Článek
V mládí dělal pokrývače. Na rodiče zanevřel, chyběl mu mateřský cit, otec se k němu hlásil, až když byl slavný, přišel za ním do kabiny. Ale on ho odpálkoval a okomentoval to vztekle, slovy „Teď se ke mně zná.“ Vyrůstal jako kůl v plotě, nerespektoval autority, pravidla, na základce měl každý rok sníženou známku z chování. Fotbal začal hrát závodně v Liberci, poté narukoval na vojnu do Dukly Praha.
Tam začala jeho skvělá, ale bohužel krátká fotbalová kariéra. Skončila prakticky poté, co v opilosti a uniformě na zimním stadionu na Štvanici legitimoval bruslaře a přeměřoval jim délku bruslí. Od vyhazovu ho nezachránil ani trenér Karel Kolský, ten nad ním dlouho držel patronát. Traduje se, že měl problém už předtím, když v roce 1953 hrál za reprezentaci v Moskvě. Obešel tři hráče i brankáře Jašina, zaklepal na tyč a zeptal se: „Je móžno?“
„Přáda nejen že pil, ale byl navíc fanfarón, často hostil celou hospodu, lepili se na něj pochybní kamarádíčci. Kolský ho chtěl zachránit pro fotbal i pro život. Aby nepropil výplatu, dával mu peníze na knížku, jenže jeho průšvihů přibývalo. Pokud se nenapil, byl skvělý společník, hrál výtečně na harmoniku, hezky zpíval,“ vzpomínal Rudolf Kocek, pozdější šéf Dukly a předseda Československého fotbalového svazu.
Spoluhráč Ivo Urban o něm řekl: „Měl neskutečný přehled i předvídavost, nikdo netušil, co zrovna provede. Já říkal, že je fotbalový partyzán - chodil kolem vápna jakoby nic a číhal na šanci. Kopal oběma nohama, měl úžasné zrychlení. Když jsme porazili Tankistu 7:1, dal šest gólů! My nad ním drželi patronát – každý z nás si ho vzal na den na starost a šel do kina. Byl fajn, pro kamaráda by se rozkrájel. Ale nezodpovědný.“
V reprezentaci stačil v letech 1953 až 1956 nasbírat deset startů, dal slušných pět gólů. Jenže pak začal strmý pád. Poté, co ho vyhodili z Dukly, dopadl stejně v RH Brno, následovaly podřadné „štace“ - Česká Lípa, Liberec, Hradec Králové. Nikde nevydržel, padl na samotné dno. Protože nepracoval, zavřeli ho pro příživnictví a skončil v Uranových dolech Příbram, kde fáral jako každý jiný mukl. Dozvěděli se to však fanoušci.
Když ho propustili, vymohli si, aby nastoupil za Baník Příbram. Ale zase jen krátce. Klesal do stále nižších soutěží. Nakonec hrál za Krabčice na Roudnicku a TJ Podřipan Rovné, oddíly okresního formátu, nehodné jeho talentu. V sedmdesátých letech se vrátil do Prahy, ovšem už jako bezdomovec, spal na nádražích, někdy u náhodných kamarádů, vysedával v hospůdkách a smutně čekal, kdo mu zaplatí pivo za jeho fotbalové historky.
Nakonec potkal svého anděla strážného, Zdeňku Podlešákovou z pražských Nuslí. Ta ho poznala v roce 1977 v plicním sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší. „Byl tehdy po operaci plic, měl tuberkulózu. Maminka zjistila, že je v bezvýchodné situaci, nemá nikoho, byl hodně nešťastný. Tak se rozhodla, že mu pomůže. On se choval trochu jako velké dítě – neublížil by ani mouše, ale sám by se o sebe postarat neuměl.“
Často jsem je navštěvoval, ale nikdy jsem ho neviděl opilého. A dokud byli naši kluci malí, oni dva je o prázdninách hlídali třeba tři týdny na chatě – a on si s nimi kopal a pořád to měl v noze,“ Vybavuje si její syn Ivan Podlešák. Nakonec s jeho matkou strávil sedmnáct let. Pobíral invalidní důchod směšných 280 korun, jeho opatrovnice po boji s úřady dosáhla přidání na šest stovek, žili v jedné menší místnosti se záchodem na chodbě.
Závěr života strávil v sanatoriu u Rokycan. S rakovinou. Sportovní novinář Otakar Dolejš z Nadace fotbalových internacionálů mu chtěl po poradě s paní Podlešákovou zavézt přenosný televizor. „Zrovna jsme ho měli jít s Josefem Masopustem koupit, když paní Podlešáková zavolala. Už prý nemáme chodit,“ vybavuje si. Zemřel 19. prosince 1995, jeho popel byl rozptýlen na Olšanech.
Zdroje:
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-ladislav-prada-fotbalista-ktery-mel-byt-jako-masopust.A151002_141902_lide_ele
https://www.prahain.cz/sport/ten-co-posadil-na-zadek-sovety-genius-z-vycepu-ladislav-prada-4731.html
