Článek
Jeho maminka byla sovětská vojačka, dostala jako jedna z mála žen nejvyšší vojenský řád, pomáhala osvobodit Prahu, jako mimino ho přivezla do Prahy na tanku! Ale přitom se nakazil záškrtem, tak ho musela nechat v nemocnici, a když se pro něj mohla vrátit, byl už u adoptivních rodičů. Pravdu o svém původu zjistil až v dospělosti, později se seznámil s členy skutečné rodiny, včetně bratra.
První nevysvětlitelný zážitek měl už jako kluk. „S kamarádem jsme na poli opékali brambory. Pak se na obloze objevila zvláštní věc, něco jako obří rohlík. Nejdřív stál, pak se přibližoval. My koukali s vytřeštěnýma očima, ale když zrychlil, v panice jsme před ním utekli. Vím, dá se to svést na bujnou dětskou fantazii, ale že bychom viděli oba úplně stejnou věc?“ svěřuje se Štěpán.
Další neskutečné příhody se mu staly v dospělosti. „Já několik let vídával ve snu obraz krásné krajiny, moře, útesy, skály. Po koncertě na Novém Zélandě mi „náhodou“ zbyl den volna a já ze zvědavosti přijal pozvání starších manželů, chtěli mi něco zajímavého ukázat. Na konci cesty se přede mnou náhle objevila ta krajina! Můj šok neskončil. U nich na stěně visel obraz, který jsem tak důvěrně znal. Vše odpovídalo do posledního detailu, včetně rámu! Říkali, že ho před smrtí namalovala jejich sousedka – vědma – která si oblíbila mé skladby. A řekla jim také, že si pro něj jednoho dne přijdu! Podivuhodný vjem jsem zažil na monolitu Uluru. Já si všiml místa, kde byl ve skále desítky tisíc let starý otisk dlaně pračlověka. Nevím, proč mě napadlo, dát na ni tu svojí. Jak jsem to udělal, s rukou nešlo vůbec pohnout, jako by ji tam držel magnet. Trvalo to tak minutu, ale síla byla abnormálně intenzivní. Možná mi chtěl tímto způsobem potřást pravicí… “
Štěpán nemá pro tyto mýtické události žádné vysvětlení, ani ho nehledá. Jen ví, že se přesně tak udály, nepatří k typům lidí, kterým lze snadno něco vsugerovat. Další se udála opět u protinožců. V jedné své skladbě napodobuje hru na domorodý dechový nástroj, didjeridoo. Při jeho pobytu ji dal do vysílání moderátor rozhlasové stanice.
A pak řekl, že ji hrála kytara. Shodou okolností to na ostrově Milinginbi slyšeli původní obyvatelé, Aboridžinci. Odmítli tomu uvěřit a pozvali ho, ať jim to předvede. Přátelé ho zrazovali, že jde o kanibalské území a nebyl tam našinec, natož pak Evropan. Nakonec jel, i když v něm byla malá dušička.
„Skončilo to fantasticky, domorodci předváděli u kultovního ohně - udržují ho, nikdy nevyhasne - břišní tance a já jim k tomu hrál Škoda lásky! Jeden uměl trochu anglicky a vysvětlil mi ten kanibalismus. Ostrov je malý a v neúrodných letech nedává mnoho potravy. Kmenoví náčelníci tak mezi sebou zápasí o sféru vlivu. Vítěz odřízne malou část těla soka a sní ji. Vzdává mu tím ale hold, maso, co pozře, mu má pomoci dostat se brzy zpět z říše stínů. Mají také ideu, že nikdo nesmí zemřít sám, protože by musel znovu projít vývinem od kamene až ke člověku. A jelikož v džungli nebezpečí číhá všude, chodí vždycky ve dvou. Není to krásné?“ zamýšlí se Štěpán.
I přes to, že je mu sedmdesát devět, je zvídavý a rád zkouší nové věci. Řídí se mottem spisovatele Andrého Mauroise. „Stárnutí není nic jiného, než zlozvyk. Na to opravdu zaměstnaný člověk nemá čas.“ A to ho přivedlo k takzvanému automatickému písmu. Spočívá v tom, že se nad papírem volně drží ruka s tužkou a někdy začne sama od sebe psát. Chce to ale trpělivost, může to trvat měsíce a třeba i roky.
„Já tomu moc nevěřil, ale nerad se vzdávám. Dlouho se objevovaly jen klikyháky. Pak ruka stále dokola psala dvě slova: „Issa kuoli“. Já neměl ponětí, co znamenají. Až pár let poté, při pobytu ve Finsku, mi přišly znovu na mysl. Na dotaz, jestli to u nich něco neznamená, řekli, že ano, ale nic příjemné, překlad je - „otec zemřel“. Za pár minut mi volali z Prahy, aby mi sdělili smutnou zprávu…“ vzpomíná Štěpán Rak.
Zdroj: Autorský rozhovor Jana Januly
https://www.csfd.cz/tvurce/525970-stepan-rak/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/21357-stepan-rak.html
