Článek
To se stalo jeho osudem. I díky zfilmované divadelní hře Balada pro banditu, se poprvé objevil na stříbrném plátně, a to rovnou v hlavní roli Nikoly Šuhaje. Stal se jedním z pilířů této scény a kumpánem Bolka Polívky, Jiřího Pechy, či lamželeza Franty Kocourka. Do souboru přišel i Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. „Mladá léta byla ve znamení alkoholu, což mohlo být osudné, od osmnácti trpím epilepsií, s kterou se nesnese, ničí mozkové buňky.
Sám netuším, jak jsem všechny ty flámy přežil celkem ve zdraví, ale zase to stálo za to. Po heroických časech s přibývajícím věkem nastal útlum, pětadvacet let jsem abstinoval, pak mi lékařka povolila nejprve víno a později i hruškovičku či slivovičku, ale už v omezeném množství. Odejít ze života jako mladá mrtvola je, jak říkají mladí, cool, pokud to teda není vaše vlastní. Jinak my si v Brně mohli dovolit mnohem víc dovádět než pražští herci.
Nebyli jsme tak na očích veřejnosti a novinářů. I proto jsem dlouho zvažoval nabídku z Národního v roce 1990. Byl to pro mě kritický rok. Tím spíš, že na protest proti novému vedení i mému angažmá z něj odešli Jana Hlaváčová a Luděk Munzar. Později jsme si to ale vyříkali a tak mezi námi nebyla zlá krev. Navíc ještě ke všemu diváci do divadel tak moc nechodili, opojení svobodou se projevilo, mohlo se cestovat, měli i spoustu jiných zájmů.
Ve hře Strýček Váňa
Navíc má první role byla v ruské klasice Strýček Váňa, což se také nenosilo, ale nakonec byla na repertoáru tři roky. Tak rok po její derniéře se konala premiéra Goldoniho komedie Sluha dvou pánů, ta se hrála šestsetkrát, dlouhých 22 let. Za tu dobu jsem hodně zestárnul a role pro mě byla čím dál fyzicky náročnější, ale sám bych se jí nevzdal. Představení byla stále vyprodaná a dlouho dopředu. Jenže přišel nový ředitel a měl jiné plány. I se mnou.
Teď jsem na volné noze. Za hodně vděčím své ženě, jestli bůh dá, budeme příští rok slavit zlatou svatbu. Já věděl od první chvíle, že je ta pravá a neodradilo mě, že byla zadaná. Já si získal její pozornost díky tomu, že jsem na večírku hrál na kytaru a zpíval, že jsem herec ale netušila, v té době mě nikdo moc neznal. Už za dva roky se nám narodil syn, Tomáš, ten se nepotatil a pracuje jako „ajťák.“ To se povedlo až tomu o dvanáct let mladšímu, Martinovi.
Já ho k hraní „nedonutil,“ ani od něj neodradil, ale potěšilo mě, když jsem si s ním a navíc i jeho manželkou Sárou, zahrál v seriálu Záhadné případy. Stejně jako většina lidí, u nichž je jejich potomci následují v řemesle, jsem na něj hrdý. Vím, že se mnozí kolegové snaží své ratolesti od herectví odradit, není to úplně snadné povolání, ale já to tak neměl. Sám si vybral svoji cestu a držím mu palce. Já svou kariéru už trochu omezil.
Sluha dvou pánů
Hlavně v létě se potřebuji odreagovat, dobít baterky, k tomu mi vždy dokonale posloužila chalupa v Bobrové na Vysočině, zděděná po prarodičích. Tu ale bylo potřeba předělat, což se díky schopným řemeslníkům podařilo. Já jsem nešikovný a nepraktický, historkou, jak se mi podařilo poškodit zámkovou dlažbu, bavím diváky, i když v ní vypadám jako hlupák. Ale dělat si legraci sám ze sebe je jakási duševní očista.
Na chalupě jsem šťastný. Chodím na houby, když nerostou, do lesa na procházky, chytám ryby. Nejsem ale typ, co vydrží sedět na stejném místě a čekat až zabere nějaký „macek,“ víc se mi líbí brodit se s prutem dravou řekou. Občas si zahraju golf, ale jen tak pro zábavu, bez handicapu. Mám rituály, které dodržuji. Jeden z nich je romantický. Dávám ženě každý rok ve výročí sňatku tolik konvalinek, kolik let od něj uběhlo, byly naší svatební květinou.
Možná mám šťastné manželství v genech, moje maminka žila s tatínkem padesát sedm let a babička s dědečkem šedesát pět let. I když mám stále celkem dost energie, jsem ve věku, kdy už musím tělo přece jen šetřit. Nicméně pořad Na kus řeči mám na repertoáru i nadále, už 25 let. Trochu se divím, že je o něj stále zájem, i když přidávám nové historky, diváci si přesto často potleskem „vynutí“ staré, i když je znají nazpaměť.
Přímý kontakt s publikem je pro mě nenahraditelný, stejně jako to, že jsem na jevišti sám za sebe, nemusím hrát podle nějakého scénáře, mám ho v hlavě. Snažím se navázat na mistra slova, Miroslava Horníčka. Srovnávání s ním považuju za čest, stejně jako to, že jsem si mohl zahrát v „jeho“ televizní komedii Tři Alberti a slečna Matylda. Hodně mě jeden čas potěšila rozhlasová nabídka namluvit pár povídek Oty Pavla.
Navíc mi dali vzácnou možnost vybrat, které chci. Jako rybář jsem se možná dovedl o něco víc vcítit do pocitů, jaké zažíval. Nebýt toho, možná by to čtení bylo jiné. Vždy se lépe mluví o tom, co znáte nebo jste prožil. Jinak jsem si vloni užil natáčení dramatického seriálu Muži v letu, i díky tomu, že se mnou hrál Čmaňa a Bolek a komedie Někdo to rád v Plzni.“ Končí svůj monolog Miroslav Donutil.
Zdroj: Autorský rozhovor
https://www.lidovky.cz/relax/miroslav-donutil-bila-nemoc-divadlo-narodni-divadlo-film-herec-martin-donutil.A230711_130934_ln_magazin_ape
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/herec-miroslav-donutil-narodni-divadlo-husa-na-provazku-epilepsie.A210203_145820_divadlo_misl
https://www.novinky.cz/tag/miroslav-donutil-19144
