Článek
Mengele vstoupil do nacistické strany v roce 1937 a o rok později narukoval k Waffen-SS. Bojoval na východní frontě, za záchranu posádky hořícího tanku mu byl udělen Železný kříž první třídy. V bitvě u Rostova na Donu utrpěl vážně zranění. Byl následně povýšen na Hauptsturmführera, tedy kapitána, a dobrovolně se přihlásil ke službě v koncentráku, kde očekával neomezené možnosti pro svůj zvrácený výzkum.
Nebyl jen sadista s morbidními sklony, ale i fanatik, který byl přesvědčen o svém poslání, vytvořit novou rasu lidí. Tvrdil, že to, co dělá, je ve jménu vědy. Fascinovala ho zejména dvojčata, provedl pokusy téměř na 1 500 párech, přežilo jen 200, pokusil se je například uměle spojit sešitím jejich tepen dohromady. Pokus se nezdařil a způsobil vážné zanícení. Mezi další experimenty patřilo ponořování lidí do kotlů s vařící vodou.
Pokud byly v zimě kruté mrazy, vyhnal zase vězně ven, chtěl tím prozkoumat účinky dlouhodobého vystavení extrémním teplotám, aby zjistil, jakou může lidské tělo snést. Mezi další nelidské pokusy patřilo, jak dlouho přežije novorozeně bez potravy. Vězni, kteří experimenty nějak přežili, nebyli propuštěni, ale zavražděni a podrobeni pitvě, i když ještě žili. Mnozí byli naopak operováni při plném vědomí.
Po válce se v zajateckém táboře vydával za obyčejného vojáka a uspěl díky jedné zdánlivé maličkosti. Při vstupu do Waffen-SS mu opomněli na předloktí vytetovat krevní skupinu (nebo to možná odmítl), ta se stala poznávacím znakem příslušníků této elitní nacistické kasty. Pak se začala před Norimberským tribunálem v roce 1948 objevovat četná svědectví o zločinech z koncentračních táborů, včetně pokusů na vězních.
Věděl, že je jenom otázka času, než na něj přijde řada, tak si obstaral falešný pas a odletěl do Buenos Aires. Peníze mu nechyběly, pocházel z bohaté průmyslnické rodiny, která mu je přes prostředníky vždycky poslala. S manželkou Irenou, kterou si vzal v roce 1939, se nakonec rozvedl a v roce 1958 si vzal vdovu po svém bratrovi, Martu. Je zajímavé, jak se v obou těchto případech zachovalo Německé velvyslanectví v Argentině.
Vystavilo mu totiž rozvodové listiny a o dva roky později oddací list na jeho pravé jméno, přestože v zemi proti němu běželo vyšetřování. O pár měsíců později sice podal freiburský státní zastupitel žádost o vydání Mengeleho do Německa, on však byl očividně varován a zmizel i s novou rodinou do Paraguaye, kde bez problémů získal státní občanství. Jeho žena si ale na nové prostředí nezvykla a vrátila se do Německa. Od té doby žil sám.
Na statku ho v července 1962 obklíčili agenti tajné služby. „Našli jsme tu svini,“ řekl do vysílačky velitel. Vláda však překvapivě nedala akci zelenou. V květnu téhož roku byl totiž násilně a bez vědomí tamních úřadů unesen z Argentiny další válečný zločinec, Adolf Eichmann a nechtěli riskovat diplomatický konflikt s další jihoamerickou zemí. Odložili to na později, ale to už ztratili stopu, odstěhoval se potichu do Brazílie.
Tyto události ho ale nesmírně vyděsily. Byl si vědom toho, že po něm lovci nacistů jdou a poté, co nelítostně unesli Eichmanna, věděl, že se před ničím nezastaví. Žil v neustálém strachu, měnil místa pobytu, hledal hrozbu za každým rohem. Bydlel ve slumech, osamělý, trpěl různými neduhy, které byly důsledkem nejen věku, ale i stresu a deprese, které musel prožívat. V závěru života se setkal se svým synem Rolfem, kterému vyprávěl svůj příběh.
Ten si pochopitelně upravil podle svého, obhajoval svou činnost, kterou považoval za čistě vědeckou, podle něj to bylo stejné, jako pokusy na zvířatech, vězni pro něj prostě nebyli lidské bytosti. Jinak byl ale nešťastný, desetiletí trvající paranoia pro něj byla možná větší trestem, než smrt, muselo ho to obrovsky psychicky stravovat. Infarkt, na který v 68 letech zemřel, mohl být i důsledkem extrémního psychického vypětí.
S Mengelem možná souvisí i záhada vesnice Cândido Godói, která leží v jižním cípu Brazílie poblíž argentinských hranic. Od poloviny minulého století se tam totiž rodí neobvykle vysoké množství dvojčat. Těch je na počet obyvatel skoro šestkrát víc než na celém světě. Podle publikace Anděl smrti z Jižní Ameriky se Mengele v Osvětimi intenzivně zabýval otázkou umělého oplodnění jednovaječných dvojčat.
Chtěl vyvinout metodu, jež by umožnila navyšovat počet příslušníků nacistického ideálu „čisté rasy“. Pokud by takové zvěsti byly pravdivé a zrůdný nacistický lékař by výzkum dovedl do zdárného konce, znamenalo by to, že v naprosté tichosti předběhl dobu. První dítě ze zkumavky totiž oficiálně přišlo na svět až v roce 1978. Tomu by mohl nahrávat a fakt, že většina z dvojčat vykazuje nápadné árijské rysy, tedy světlé vlasy a modré oči.
Ty jsou v těchto končinách krajně neobvyklé. Je možné, že Mengele v Cândido Godói působil pod falešným jménem Rudolf Weiss, nejprve jako veterinář, později jako lékař, objížděl stavení, podával ženám neznámé léčebné prostředky. Svědectví ale nejsou dostatečně rozsáhlá a tato teorie je historiky i odborníky na genetiku zavrhovaná.
Zdroj: https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/doctor-josef-mengele-and-his-experiments-in-the-camp/
https://www.stoplusjednicka.cz/genetika-nebo-doktor-mengele-jake-je-tajemstvi-brazilske-vesnice-dvojcat
