Článek
Narodil se na pražském Žižkově a byl na to hrdý. Sice chodil na ochotnická představení, ale že by v nich hrál ho nenapadlo, přestože byl schopný imitátor - uměl napodobovat známé herce. Navíc měl skvělou paměť. Na pódium se dostal díky tomu, že jeden herec ochraptěl a o něm bylo známo, že se rychle učí texty.
Debutoval ve hře Naši furianti, kde zažil první aplaus publika, to ho pochopitelně potěšilo, přesto si na hereckou kariéru nevěřil. Pracoval na poštovním ředitelství a byl „odvelen“ až na Zakarpatskou Rus, do Užhorodu. Po návratu se mu nechtělo v této práci pokračovat, ale nevěděl co dál.
Do jeho života zasáhl osud. Potkal se totiž se svým spolužákem, Josefem Čapkem, který ho seznámil s Vlastou Burianem. Ten, když se dozvěděl, že je také Žižkovák, ho okamžitě angažoval. Netušil, že jim herecké partnerství vydrží osmnáct let. Časem se stal pro něj nepostradatelný, zapomínal totiž dialogy a často improvizoval.
Právě on ho dokázal vrátit do reality, byl i díky tomu čím dál populárnější. Hrál často nerudné postavy, pedanty, tím byl i ve skutečnosti. Velký úspěch slavil ve filmu, kromě Burianových komedií zazářil v populárním snímcích Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, kde hrál profesora, i když mu bylo jen 37 let.
Když chtěl po osmnácti letech z divadla odejít, Vlasta Burian se ho snažil za každou cenu udržet, nabízel mu fantastické peníze, nakonec mu dal smlouvu, kde si mohl sám napsat výši výplaty. Přesto ho nepřesvědčil. I když spolu strávili tolik let, v soukromí se nijak zvlášť nekamarádili, měli k sobě povahově hodně daleko.
Po válce byl obžalován ze velezrady kvůli rozhlasovému skeči, kde pro nacisty imitoval Jana Masaryka. Ten mu poté paradoxně pomohl, na rozdíl od jeho dlouholetého kolegy. Marvan se ho nejen nezastal, naopak vymyšlené podezření proti němu potvrzoval. Měl přitom sám máslo na hlavě, podle všeho přispíval do protižidovského časopisu Árijský boj.
Pro mnohé kolegy se tímto chováním „propíchl“ protože bez Buriana by nebyl nic. Ten ho přitom dokonce vedl k oltáři, když se oženil s Marií, svou kolegyní, říkal ji Márinko. Po roce 1948 převlékl kabát a i když nevstoupil do strany, hrál velmi často v komunistických agitkách, jako Anděl na horách, a vděčně přijímal vyznamenání od nejvyšších stranických pohlavárů.
Měl nenaplněnou touhu, chtěl potomka, což mu manželka poskytnout nemohla. To se změnilo, když se seznámil s mladou herečkou Alenou Jančaříkovou. I když měla dvě děti, vypadala jako holčička a on se do ní bezhlavě zamiloval. Zachoval se dost netradičně, místo aby nevěru tajil, svěřil se s ní své ženě. Ta o něj nechtěla přijít, tak vztah tolerovala, Alena se s tím, byť nerada, také smířila. Humorné je, že často jedla jídla, které si nosil do „práce“ v kastrůlku od své choti.
Jaroslav Marvan si byl jist tím, že se obě ženy se situací nějak vyrovnají. K Vánocům jim klidně koupil stejný dárek a ještě jim to řekl. To neměl, scénu mu poté udělaly obě. Toto neobvyklé spojení nicméně vydrželo. Márinka věděla, že vzhledem nemůže konkurovat milence, a aby o chotě nepřišla, dělala, že je raněná slepotou. I když občas to nevydržela a udělala mu žárlivý výstup.
Tento stav trval jen do doby, co Alena otěhotněla. Byl na ni ze strany rodiny Marie i jí samotné vyvíjen velký nátlak, synovec se rozhodl hájit její „čest“, vyhrožoval, že se dítě nesmí narodit, protože tím poškodí Marvanovu pověst, dokonce ji fyzicky napadl. K tomu, aby šla na potrat, ji ale nepřinutili. Když se jí narodila dcera Alena, začala svou sokyni nenávidět. Naopak Jaroslav byl v sedmém nebi.
Malá dcerka rostla jako z vody a on ní chtěl být co nejčastěji, potomka už ve svém věku (bylo mu 59) nečekal a začínal uvažovat i o rozvodu. To ovšem bylo pro Márinku absolutně nepřijatelné, vždyť mu obětovala celý svůj život, byli spolu 50 let, dělala pro něj, co mu na očích viděla. Jaroslav našel východisko v práci, šel z role do role, natočil neuvěřitelných 220 filmů!
Manželský trojúhelník skončil tragédií, když Alenu našli mrtvou, měla se naschvál otrávit plynem. Nebyl pro to ale žádný důvod, naopak, dostala nově role v Národním divadle. V bytě byl nepořádek a měla zranění, které ukazovalo na násilí. Přesto všechno byl případ uzavřen jako sebevražda. Jestli v tom měla prsty Márinka, se už nedozvíme.
Je příznačné, že sice Alenku i poté často navštěvoval, o její matce se ale nikdy nezmínil jediným slovem. Když zemřel, nenašla se závěť, což je velmi podivné, byl velký pedant, psal si všechny příjmy a výdaje. Že by nepamatoval na jedinou dceru je nepravděpodobné. Řešení se samo nabízí - Márinka ji zničila, aby všechno zdědila ona. Svého chotě přežila o 15 let, dožila se osmdesáti osmi.
I když Jaroslava Marvana trápily čím dál víc zdravotní problémy, byla mu diagnostikována rakovina, stále se snažil hrát. V jeho posledním filmu, Noc na Karlštejně, ho ale museli na „plac“ nosit. Jeho umírání bylo hodně kruté, trpěl velkými bolestmi, před smrtí vážil jen 41 kilogramů.
Zdroj: https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2010010019
https://www.csfd.cz/tvurce/1908-jaroslav-marvan/biografie/
