit. A chtěli se také postarat o to, aby už si „ani neškrtl.“

Obratem dostal ředitel divadla Milan Pásek příkaz k jeho propuštění, ale neuposlechl. Stanislav se mezitím rozhodl s StB rázně skoncovat: „Já jim sdělil, že pokud mně nedají pokoj, nebudu respektovat tu mlčenlivost. A naopak budu každému a všude vykládat, jak se mě snažili zneužít.“ Řekl jim výhružně podle magazínu Paměť národa. Jeho odvaha estébáky šokovala a přimluvil se za něj kupodivu také ideologický tajemník krajského výboru strany Houser, znali se z povinných politických školení.

Naštěstí tak v hradeckém divadle zůstal a odešel z něj až dlouho poté, kdy následoval svého oblíbeného ředitele do brněnského Divadla bratří Mrštíků, kde hrál od roku 1968 do roku 1989 a vytvořil tam téměř stovku rolí. Učil i na brněnské konzervatoři, mezi jeho studenty patřily budoucí velké hvězdy - Oldřich Kaiser, Libuše Šafránková nebo Dagmar Veškrnová. V období „pražského jara“ vstoupil do KSČ, na krátký čas uvěřil tomu, že socialismus lze reformovat zevnitř.

„Já věděl, že je to zlo, ale tehdy tály ledy, konečně začala vycházet dřív zakázaná literatura, ustala cenzura,“ vysvětloval svůj krok, jehož velmi záhy litoval. Hned po srpnové okupaci ze strany na protest vystoupil, nečekal, až ho vyhodí při obávaných prověrkách. Odveta byla rychlá, normalizátoři zapracovali. Technicky nadaný syn Ondřej nemohl nastoupit ani do učení s maturitou, musel dělat ve fabrice (nakonec se však na vysněnou ČVUT dostal a dnes tam působí na katedře matematiky.)

Musel odejít z konzervatoře, v divadle mu zařízly některé role, snížily odměny, což poškodilo i rodinu. V tomto těžkém období hledal útěchu v alkoholu, ale naštěstí si včas uvědomil, že to není řešení. Hrál alespoň hrál po různých venkovských štacích, aby si přivydělal. V druhé polovině sedmdesátých let se ho režiséři odvážili obsazovat, nejprve pozvolna, do vedlejších rolí a když to kupodivu prošlo, přišly na řadu i ty větší. Jeho velký přítel Milan Pásek si ho prosadil do titulní role televizního dramatu Albert Einstein.

I když hrál v mnoha významných filmech - namátkou Obžalovaný, Tajemství zlatého Buddhy, Znamení raka, Dny zrady, Náš dědek Josef, O moravské zemi, Božská Ema, Kdo se bojí, utíká, Smrt krásných srnců, Vážení přátelé, ano, Evropa tančila valčík, Báječná léta pod psa, Dědo, čaruj! větší úspěchy slavil v televizních seriálech. Nezapomenutelný byl ve Vlaku dětství a naděje. Jeho partnerka, Helena Růžičková, ale občas neodhadla možnosti svého korpulentního těla a když měla na subtilního Stanislava skočit do postele, tak ho trochu „přizabila“.

Když ho pak nosila v náručí, zase ho občas přimáčkla tak, že měl na těle modřiny. Jinak si ale rozuměli. On byl skvělý společník, zábavný, vtipný, dvorný kavalír ze starých časů. Seriál ale neprošel cenzurou, byl čtyři roky v trezoru. Zahrál si naštěstí v mnoha dalších - Slovácko sa nesúdí, My holky z městečka, Rodáci, Dobrodružství kriminalistiky, Hospoda, v druhé sérii Arabely, Když se slunci nedaří, Život na zámku, Černí andělé, Okno do hřbitova, Případy prvního oddělení, Labyrint, Chlapec a pes, Náhrdelník. Exceloval jako nerudný pan Fajst v seriálu Bylo nás pět.

Rád vystupoval i pro nejmenší děti, namluvil jednu z postav animovaných Lichožroutů, velkou oblibu si získal coby role čarovný děda v televizní Kouzelné školce. Objevil se také v Ulici, kde si „střihnul“ jednu z mála záporných rolí a byl za ni rád, herci ji obvykle mívají raději, dává jim víc možností a poloh. Objevil se také v jednom z vůbec nejpopulárnějších seriálů u nás, v Četnických humoreskách.

Pokud jde o divadlo, dostal po listopadu nabídku z Národního. „Já ji nepřijal. Situace tam byla jiná. Já zažil jako divák období, kdy tam byly osobnosti - Karel Höger, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Václav Vydra starší, Vlasta Fabianová, Zdeňka Baldová a další a další. Byly to herecké koncerty. To je to, co jsem tam pak marně hledal. Proto tam už ani nechodím. Je tam pár dobrých herců, ale osobnosti, které, když přišly na jeviště, tak tam zkrátka bylo „něco,“ ty chybějí.

Pro mě byla daleko vábnější druhá nabídka z Činoherního klubu. Já na ni okamžitě kývl, šlo o můj tajný sen. A nikdy jsem nelitoval. Na malém jevišti je herectví niternější, můžete víc uplatnit nejen grimasy, ale i zvednuté obočí, pohled, často přesvědčivější než slova. Navíc tam byl vynikající ansámbl, třeba režiséři Ladislav Smoček, Jan Kačer, dramaturg a ředitel Vladimír Procházka, skvělí kolegové - Petr Nárožný, Ondra Vetchý, Lála Dulava, Ondřej Sokol, Josef Abrhám, Petr Čepek.

Mým největším přítelem byl ale Vlastimil Brodský. I když jsme si vzájemně chodili na představení, scházeli se, léta letoucí se navštěvovali, nikdy jsme spolu nehráli. Až v Babím létě. Tam se to přátelství neskutečně zúročilo. Scénář napsal Jiří Hubač pro nás, jakoby znal naše rozdílné pohledy na život a smrt. Bróďa nebyl tehdy úplně zdravotně v pořádku. Tušil, že ho opouští síly, a svěřil se, že je rád, že mě má vedle sebe, že mu to nesmírně pomáhá. Pak jsem měl slavit sedmdesátiny. On se na ně těšil a pomáhal mi je organizovat. Ale nedlouho před oslavou přišel a řekl: „Stando, moc se ti musím omluvit, z vážných důvodů nemohu na tvé sedmdesátiny už přijet.

Já měl husí kůži, protože jsem asi pochopil, co tím asi myslí. A opravdu nepřišel. A tehdy se stalo něco zvláštního. Byla sobota ráno, s manželkou jsme zrovna snídali. A najednou jako bych slyšel ránu. Vykřikl jsem: „Bróďa!“ Rozklepal se a hned se hnal k telefonu a volal na chalupu na Slunečnou, kde pobýval s kamarádem. Zeptal jsem se: „Co je s Bróďou?“ A v sluchátku jsem zaslechl jenom pláč a pak se ozvalo: „Bróďa už není…“ Zeptal jsem se: “ A kdy?“ Odpověděl: „Teď, před chvílí.“ Já tu ránu slyšel, tak moc jsme byli propojení. Nevěřím na nadpřirozené věci, ale toto bylo až mystické, neuvěřitelné!" Svěřil se opět Idnes.

„Já jinak hledám i v nejhorších situacích světlo. Herec nesmí nikdy zapomenout, že slunce svítí. I když je zrovna zamračeno. Herectví je výjimečné v tom, že musíte v určitý okamžik zmobilizovat svůj psychofyzický aparát –  paměť, fantazii, pohyb, hlas i prožitek smyslu. Bez ohledu na to, že je vám třeba zrovna spíš do pláče než do smíchu.“ Řekl pro magazín Pamět národa. Stanislav Zindulka neodmítal nabídky na role, pokud ho zaujaly. Přijal ji i od teprve osmnáctiletého začínajícího režiséra Davida Baldy, s kterým natočil svůj poslední film Narušitel. Zemřel na kompilace po prodělané chřipce a zápalu plic 4. března 2019 v osmdesáti šesti letech.

Zdroj: https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/byt-hercem-to-je-jako-vecne-drzet-rozsvicenou-svicku-rikal-stanislav-zindulka

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/stanislav-zindulka-umrti-zemrel-rozhovor-vzpominky.A190314_153325_filmvideo_jan