Článek
V úvodu se sluší konstatovat, že tělesné tresty vychovávaly celé generace. Ve starém Římě byly tak kruté, že děti byly bity až do krve. Paradoxně se netrestala masturbace ve třídě, zachovaly se zprávy, kdy se učitelé stěžují, že jim jejich milostné sténání ruší výklad! Později patřila k jejich povinné „výbavě“ rákoska. Nelze říci, že by děti tato výchova nějak traumatizovala, zvykly si na ni a snažily se být poslušné, aby unikly bolestivému postihu.
U nás hromadná vražda na Filozofické fakultě zvýšila napětí ve školství, i když se netýkala dětí. Jenže krátce poté došlo k pokusům o napadení spolužáků, ale i pedagogů adolescenty. Zatím naštěstí bez obětí na životech, ale je to otázka času. I ve volnomyšlenkářské Americe 3/4 respondentů v průzkumu odpovědělo, že by učitelé měli mít právo i povinnost fyzicky trestat nezvládnutelné děti, když není jiné východisko a ohrožují ostatní.
U nás je příčin kumulace násilí v našem školství je mnohem víc. O tom hovoří psycholog Michal Florian. „Po listopadu došlo k masivní ztrátě respektu k pedagogům, za což mohly jejich směšné mzdy, mnozí žáci, kteří mnohdy měli vyšší kapesné, než oni výplatu, je považovali za ‚socky‘. Názor na ně změnili i rodiče. Dřív bylo zcela nemyslitelné, aby si šli stěžovat na (podle nich) nezasloužené známky jejich dětí, dnes je to víceméně běžné.
Mnozí mají pochybný názor, že úkolem pedagogů je (místo rodiny) vychovávat, nejen učit. I když byly u nás tělesné tresty zrušené už v roce 1870, v praxi se to neprojevovalo, dokonce ani za socialismu ne. Rodiče neprotestovali, naopak je schvalovali. Na základce mě učil pedagog, který, jako Igor Hnízdo v Obecné škole, trestal neposlušné žáky ranou rákoskou přes ruce. Na rozdíl od něj jim dal ale vybrat - mohli se tomu vyhnout za cenu poznámky.
Setkal jsem se s ním, když byl v důchodu, řekl mi, že poznámku si za čtyřicet let nevybral nikdo! Logicky, výprask, který by děti obvykle doma dostali, mohl být bolestivější a delší. Dnes je zakázaná dříve poměrně často na prvním i druhém stupni používaná metoda, kdy byl neposedný či zlobivý žák posazen čelem ke stěně a nesměl se ohlédnout. Neskutečná nuda při koukání do zdi byla pro aktivní a vyrušující děti mnohem horší trest, než facka.
Existují i situace, kdy lze plácnutí po zadku vřele doporučit! Modelový příklad - zhruba tří až čtyřleté dítě, čekající na přechodu, se rodiči vytrhne a uteče do křižovatky na červenou. Zde je vysvětlování marné, není schopné to pochopit, netuší nebezpečí, krátký bolestivý impulz je tak jediným prostředkem jeho budoucí ochrany. Zcela jistě by se ale neměly děti nikdy fackovat přes obličej, je to ponižující. Jinak má ale každý národ svou míru tolerance.
V Anglii, kde žiji, je velmi vysoká, děti jsou chráněné třeba i tím, že sourozenci opačného pohlaví musí mít kvůli soukromí od dvanácti let samostatný pokoj. A zásadně se nebijí. Většinou to není potřeba, jsou vychováváni k odpovědnosti, respektují pravidla a rodina funguje i díky rozvinuté demokracii. Většina z nás ji ovšem nezažila, byli jsme vychováváni v komunistických lžích, přetvářce, něco jiného se říkalo ve škole a doma.
To se ve výchově nutně odrazilo. Aktuálně se řeší excesy jako je šikana. U ní ale nejde o nic nového, děti se zrzavými vlasy, koktající, s rozštěpem rtu, či další tělesnou vadou by mohly vyprávět. Vždy se ale v třídě našel jedinec, který se utlačovaných zastával a chránil - i když třeba za určité výhody v podobě pomoci s úkoly. Dnes je šikana mnohem nebezpečnější tím, že je na sociálních sítích, kde se rychle šíří. Může způsobit vážné psychické potíže.
Veřejná ostuda mnohdy končí i sebevraždou. Raketově u dětí stoupá užívání antidepresiv. Důvodem je špatný prospěch, ale hlavně to, že necítí oporu doma, ve společnosti, škole. Vytratila se síla kolektivu. Opovrhovaný Pionýr naučil děti družit se, převzal skautské a osvědčené metody, sice je přizpůsobil ideologii, ale ta byla pro mnoho vedoucích povinným zlem. Díky pravidelným schůzkám i výletům vznikalo mezi dětmi pevné pouto.
Dnes se klade důraz na individuální přístup, který není pro každého, dítě je společenský tvor a kamarády potřebuje. Další faktor je, že se stává obětí nadměrně ctižádostivých rodičů, kteří chtějí jejich prostřednictvím realizovat své nesplněné touhy. Rozplánují jim čas na minuty, nemají volno sami pro sebe, nutí je do činnosti, k níž nemají talent, nebo je nezajímá. Některé matky jsou nekritické, své dítě považují za nejkrásnější na světě.
Další zvolí domácí výuku, aby je uchránily od škodlivých vlivů a zlého světa. Tím je ovšem ani zdaleka nepřipraví na život, naopak. Vyrostou z nich osamocení individualisté, mají potíže s navazováním kontaktů, známostí, mohou být sobečtí, nejsou zvyklé se dělit. Škola má totiž ještě jednu funkci, o kterou je ošidí, denním kontaktem se tvoří pevná přátelství, které přetrvává desetiletí, o čemž svědčí i vysoká návštěvnost a oblíbenost třídní srazů.
Příčin neblahého stavu a kumulace násilí v našem školství je však mnohem víc a zdaleka ho nelze spatřovat jen v tom, co se obecně tvrdí, že děti hledají inspiraci v počítačových hrách plných brutality. Jistě, mohou být pro psychicky narušené jedince katalyzátorem, ale normální dítě je schopno vnímat realitu, jinak by muselo po zhlédnutí westernu chytat na ulici lidi do lasa. Naučí se ovšem vnímat násilí jinak než dřív, jsou jím neustále obklopeni.
Stačí se podívat na televizní zprávy. Existuje i velká potíž, že proti žákům, jejichž chování výrazně vybočuje z normy, nemají učitelé účinné prostředky, nemohou dělat prakticky nic, jen psát poznámky, které ovšem rodiče často negují, protože jim jejich „andělská ratolest“ sdělí, jak si na ně, chudáčky malé, učitel zasedl a oni mu to bez sebemenších výhrad zbaští. Díl na tomto stavu má i změna z restriktivního socialistického školství.
Dnes je vysoce svobodomyslné, přiznává dětem spoustu nových práv (na což si dost rychle zvykly) ale na povinnosti, mezi něž by měla patřit i poslušnost a úcta ke stáří ohled nebere. Na to se nějak zapomnělo, stejně jako na to, že, aby trest měl smysl, musí být spravedlivý, ale také účinný a rychlý. Nepomáhá ani dřív nejhorší hrozba ze všech, „polepšovna“. Dnešní informované dětičky obvykle vědí, že o tom musí rozhodnout vždycky soud.
Nehledě na přeplněnost těchto institucí, takže se tam dostanou pouze delikventi, kteří výrazně a opakovaně porušují trestní - nikoli jen školní - řád. Nicméně míra agrese nadále stoupá, děti si týrání slabších „kusů“ natáčejí na mobilní telefony, chlubí se jimi před ostatními. Pokaždé jde o partu zbabělců, co umí útočit jenom v přesile a užívají si nářek svých obětí, ponižování. To už přesahuje hranice, jde o čistý sadismus.
Prubířským kamenem je puberta. V ní dospívající dítě potřebuje maximální podporu nejen rodičů, ale i kamarádů, kterým se může svěřit, je často zmatené, nevyzná se ve svých citech. Mnohdy platí verš zpěváka Petra Nagye: „Psi se brání útokem.“ Za agresí často bývá neřešený problém, prostě si svou frustraci vybíjí a - obvykle marně - doufají, že jim někdo pomůže, vyslechne je, poradí. Svěřit se rodičům obvykle odmítají.
Jsou zvyklé na to, že nad jejich problémy mávnou rukou. Ale to, co je pro dospělé banalita, může mít pro ně zcela zásadní význam. Ti s nimi absolutně neumí mluvit o intimních pocitech, i sexuální výchova ve školách je obecně na velmi nízké úrovni. Pak se nemůžeme divit, že se už od deseti let (!) dívají na porno. To je sice naučí „technice,“ ale může v nich vzbudit dojem, že sex spočívá v tom, že ze sebe aktéři strhnou oblečení a jdou na věc.
Nezažijí ten krásný pocit toužení, držení se za ruce, prvních nesmělých doteků a polibků, právě období zamilovanosti je nejkrásnější a na první lásku se vzpomíná - pokud se povede - do konce života. Bohužel stejně tak na rodinné konflikty. Časté jsou hádky, při nichž jsou vyzýváni, aby se přiklonili na stranu matky (častěji) nebo otce - tento výběr jim vyloženě ubližuje, jsou zmatené, nerozhodné, a to se může přenést do života.
Přitom platí věta, kterou říká malý Sheldon ve stejnojmenném seriálu: ‚Jseš můj rodič a mám genetický předpoklad mít tě rád.‘ Podobné situace jsou tisíckrát horší než pár ran na zadek. Dochází i k opačnému a nebezpečnému extrému, opičí lásce. Nedostatek citu a času kompenzují drahými dárky, odstraňují z cesty vše, co by jim mohlo škodit. Bohužel včetně jejich vlastních prohřešků. Tím je na život rozhodně nepřipraví, naopak.
Jen jim změní hodnotové měřítko, na prvním místě mají peníze. Ale za ně si štěstí nikdo nekoupí. O manýrách "zlaté mládeže,' zpovykaných synáčků bohatých podnikatelů, si ani nemusíme povídat. Tolerováním prohřešků u nich budují pocit beztrestnosti, spoléhání, že ať udělám cokoli, ‚naši to vyřeší‘, což se jim nevyhnutelně vrátí jako bumerang, budou zkoušet otevírat pomyslnou Pandořinu skříňku čím dál víc.
To až do doby, než přijde okamžik, kdy nepůjde zavřít a zavřeni budou oni. Je nesporné, že bití a týrání je odsouzeníhodné, často ovšem není nejhorší to tělesné (pokud nepřejde v agresivní sadismus) jako duševní. A toho se mohou dopustit, i nevědomky mnozí z nás. Mark Twain řekl, že nejzajímavější informace pochází od dětí, protože řeknou vše, co vědí, a pak zmlknou! Měly bychom se naučit jim naslouchat.“
Anketa
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/psychiatr-hoschl-do-skol-se-musi-vratit-tresty.A070502_083628_domaci_adb
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/skolstvi-150-let-osmileta-skolni-dochazka-telesne-tresty_1905140855_ako
Autorský příspěvek
