Článek
Pokřtěná byla jako Luběnka, s rodiči a starším bratrem vyrůstala v Neratovicích. Na panenky ji moc neužilo, preferovala klukovské hry, třeba na indiány. Kvůli tomu, aby měla správnou indiánskou čelenku, vyškubala na dvorku slepicím peří. Poté, co se rodina přestěhovala do Prahy, propadla divadlu - i díky tomu, že její maminka byla nadšená ochotnice. Měla nezbytné předpoklady, aby se prosadila, dobře zpívala, byla herecky i pohybově zdatná, nestyděla se.
Takže ji přijali na konzervatoř, a to hned na první pokus, což nebylo moc běžné, ale nakonec tam nenastoupila. O prázdninách se totiž seznámila s Antonínem Fenclem, ředitelem Smíchovské arény, tehdejší oblíbené operetní scény. Ten jí nabídl angažmá. Neváhala a přijala. Od matky dostala pro štěstí její škatuli na líčidla, na víko si napsala datum nástupu k divadlu 1. 9. 1931. Na něj později připisovala i další štace - Karlínské varieté, Theater an der Wien, Malá opereta, Velká opereta, Nové divadlo či Slovenské národní divadlo.
V devatenácti dostala nabídku snů v komedii Voskovce a Wericha Peníze nebo život. Není jasné, zda si ji prosadili oba hlavní protagonisté, či šlo o dobrou práci produkce, v každém případě měla famózní entrée. S Hanou Vítovou se díky filmovému triku objevila v akváriu, kolem nich proplouvaly rybičky a ony zpívaly nesmrtelný hit Život je jen náhoda, https://www.youtube.com/watch?v=aH41UOYCgLE. Ze stříbrného plátna vedla její cesta logicky do Osvobozeného divadla.
S Janem Werichem
Tam získala brzy výsadní postavení. Byla totiž nejen skvělá herečka, ale i „kominda,“ což je u žen vzácné, jako jediná směla ústřední dvojici sekundovat v proslavených forbínách. Ale to skončilo poté, co se do ní zamiloval Jan Werich i skladatel Jaroslav Ježek. Ona ovšem favorizovala Voskovce, ale randila se všemi. Když pánové nakonec zjistili, že jsou soky v lásce, jediným řešením, jak v divadle zachovat klid, bylo rozloučení s dámou jejich srdce.
Přiléhavě ji vystihoval název hudební komedie, ve které hrála, Jsem děvče s čertem v těle. V ní totiž opravdu řádila, vykopávala nohy - říkalo se, že je má nejkrásnější v Praze - až do nepředstavitelné výšky a vlnila se po vzoru domorodých žen z Tahiti. Během třicátých let natočila třináct filmů. Byly žánrově dost pestré, od operety, přes detektivku, veselohru až k venkovské romanci. Působila ovšem často jako neřízená střela, což režisérům dělalo potíže, ovšem publikum to kvitovalo.
Ve filmu Jsem děvče s čertem v těle
Nepomohla ji přímočarost a prostořekost, kterou byla proslulá. Ani Oldřich Nový, v jehož divadle hrála, ji nikdy do svého filmu neobsadil, což mu měla za zlé. Ale je třeba uznat, že hlavními hvězdami tehdy byly Lída Baarová a Adina Mandlová - s tou se kamarádila a jeden čas spolu bydlely. Možná mezi nimi i k něčemu došlo, Ljuba v soukromí sex se ženou přiznala. Seznámila se také s vyhlášeným playboyem Hugo Haasem, stala se jednou z jeho četných milenek a účastnila se divokých večírků, jenž organizoval. Na nich se o sto šest šňupal kokain.
Když jednou došel, oblékla si na nahé tělo kožich a šla do blízkého hotelu obstarat další dávku, vykulenému recepčnímu ukázala víc, než bylo žádoucí. Rozjetou kariéru přerušil protektorát, jako poloviční Židovka dostala zákaz hrát ve filmech a raději se dobrovolně stáhla i z divadla. Živila se různě, dělala pomocnou sílu v Lucerna baru, jako rasově nečistá musela třídit ve smrdutém sklepě hlávky zelí a hromady brambor. Po skončení války se vracela k filmu jen příležitostně, její základnou se stalo divadlo.
Dala se opět dohromady s Voskovcem a Werichem. Ti se chystali uvést první českou premiéru amerického muzikálu Divotvorný hrnec. Při zkoušce zažila politický malér, zapletla se s mladým členem souboru a v době nastupující komunistické totality před ním mluvila absolutně otevřeně. Netušila, že dotyčný kandrdas politicky nevhodné komentáře nahlásí StB. Z maléru jí pomohl Jan Werich, ona se v šatně svěřila kolegyni Soně Červené :„Tady už si člověk fakt musí dát pozor na všechno, co řekne, dokonce i v posteli!“
S Jaroslavem Šterclem v zábavné scénce
Mnohokrát začínala znovu od nuly, ale pokaždé se jí podařilo vrátit zpět na výsluní. Dostala lukrativní nabídku z Mekky šansonu, pařížské Olympie, ale odmítla ji. Václav Havel s Milošem Macourkem pro ni napsali v divadle Na zábradlí recitál Nejlepší rocky paní Hermanové, další - Kdo jste, Ljubo Hermanová? - byl později od mistra pera Jaroslava Dietla. I v pokročilém věku udivovala nezměrným elánem. Byla mrštná, i po sedmdesátce dělala na jevišti stojky a hvězdy. A zvládla to čtrnáct dní po operaci dvanáctníku!
Po zahájení televizního vysílání vystupovala v mnoha estrádních pořadech. V roce 1962 nazpívala svůj další obrovský hit. Víceméně žižkovská odrhovačka Já mám ráda políra https://www.youtube.com/watch?v=kT28waH6-4g se hrála v rozhlase takřka nepřetržitě. Poté se dala dohromady se Suchým a Šlitrem. Ti rozpoznali její potenciál pro šansony, díky nim se stala jejich průkopnicí, uměla do každé písně namíchat ten správný poměr radosti, lásky, smutku, vzteku, naděje i beznaděje. Byla velký vzor pro mladší kolegyně - Juditu Čeřovskou, Hanu Hegerovou nebo Evu Olmerovou.
V televizním Silvestru
Měla spoustu obdivovatelů nejen z řad diváků, z mnoha kolegů se stali její milenci. Čím byla starší, tím mladší měla. S muži si ale často jen zahrávala, pozvala na večeři konferenciéra Vladimíra Dvořáka a Miroslava Horníčka. Vždy, když se jeden vzdálil, naznačila druhému, že by pak mohli pokračovat jen sami ve dvou. Při odchodu se každý vydal na opačnou stranu, aby zájem nedali najevo. Po chvíli kroužení se zase sešli před domem a pochopili, že si s nimi hrála jak kočka s myší. Vzali to s humorem.
Velmi složitá byla její manželství, vždy, když myslela, že má po boku konečně toho pravého, přišlo prozření. Na druhou stranu sama věrností neoplývala. Ve dvaadvaceti se poprvé vdala za mistra republiky v boxu, Edu Hrabáka. Dlouho jim to nevydrželo, nakonec šla k oltáři čtyřikrát. Osudový vztah měla s druhým chotěm, šaramantním prvorepublikovým elegánem Miroslavem Lorencem, pracoval jeden čas jako barman v divadle Semafor. On ji jako jediný muž dokázal ukáznit a udělal z ní dámu - alespoň na čas.
Rozchodu s ním později velmi litovala. Třetím manželem se stal úspěšný architekt Jiří Dvořáček s nímž vydržela tři roky, byli moc rozdílní. Naposledy šla „pod čepec“ v dvaašedesáti, ženichovi, Karlu Šmídkovi, bylo třiatřicet. Ten se s ní dost krutě rozešel, na oslavě jejích sedmdesátých narozenin! Přesto to vzala sportovně: „No a co. Stejně se říkalo, že vypadá jako můj syn, tak jsem ho oženila.“ Dokonce novou partnerku později označovala za adoptivní dceru!
Zvláštní příhoda se jí stala s milencem, který ji jako dárek přinesl krabičku cigaret Chesterfield. „Bylo krátce po válce a šlo o naprosto nedosažitelné zboží. Nad sexuální touhou zvítězila má kuřácká vášeň, já ho ze sebe shodila a s neskrývaným potěšením si zapálila. Nedivila bych se, kdyby mě nenáviděl, muselo ho hodně ponížit, že jsem dala přednost cigaretám, ale nakonec to vzal sportovně poté, co jsem s ním promilovala noc.“ Vzpomínala na tuto epizodu.
Ve společnosti s kolegy František Filipovský, Václav Štekl, Jan Skopeček, Ljuba Hermanová, Karel Effa, Vladimír Ráž, Helena Růžičková, Miloš Kopecký
Ljuba Hermanová nebyla typ člověka, který by se natrvalo někde usadil, v polovině šedesátých let začala spolupracovat s komorní scénou Večerní Brno. Objevila se tam v titulech, které autorsky připravili Milan Uhde a Ludvík Kundera. Po vzoru pořadu Miroslava Horníčka Hovory přes rampu oslovovala diváky a sdílela s ním svůj pohled na svět, lásky, starosti, posílala „vzkaz,“ že je jednou z nich. Tehdy sedmnáctiletý zpěvák Laďa Kerndl vzpomínal, že mu dala pár cenných rad, ale absolvoval i praktický nácvik správného líbání!
I když si v mládí věk ubírala, ve stáří se k němu naopak hrdě hlásila, protože si užívala komplimentů, že by jí ho nikdo nehádal. Nikdy se netajila ani plastickými operacemi, tehdy ještě hodně neobvyklými, pečlivě dbala nejen o vzhled, ale i postavu a šatník. Vystupovala až do doby, kdy se u ní rozvinula rakovina a hlavně si nešťastně zlomila krček stehenní kosti. Ale ani v nemocnici neopustila svůj životní styl a zařídila si, aby měla vždycky po ruce vychlazené francouzské šampaňské.
Zdálo se, že je nesmrtelná. Když nečekaně odešla v třiaosmdesáti letech, 21. května 1996, kdekoho zaskočila. Navždy odpočívá ve společném hrobě na Vyšehradském Slavíně, označovaném jako Pomník českým hercům, určeném pro ty, co zemřeli bez rodiny. Je zakryta deskami, na kterých je zlatým písmem vyryto jméno pohřbeného. Kromě její urny jsou tam ostatky dalších herců, třeba Vlasty Fabianové či Zdeňka Dítěte.
Zdroj: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3647:hermanova-ljuba&Itemid=118&lang=cs
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/ljuba-hermanova-herecka-zpevacka-divadlo-film-milenec.A251030_162622_divadlo_vals
https://www.csfd.cz/tvurce/1183-ljuba-hermanova/biografie/
