Článek
Žádná žena nedokázala porazit muže v královské soutěži motosportu, závodech Grand Prix, jejichž nástupcem je dnes série Formule 1, jen ona. O jejím životě měl před časem vzniknout televizní seriál, ale pak to nějak nedopadlo, což je škoda, málokdo by si ho víc zasloužil. Byla po všech stránkách obdivuhodná žena s obrovským charisma.
Od mládí měla velké cíle, toužila cestovat, objevovat nové končiny, proto se věnovala studiu cizích jazyků, hovořila plynně německy, anglicky, rusky, italsky, španělsky, francouzsky. Její osud se dramaticky změnil v šestnácti letech, kdy se seznámila s Čeňkem Junkem, přechodným ředitelem pobočky banky v rodné Olomouci, kde pracovala.
Ze vzájemných sympatií vznikla velká láska. Ale nebylo to ani zdaleka hned. Nejprve si ji vzal do Brna, kam vedly další jeho pracovní kroky. Stojí za zmínku, že tam ve volném čase chodila do hudební školy a stala se žákyní Leoše Janáčka, měla opravdu všestranný talent. V osmnácti odjela na stáž do Francie, kde pracovala v zahradnické firmě.
Její dobrodružná žilka se poprvé ozvala. Měla v úmyslu navštívit Cejlon a další exotické země, jenže - i vzhledem k věku - nedostala potřebné cestovní dokumenty, nevyšel ani náhradní plán nechat se zaměstnat jako pomocnice v kuchyni na britské zaoceánské lodi. Poté přijel do Paříže Čeněk Junek a vzal ji na autosalon.
Svět rychlých vozů ji okamžitě učaroval, dřív se o ně přitom vůbec nezajímala. Zejména ji zaujalo auto značky Bugatti, které poté byla celý život věrná. Udělala si ihned autoškolu - samozřejmě na výbornou - a poprvé zasedla do kokpitu, zpočátku jako spolujezdkyně novomanžela, vzali se v roce 1922, kdy dosáhla plnoletosti (ta byla až v 21 letech.)
Kromě příjmení si změnila i jméno, původně byla Alžběta. Možná už tehdy podvědomě počítala s mezinárodním úspěchem, a tak si byla vědoma toho, že by její jméno bylo těžce vyslovitelné. V angličtině se ale Alžběta mění na Elisabeth, zkráceně Eli a tak nějak vznikla naše Eliška.
Dokázala se bleskurychle adaptovat na prostředí sportu, který byl doménou mužů. Přes mnohé handicapy si vydobyla jejich úctu a respekt, závodní vozy měly například hodně nízko pedály, musela si proto na nohy připevňovat špalíky, aby na ně vůbec dosáhla, takže v nich neměla takový cit, večer si jízdou unavené ruce věšela nad postel, aby je odkrvila.
S muži dovedla nejen soutěžit, ale i nad nimi vítězit. To dokázal hned její první samostatný závod na trati Lochotín–Tremošná. V roce 1926 tam dokonce porazila i Čeňka, který přitom startoval ve výkonnějším stroji! Celkem absolvovala pětadvacet klání, dvacetkrát zvítězila a jen dvakrát nedojela. Obával se jí i suverénně nejlepší závodník té doby, Louis Chiron.
Absolvovala také „vražedný“ okruh Targa Florio. Jel se na pět okruhů, každý měřil 108 km, převýšení bylo téměř 1000 metrů, projíždělo se 1 500 zatáčkami a trasa vedla po náročném šotolinovém podkladu. V něm se jí po kolizi přerazila řídicí tyč a musela odstoupit. Divila se, proč na ni davy křičí „Bravissima.“
Až v cíli se dozvěděla proč. Dvě třetiny závodu totiž vedla! Nebýt té závady, asi by zvítězila. O rok později se vrátila a v extrémně náročné konkurenci dojela pátá, což byl také famózní úspěch. Závodnické kvality prokázala také o rok později, kdy vyhrála Velkou cenu Německa na Nürburgringu, i dnes považovanou za jednu z nejtěžších závodních tratí světa.
Pro pořadatele to byl obrovský šok. Neměli totiž ani naši hymnu, tak jí nakonec zahráli árii Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty! Eduard Bass v Lidových novinách pak uveřejnil tyto verše: „Na německou velkou cenu, stačilo nám poslat ženu. Arci když je taková, jako paní Junková. Té přec nelze odolati, i když není na Bugatti. A když sedne k volantu, rekordy jsou k čerchmantu.“
Uvítání v Praze na fotce s manželem
Po návratu čekala na Elišku poblázněná Praha, na nádraží ji vítal špalír příznivců. Jenom škarohlídům její úspěchy nedaly spát, vyzvaly ji k účasti v ryze ženském klání v Paříži. Závod, vypsaný na dvacet kol, měl celkovou délku 50 kilometrů. Eliška ho suverénně vyhrála, druhá v pořadí za ni zaostala o čtyři kola, třetí o sedm.
Těžko říci, co vše mohla dokázat, kdyby v roce 1928, na vrcholu, neukončila závodní kariéru poté, co se Nürburgring, kde slavila tak fenomenální úspěch, stal osudným Čeňkovi. Ten v něm tragicky zahynul, i kvůli změklému asfaltu dostal smyk a vůz se stal neovladatelný. Byla to pro ni tragédie, další nastala, když později zemřel její bratr a jeho žena.
Bez sebemenšího váhání adoptovala jejich bezprizorného pětiletého syna Vladimíra, vlastní děti neměla. Její vnučka Eliška na ni později vzpomínala: „Milovala společnost. Scházeli se u ní známí lidé - Jaroslav Seifert, Emma Destinová, Eduard Bass a jiní.“
I když Eliška Junková měla mnoho mužských vlastností i cností - odvahu, cílevědomost, statečnost, analytické schopnosti, vysokou míru koncentrace, nadprůměrnou manuální zručnost, systematičnost, nikdy se netoužila „pánům tvorstva“ vyrovnat jinak, než za volantem.
Zůstávala vždy a za všech okolností ženou. A krásnou.„Chtěly mě využít feministky. Nic mi nebylo odpornějšího, neodbytně za mnou chodily a já musela vynaložit velké úsilí, abych se od nich distancovala. Role obou pohlaví jsou od stvoření světa dané a já nikdy neměla - i přes rivalitu - snahu úlohu mužů zpochybňovat.“ Prozradila své krédo.
Za okupace se beze strachu zapojila i do odboje. Bohužel pro ni ne na té „správné“ straně. Po únoru musela naopak složitě vysvětlovat kontakty s Němci, tehdy totiž pracovala u Baťi. Nepomohly ji ani prvorepublikové známosti, přátelila se i s rodinou Havlových. I když jí ze zahraničí chodily desítky pozvánek na společenské a motoristické akce, měla smůlu.
Poprvé ji pustili za hranice až v roce 1964, aby v Nürburgringu mohla uctít památku chotě. O dva roky později se zúčastnila bombastických oslav u příležitosti výročí šedesáti let od prvního závodu Targa Florio, jehož je nesmrtelnou legendou. O významu Elišky Junkové svědčí, že při výročí nedožitých sto dvacátých narozenin zveřejnil Google na domovské stránce v Česku, v Německu, Itálii, Kanadě, Řecku její obrázek v logu.
Google - logo k výročí
I po ukončení závodní kariéry se angažovala v motoristickém sportu. Osobně vybrala trať Masarykova okruhu v Brně, k závodu pomohla získat význačné jezdce, jako Louise Chirona, později přivábila i konstruktéry F. Porscheho, H. Ledwinku, Enzo Ferariho. Byla nesmírně flexibilní, pracovala v gumárenském průmyslu, včetně vývoje pneumatik.
Po spojení továren Baťa, Rubena a Matador v roce 1947 vymyslela společný název Barum a prosadila zachování typického baťovského písma, které se používá dodnes. I když za svůj život získala řadu cen, vyznamenání a poct a vážila si jich, zůstala vždy oběma nohami na zemi, na nic si nehrála.
Velikou radost ji ale udělalo, když byla v roce 1991, při příležitosti 110. výročí narozenin Ettoreho Bugattiho vydána pamětní plaketa, kde byl na jedné straně on a na druhé ona, jako symbol společných úspěchů a věrnosti značce. Eliška Junková se po válce podruhé vdala za motoristického novináře Ladislava Kháse.
Tento svět opustila 5. ledna 1994 v Praze v úctyhodném věku 93 let. V roce 2019 ji byla udělena im memoriam Medaile za zásluhy I. stupně a je po ní pojmenováno několik ulic.
Zdroj: https://www.garaz.cz/clanek/eliska-junkova-krehka-zavodnice-s-velkym-srdcem-21000476
https://www.classicandsportscar.com/features/elisabeth-junek-pioneering-miss-bugatti
http://www.motorsportmemorial.org/LWFWIW/focusLWFWIW.php?db=LWF&db2=ms&n=787
