Článek
Byl, jako už tolikrát, mezi cizími dětmi, dopředu se od něj čekalo, že jako syn komedianta bude hloupý, zanedbaný - a že něco provede. Když se pak ve třídě ztratilo plnicí pero, bylo všem hned jasné, že ho ukradl on. Učitel ho před celou třídou potupně prošacoval a poté, co nic nenašel, řekl, že ho někam rafinovaně schoval. Z té ostudy mu bylo až fyzicky špatně, navíc ho tak obrovská křivda nesmírně ponížila.
Nespravedlnost v něm probudila touhu ukázat všem, co jím opovrhovali, svou cenu tím, že se stane slavným hercem. Ale nejprve studoval na gymnáziu. Neměl problémy, tedy až na chování, byl iniciátorem všemožných taškařic. Pak zkusil i obchodní školu, nakonec však skončil na konzervatoři. Během ní ještě stihl absolvovat stipendijní pobyt v renomované berlínské herecké škole fenomenálního Maxe Reinhardta.
I díky tomu dostal angažmá ve Státním divadle v Brně. Tam vydržel jenom dva roky, všiml si ho totiž věhlasný režisér K. H. Hilar a nabídl mu - teprve v jeho 23 letech - hostování ve zlaté kapličce. To se změnilo v roce 1929 na stálé angažmá. Ztvárnil tam 320 rolí, skončil v roce 1976, když nesouhlasil s přístupem vedení k některým hercům. Tehdejšímu řediteli, kovanému komunistovi Kočímu, vmetl do očí: „Jste hrobař českého divadla!“
Film, který ho proslavil, moc v lásce neměl, přestože ve třicátých letech minulého století patřil k největším hvězdám. Díky mladistvé vizáži si zahrál středoškolské studenty Kulíka a Čuřila v kultovních komediích Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života, i když mu bylo už 33 let. Jaroslav Marvan, který hrál „jeho“ profesora, byl starší jen o čtyři roky. S ním si moc nerozuměl na plátně ani v životě, jeho pedantismus mu byl cizí.
Student Kulík v Cestě do hlubin študákovy duše
Samostatnou kapitolou ve filmografii Ladislava Peška se staly pohádky. Začal s nimi v roce 1955 rolí potulného muzikanta v Obušku, z pytle ven! Pokračoval o rok později Hrátkami s čertem, kde si vychutnal roli senilního vládce pekel Belzebuba. Objevil se i ve Zlatovlásce, Popelce, Nezbedné pohádce podle Josefa Lady a mnoha a mnoha dalších. Pro rozhlas namluvil dramatizaci Jak hrál stařeček Makovému mužíčkovi ukolébavky.
V pohádce Obušku z pytle ven
Když si v roce 1933 přečetl na „fermanu“ ND obsazení Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské, byl zklamán, měl hrát poťouchlého skřítka Puka. Šlo o „kalhotkovou“ roli, kterou hrály dívky. K.H. Hilar měl ale jiné plány. Na první zkoušce ho vyzval: „Ukažte, jak umíte vyskočit. Na jedna se odrazit, na dvě zůstat ve vzduchu, na tři dopadnout.“ Div se nepřizabil. „Já myslel, že jsem angažoval herce, ne nešiku,“ glosoval to režisér.
Na jeho příkaz musel hodit do gymnastické školy a předvádět akrobatické kousky. Děj se odehrává z velké části v lese, scéna byla postavena tak, že větve fungovaly jako hrazdy, na které se mohl zavěsit jako netopýr a po stromech skutečně šplhat. Pohybové kreace chodil okoukat do zoologické zahrady. Musel se houpat jako opice, plížit jako leopard a kolébat jako medvěd. A k tomu ještě tanec, step, klauniáda. Ale bylo to o něčem a kritici žasli.
Díky tomu pochopil, jak důležitá je fyzická příprava a jak zásadně může pohybová stránka obohatit roli. Když se v zákulisí připravoval, připomínal prý závodního koně před startem. V šedesátých letech se stal nechtěným aktérem experimentu, při kterém lékaři zkoumali namáhavost různých povolání. Měřením krevního tlaku, sledováním kognitivních funkcí a hmotnosti zjistili, že dvě hodiny na jevišti jsou srovnatelné s denní prací v cementárně!
A to byl přitom jednou nohou v důchodu! Ladislav měl v mládí komplex ze svého vzhledu, nelíbil se mu zejména výrazný nos. To, že se líbil ženám, připisoval jenom své popularitě. Jedna však sedávala pravidelně v lóži Stavovského divadla, celá v černém, se závojem přes obličej, po představení postávala za divadlem a po premiéře posílala dary. On z ní měl trochu strach - a oprávněně. Když ji jednou míjel, vychrstla na něj kyselinu sírovou!
Naštěstí se netrefila do obličeje a odnesly to jen šaty. I když šlo o pokus o vraždu, na policii nešel. Dámu v černém ale ten útok odradil, od té doby se už neukázala. Jaký měla motiv je záhadou, zřejmě šlo o duševní onemocnění. Nebyla bohužel jedinou ženou, která ho kdy uháněla, jiná potřeštěná fanynka, která si říkala Divá Bára, ho výhružkami sebevraždou přivedla až k oltáři. Tato historka je nicméně tak profláklá, že nemá cenu ztrácet s ní čas.
Jeho Femme fatale byla Jiřina Štěpničková, krásná blondýnka s obrovskou vervou. Měli spolu konflikt, chtěla, aby s ní hrál ve filmu, ale on ignoroval schůzku s producentem a šel do kavárny hrát biliár. Vtrhla tam a dala mu facku.„Byla to šlupka, až mi vypadlo tágo.“ Řekl. Později se rozešli, ale zůstali přáteli. Po zatčení při pokusu o emigraci, kdy pro ni kolegové žádali trest smrti, za ní odvážně intervenoval až u prezidenta republiky.
S Milošem Kopeckým v Adéle
Druhou manželkou Ladislava Peška se v roce 1942 stala Zora Plichtová. Žili spokojeně až do hercovy smrti v roce 1986 a měli spolu dceru Zuzanu. Po těch všech zážitcích si Ladislav Pešek pečlivě chránil své soukromí, takže se mi o nich nepodařilo nic zjistit. Když si v roce 1978 s chutí zahrál s Milošem Kopeckým v parodii Adéla ještě nevečeřela a poté v komedii Já už budu hodný, dědečku, nikdo netušil, že ho diváci vidí v kině naposledy.
Od té doby hrál totiž - neznámo proč - jen v televizních filmech, inscenacích a seriálech. Když mu po smrti Karla Högera nabídli v Nemocnici na kraji města roli primáře Sovy, z pověrčivosti ji odmítl a vzal vedlejší, primáře Vrtišku. Nezachoval se tak poprvé, nepřijal ani roli krále Dobromysla po zesnulém Rudolfu Dejlovi. ml. v pohádce Šíleně smutná princezna. Šířil kolem sebe laskavost, dobrosrdečnost, kolegové mu říkali mazlivě, Lála.
Nezralé maliny
Mimořádným zážitkem bylo drama Nezralé maliny, vyznamenané Hlavní cenou a Cenou diváka na MTF Zlatá Praha 1981. Před kamerou se tak po 42 letech setkali protagonisté komedie Cesta do hlubin študákovy duše, Pešek, Filipovský a Nedbal a tuto spolupráci si dosyta užívali, žertíky a dobromyslným hecováním bavili celý štáb, měli v sobě mladickou jiskru a optimismus. Ladislav Pešek hrál naposled v dramatu Hazard.
To mu bylo 79 let. Ve svých pamětech napsal: „Myslím, že si člověk musí udržet mládí až do smrti, když chce dávat lidem radost a silný zážitek. Snažil jsem se, aby byl kus mládí ve všech mých postavách, které jsem hrál, i když už stály třeba nad hrobem.“
Zemřel za slunečného dne 13. července 1986. Místem jeho posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov.
Zdroj:
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/ladislav-pesek-herec-film-atentat-divadlo-pohnute-osudy.A250822_155903_filmvideo_bury
https://www.ceskatelevize.cz/lide/ladislav-pesek/
https://www.csfd.cz/tvurce/1688-ladislav-pesek/prehled/
