Článek
Rodiče z ní chtěli mít lékařku, ale jelikož ale na medicínu „neměla,“ vystudovala alespoň na jejich přání zdravotnickou školu a začala pracovat v nemocnici jako sestra. Tam vydržela tři roky. Byla nešťastná, práce ji nebavila, i když to nebylo vidět, své povinnosti plnila beze zbytku. Přes výslovný odpor otce si nakonec podala přihlášku na pražskou konzervatoř. Přijali ji bez okolků, hned napoprvé, což nebylo pravidlem. Jedním z jejich profesorů byl legendární režisér Jiří Frejka, který, bohužel, později skončil život sebevraždou.
Začínala u E. F. Buriana, odtud přešla do Studia Národního divadla a poté i do činohry zlaté kapličky. Nebyla tam moc spokojena, dostávala jen menší a epizodní role. Pak ji postihlo vážné onemocnění štítné žlázy, což negativně ovlivnilo její postavu, kdy nekontrolovaně přibývala na váze, ale i život. Nemohla kvůli tomu dlouho otěhotnět, přestože po dětech velmi toužila. Když se jí to nakonec povedlo, přišla tragédie. Jela - společně s kolegy - do prvomájového průvodu na korbě náklaďáku, který se vyboural.
Neutrpěla sice vážná zranění, ale následkem prudkého pádu na dlažbu potratila. Lékaři pak smutně konstatovali, že už nikdy nebude moci mít děti. To byla Jobova zpráva, se kterou se neuměla vyrovnat. Jako drtivá většina herců chodila po představení spláchnout emoce a setřást ze sebe roli do divadelní kavárny, kde si dávala sklenku vína. Tehdy ještě ne víc. Mezitím se poprvé vdala. O jejím choťi se nic neví, nechtěla o něm mluvit, jen zmínila, že byl hrubý, agresivní, alkoholik, zažila i domácí násilí, což ji poznamenalo na celý život.
V různých divadlech hrála role českého a světového klasického repertoáru - Lucerna (temperamentní Klásková i bába), Vojnarka (Havlová), Palackého třída č. 27 (Josefina), Těžká Barbora, (Elizabeth), Léto (Růženka), Princezna Pampeliška (Máma), Jezinky, bezinky“ (Abby), Marija“ (stařena.) Filmoví tvůrci ji ignorovali, první roli dostala až v 50 letech, navíc to byla čurda v psychologickém dramatu Smuteční slavnost. Ještě k tomu se film soudruhům znelíbil, nebyl ani uveden v kinech, putoval rovnou „do trezoru“.
Jako babi Homolková s rodinou
Při zkušební projekci na Barrandově byl ale náhodou přítomen režisér a scenárista Jaroslav Papoušek, který zrovna hledal herečku do své připravované komedie Ecce homo Homolka. Původně chtěl obsadit Miladu Ježkovou, ale odradilo ho, že s Josefem Šebánkem, kterého si vysnil do role dědy, už hrála v hořké Formanově komedii Lásky jedné plavovlásky, chtěl spíš novou, neokoukanou tvář. A nutno dodat, že trefil do černého. Marie se náhle stala slavnou a vyhledávanou. Pak se podruhé vdala za kolegu Karla Fridricha.
Seznámili se během hostování v kladenském divadle. Ten byl hodný a charakterní, takže konečně měla dobré rodinné zázemí. Přesto si ho neužívala, nebyla šťastná. Začalo ji vadit, jak vypadá v obličeji, i její hmotnost, přestože právě tomu - kromě hereckého umění - vděčila za mnohé své role. Negativní myšlenky postupně přešly do depresí. Ty začala řešit nejhorším možným způsobem - alkoholem. Ten ji zvolna ničil život, zdravotně, i finančně, vydělané peníze prohýřila.
Když ji jednou bolely nohy, nechala se z divadla za „raketu“ odvézt taxíkem na Šumavu, kde měli chalupu. Takže se často stalo, že se ocitla bez peněz, neměla o nich sebemenší přehled. V nouzi údajně prodala na černém trhu občanku za čtyřicet tisíc, ale to bude nejpíš výmysl! Za takovou částku bylo nové auto. Přitom vydělávala dost, kromě dalších dvou dílů o osudech rodiny Homolků se objevila v téměř 50 filmech - i televizních - dokázala věrohodně zahrát cokoli, třeba i učitelku v komedii Konečně si rozumíme.
Ve filmu Konečně si rozumíme
Honoráře (a ne malé) dostávala i z desítek seriálů, včetně těch nejpopulárnějších. Největší slávu jí přinesla Nemocnici na kraji města, kde nezapomenutelně ztvárnila hospodyni primáře Sovy, Emu. Ironií bylo, že do role se uvažovalo buď o Jiřině Štěpničkové, která byla ve vězení za pokus o opuštění republiky, nebo její kolegyně z „Vinohrad“ Světle Amortové, která pro ni tehdy žádala trest smrti! Ani jedna ale Jaroslava Dietla nepřesvědčila. Pak se šel odreagovat na komedii Marečku podejte mi pero, kde hrála svačinářku a měl jasno.
S Ladislavem Chudíkem v Nemocnici na kraji města
Marie Motlová se pak objevila v dalších seriálových hitech, Ženě za pultem, Tajemství proutěného košíku, Malém pitavalu z velkého města, Plechové kavalerii, Kamarádech a mnoha epizodách televizního cyklu Bakaláři. Nechodila na plac opilá, i když se říkalo, že ji kvůli tomu vyhodili z Národního divadla. Ale to byla sprostá pomluva, odešla ze zdravotních důvodů po vzájemné domluvě. Ladislav Chudík si naopak chválil její profesionalitu, podle něj byla vždy perfektně připravená.
Rok před smrtí v cyklu Bakaláři
Měla také neznámo jak, dva rodné listy a používala je podle toho, jak se jí to zrovna hodilo. První byl z roku 1918, kdy se skutečně narodila, druhý z roku 1920. Její jedinou přítelkyní byla kolegyně Antonie Hegerlíková. Ta ji přežila o 27 let a vdala se po její smrti za vdovce, Karla Fridricha. I toho přežila o 11 let. Marie v roce 1979 sice oficiálně odešla do penze, ale aby měla na alkohol, hrála dál. V e svém posledním filmu, rok před smrtí, Všichni musí být v pyžamu, se setkala se „synem Homolkou“ Františkem Husákem, i on měl tragický osud.
Ironií osudu ho režíroval Jaroslav Papoušek, který tak byl u dvou jejích osudových filmů, prvního a posledního. Konec života byl pro ni utrpením. Pila každý den, dávky alkoholu ještě zvyšovala, do toho ji trápily nateklé nohy a otevřené bércové vředy, nemohla už ani chodit. Zemřela v srpnu 1985 ve věku pouhých 67 let. Antonie Hegerlíková její ostatky uložila do své rodinné hrobky v Praze-Ďáblicích. „Chtěla jsem své blízké mít u sebe, nechtěla jsem je opustit,“ dodala.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1015-marie-motlova/prehled/
https://www.lifee.cz/smutny-konec-skvele-herecky-marie-motlove-alkoholem-zahanela-nenaplnenou-touhu-po-diteti-8c74c
