Článek
Po dohodě s režisérkou Věrou Jordánovou se pod scénář podepsala spisovatelka Zdenka Podhrázská. To mělo velmi negativní efekt, autorka, bohužel, nemohla ovlivňovat změny ve scénáři při natáčení - později se od konečného výsledku dokonce distancovala - na nich se podíleli normalizátoři a rapidně přibylo bolševické ideologie. Ta vděčně uvítala i jméno zloducha, jeho předlohou se zřejmě stal rytíř Emanuel von Trauttenberg, německý šlechtic žijící v Čechách. V té roli se jakoby vrátila padesátá léta.
Byl vykreslen jako zákeřný kapitalista, který chce na úkor poctivých lidí zbohatnout, měl být ztělesněním všeho špatného. Jeho protivníkem se stal pohádkový vládce Krakonoš (to se soudruhům až moc nelíbilo, uvítali by místo něj nějakého proletáře, ale dělnickou třídu zastupovaly další postavy, služka Anče a čeledín Kuba.) Že ho bude hrát František Peterka, byla jasná volba. Měl urostlou postavu, měřil skoro metr devadesát, takže výškou čněl nad ostatními, hlavně nad svým protivníkem, úmyslně nadměrně otylým Iljou Prachařem.
Změnou ve scénáři prošla i sojka. Stala se nechtěným symbolem bonzáctví sedmdesátých let, donášela totiž nejen na padoucha Trautenberka, ale i na další kladné postavy, včetně hajného. Krkonošské pohádky vznikaly z velké části v noci ve studiu na Barrandově. Herci natáčeli po divadle, dekorace byly skromné, televize tomu projektu moc nevěřila, protože předchozí pokusy o hraný Večerníček skončily katastrofálně. Premiéra první řady byla 30. dubna 1974 a slavila úspěch. Třetí a poslední se točila zhruba až po deseti letech.
Zub času byl patrný na všech hercích, ale asi nejvíc na Jaroslavu Satoranském, ze kterého se stal místo kluka zralý muž. Některé scény jeho proměně moc nenapovídaly. Božena Šimková pak napsala knižní pokračování, Anče a Kuba mají Kubíčka a uvažovala o tom, že ji nabídne na Kavčí hory. K tomu ale nikdy nedošlo. Klíčovou pro úspěch seriálu byla role Trautenberka v podání Iljy Prachaře, i když docela jinak, než jak si soudruzi představovali. Záměr udělat z něj bezcitné monstrum nevyšel. Děti totiž nejsou hloupé a neskočí na vše.
Když se nad tím trochu zamyslíme, zjistíme, že byl v podstatě velmi pracovitý a nápaditý, v každém díle přišel s plánem, jak zbohatnout, což je podstata obchodu. Jeho protivník Krakonoš naopak svým chováním místy připomínal naivního troubu. K smíchu - zvlášť z dnešního hlediska - je zničení základů Trauntenberkovy přehrady, s komunistickým heslem, že voda a všehno patří všem. Nebyl navíc extrémně zlý, spíš hlasitý, panovačný, umanutý, ostatně jako dost šéfů.
Ilja Prachař ho hrál ho s ironií, nadhledem, uplatnil své charisma, takže byl divákům spíš sympatický než odporný. V rozhovoru s autorem zavzpomínal: „Role nebyla snadná. Musel jsem pár kilo přibrat, ale stále to bylo režisérce málo, nechala mě vycpat břicho, já si potom nemohl pořádně sednout ani lehnout. I když se u záporných postav stává, že na ně lidé reagují negativně, u této jsem se s tím nesetkal, spíš si dělali srandu a ptali se, čím zase vytočím Krakonoše. Jediné, co mě mrzelo, že si jen málokdo pamatuje další z mých dvou set rolí, navždy zůstanu Trautenberk.“
Za deset let bylo natočeno dvacet desetiminutových dílů. Jinak předlohou pro Krkonošské pohádky bylo dílo nezapomenutelné spisovatelky a farmaceutky Marie Kubátové, která při ní čerpala z lidové slovesnosti. Ve filmové podobě svou tvorbu nepoznávala a odmítla s ní být jakkoli spojována, podle jejích slov děj vyzněl, jako když Krakonoš rozkulačil kulaka. Přesto, že se měl stát Trautenberk podle komunistů opovrhovanou postavou, stal se pravý opak. Byl o něm natočen jeden díl České sody. Nese po něm jméno pivo, kapela i horský penzion.
Zdroj: autorský příspěvek
https://www.csfd.cz/film/116204-krkonosske-pohadky/prehled/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/898578-krkonosska-pohadka/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ilja-prachar-trautenberk-herec-divadlo-na-vinohradech-david-prachar-krakonos.A200805_084408_lidicky_malu
