Článek
Jeho maminka byla sovětská vojačka, dostala jako jedna z mála žen řád za statečnost, pomáhala osvobodit Prahu, jako mimino ho přivezla do Prahy na tanku! Ale nakazil se záškrtem, tak ho musela nechat v nemocnici a když se pro něj mohla vrátit, byl už u adoptivních rodičů. Pravdu o svém původu zjistil až v dospělosti, později se seznámil s členy skutečné rodiny, včetně bratra.
První nevysvětlitelný zážitek měl už jako kluk. "S kamarádem jsme na poli opékali brambory. Pak se na obloze objevila zvláštní věc, něco jako obří rohlík. Nejdřív stál, pak se přibližoval. My koukali s vytřeštěnýma očima, ale když zrychlil, v panice jsme utekli. Vím, dá se to svést na bujnou dětskou fantazii, ale že bychom oba viděli úplně stejnou věc? “ Svěřuje se Štěpán.
Další neskutečné příhody se mu staly v dospělosti. "Já několik let vídával ve snu obraz krásné krajiny, moře, útesy, skály. Po koncertě na Novém Zélandě mi „náhodou“ zbyl den volna a já přijal ze zvědavosti pozvání starších manželů, chtěli mi něco ukázat. Na konci cesty se přede mnou objevila ta krajina!
Tím to ale nekončilo. Na stěně visel obraz, který jsem důvěrně znal. Vše odpovídalo do posledního detailu, včetně rámu! Říkali, že ho kdysi před smrtí namalovala sousedka – vědma – která si oblíbila mé skladby. A řekla jim, že si pro něj jednou přijdu!
Podivuhodný vjem jsem zažil i na australském monolitu Uluru. Já si všiml místa, kde byl desítky tisíc let starý otisk dlaně pračlověka. Nevím, proč mě napadlo položit na něj ruku. Jak jsem to udělal, nešlo s ní pohnout ani o píď, jako by ji držel magnet. Celé to trvalo ani ne minutu, ovšem síla, která ho držela, byla abnormálně intenzivní."
Štěpán nemá pro tyto mýtické události žádné vysvětlení, ani ho nehledá. Jen ví, že se přesně tak udály, nepatří k typům lidí, kterým lze snadno něco vsugerovat. Další se mu stala opět u protinožců. V jedné své skladbě věrně napodobuje hru na australský dechový nástroj didjeridoo. Při jeho pobytu ji zahrál moderátor rozhlasové stanice.
Když úryvek skončil, řekl, že zvuky vydávala kytara. Náhodou to slyšeli na ostrově Milinginbi původní obyvatelé Austrálie, aboriginci. Odmítli tomu uvěřit a pozvali ho, aby jim to předvedl. Přátelé ho zrazovali, že jde o kanibalské území a nikdy tam nebyl našinec, natož Evropan. Nakonec jel, i když v něm byla malá dušička.
"Skončilo to fantasticky, domorodci mi předváděli u kultovního ohně - udržují ho, nikdy nevyhasne - břišní tance a já jim k tomu hrál Škoda lásky! Jeden, co uměl trochu anglicky, mi vysvětlil ten kanibalismus. Ostrov je malý a v neúrodných letech nedává mnoho potravy. Kmenoví náčelníci tak mezi sebou zápasí o sféru vlivu.
Vítěz odřízne malou část těla soka a sní ji. Vzdává mu tím ale hold, maso, které pozře, mu má pomoci dostat se brzy zpět z říše stínů. Mají také ideu, že nikdo nesmí zemřít sám, protože by musel projít vývinem od kamene k člověku. A jelikož v džungli číhá nebezpečí všude, chodí vždycky ve dvou. Není to krásné?" Zamýšlí se Štěpán.
Ten je, i přes to, že oslavil sedmdesáté deváté narozeniny stále zvídavý a rád zkouší nové věci. Řídí se mottem spisovatele Andrého Mauroise. „Stárnutí není nic jiného, než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá vůbec čas.“ A právě to ho přivedlo k automatickému písmu, které občas používá. Spočívá v tom, že se položí ruka nad papír a ta někdy po čase začne sama psát. Chce to ale trpělivost.
„Já tomu moc nevěřil, ale nerad se vzdávám. Po letech klikyháků se náhle objevovala stále dokola dvě slova: „Issa kuoli“. Já neměl ponětí, co znamenají. Až pár let poté, při pobytu ve Finsku mi to přišlo znovu na mysl, podobaly se jejich řeči. Na dotaz, jestli to u nich něco neznamená, řekli, že ano, ale nic příjemného, překlad je - „otec zemřel“. Za pár minut volali z Prahy, aby mi sdělili smutnou zprávu.“ Dokončuje své zážitky Štěpán Rak.
Zdroj: Autorský rozhovor Jana Januly
https://www.csfd.cz/tvurce/525970-stepan-rak/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/21357-stepan-rak.html
