Michal Pavlata - v mládí byl idol dívek, „adoptoval“ O. Vetchého. Na pohřbu měl hereckou smetánku

To mu nakonec splnil Michal. Odmalička ho bavila recitace, vystupoval na školních besídkách či soutěžích. Uvažoval o konzervatoři, ale neměl v Praze zázemí a rodiče na tom nebyli tak dobře, aby mu platili byt. Navíc v patnácti hrozilo riziko, že sklouzne do špatné společnosti. Po maturitě už nastala jiná situace, na DAMU, kam ho přijali bez nejmenších problémů hned napoprvé, mohl být ubytován na koleji. Otec na něj byl hrdý.

Mezi jeho profesory patřily legendy - Karel Höger, Miloš Nedbal, Radovan Lukavský, Vlasta Fabianová. Po ukončení studia dostal angažmá v kladenském Divadle Jaroslava Průchy, pak narukoval na vojnu do Armádního uměleckého souboru. Tam se potkal s členy kapely Rangers (později Plavci) a objevil v sobě další talent. Psal výtečné texty, pro ně třeba song Otec a syn: https://www.youtube.com/watch?v=taEChroJ4Nk

Ani u toho neskončil, byl všestranně nadaný, stal se z něj hudební režisér, novinář - psal fejetony do Lidových novin - spisovatel. Ale to jsme trochu přeskočili dobu. V roce 1968 dostal hlavní roli v hudební komedii Bylo čtvrt a bude půl, scénář napsal jako „oddechovku“ Jaroslav Dietl. I díky němu slavila velký úspěch a stala se z něj vycházející hvězda. V divadle kolegové razili slogan: „Dívky buší na vrata, hraje Michal Pavlata!“

Jako mladík si zájem něžného pohlaví dosyta užíval. K získání přízně mu pomohly i komunikační schopnosti. Byl brilantní imitátor, skvělý vypravěč - nejen divadelních historek. Na rozdíl od jiných líčil, jako odstrašující příklad, i takové, které mu zrovna nesloužily ke cti. Chodil elegantně oblečen, později si svou image vylepšoval módními klobouky a tmavými brýlemi. Tvrdil, že je nosí proto, aby zakryl nezáživný ksicht a počínající pleš.

Byla to od něj ale tak trochu póza, dobře věděl, že mu to sluší. Byl bohém i hedonista, nezříkal se neřestí: „Alkohol je úžasný, přímo vynález boží, ne ďáblova metla. Jenže, kdo s ním neumí zacházet, ten toho musí časem nechat. To byl můj případ, tak jsem si ze dne na den řekl dost. Se závislostí je nutné skoncovat rázně, “ tvrdil, ale hájil se tím, že není žádný abstinent, nýbrž jen dočasně nepijící alkoholik.

Kromě zjevu zaujal i hlasem: „Jasně, vím, že mám krásnej hlas. Jenže tak krásnej, že je to někdy až na blití. Je totiž tak profláknutý, že bariéra, která na jevišti někdy vzniká, se těžko překonává. Jako bych od publika, třeba ve hře Hrdinové západu, slyšel: Ty přeci nejsi žádný starý Mahon z Irska, ale ten černoch, který v seriálu Magnum lítá vrtulníkem!“ Postěžoval si v žertu. Stal z něj také žádaný dabingový herec.

Propůjčil hlas hereckým esům jako byl Christopher Lambert, Tommy Lee Jones, Bill Murray. V sérii populárních komedií Policejní akademie se musel naučit napodobit zvuky, včetně helikoptéry či kulometné palby, protože v tom vynikala jeho postava, tu hrál Michael Winslow. Zastoupil také Jiřího Korna v pohádce Honza málem králem. Perličkou je, že namluvil i androida C-3PO z Hvězdných válek.

Dabing se mu hodil jako zdroj příjmů poté, co otec v roce 1970 emigroval do Švýcarska a on se ocitl na černé listině. Ve filmu i obrazovce se směl objevit jenom v epizodních rolích. Zákaz se naštěstí netýkal divadla, ale kupodivu ani rozhlasu, čehož brzy využil. O jeho schopnostech svědčí, že se v anketě Neviditelný herec umístil v roce 2014 na druhém místě, za četbu bestselleru Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Dost věcí se pak změnilo po roce 1989.

Těsně předtím se v Divadle E.F. Buriana seznámil s mladým Ondřejem Vetchým, který začínal a padli si na „první dobrou“ do oka. „Měl v sobě chlapeckost, hravost, humor, ale i zranitelnost. Brzy se mezi námi vytvořilo silné citové pouto. Když mě poté vzali do Činoherního klubu, poprosil jsem ředitele Vladimíra Procházku, zda by nepřijal i jeho. To později udělal a pak mi poděkoval za dobrý tip.

Zahráli jsme si v několika úspěšných inscenacích - Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Maska a tvář, Pan Polštář. Představení s ním byla nezapomenutelná, já se snažil odkoukat z jeho hereckého umění všechno, co šlo - a že toho bylo, třeba smysl pro atmosféru. On „neovládal“ publikum, vnímal jeho reakce, dýchal s ním. Strávili jsme spolu na jevišti takřka dvacet let a nelituji jediné chvilky.

Soukromě byl pro mě Pavlatáta. Já se na něj mohl vždycky spolehnout, pomohl mi, když bylo potřeba, poradil v situacích, kdy jsem nevěděl, jak dál, on mě na oplátku bral jako svého syna, kterého bohužel neměl. Já mu zájem, laskavost a přátelství oplácel stejnou mincí, jak to šlo, byl pro mě opravdu životně důležitý.“ Vzpomíná Ondřej Vetchý.

Michal Pavlata získal v roce 2006 Cenu Sazky a Divadelních novin za nejlepší herecký výkon v roli Teache ve hře Davida Mameta Americký bizon. I když natočil osmdesát filmů, nikdy nedostal velkou roli, na kterou se nezapomíná, a to i kvůli tomu, že byl ve svých nejlepších hereckých letech na indexu, nejen kvůli otci, ale i svému účinkování ve filmu Žert z roku 1968, kde byl nezapomenutelný.

„Samozřejmě, že jako každý herec, i já chtěl tohle povolání dělat proto, abych se stal slavným. Povedlo se mi to tak napůl. Ale jsem za to někdy docela rád, zvlášť když vidím populárnější kolegy, jak se bojí vystrčit nos, aby je někdo nevyfotil, jak smrkají. Já jezdil na zájezdy s hvězdnou sestavou - Chýlková, Žilková, Polívka, Nárožný.

Lidi je obletovali, moji maličkost brali jako šoféra - tehdy jsem už nepil. A byli překvapeni, když mě viděli na jevišti. Ale pak jeden divák kolegy tak trochu převezl. Přečetl si totiž mé jméno v programu, počkal si na mě a po představení se zeptal, jestli náhodou nejsem také ten známý novinář. To jim spadla brada.“ Smál se Michal.

Jeho životní partnerkou se stala režisérka Eva Svobodová. Strávili spolu téměř čtyřicet let, ale manželství neuzavřeli, v nadsázce tvrdil, že je s ní šťastně svobodný. Protože po prodělané nemoci nemohla mít děti, padl i tento důvod pro svatbu. Jejich přátelé o nich tvrdili, že jsou jedno tělo a jedna duše, často si ho ale dobírala tím, že je celoživotní dorostenec.

„Já si dlouho myslel, že to je pochvala, než mi došlo, že si jenom dělala srandu. Ale aby byl člověk šťastný, musí být doživotně zamilovaný do jedné ženy. A právě to se mi povedlo.“ Prozradil mi o sobě. Jenže pak náhle onemocněla a navždy odešla. Nesl to těžce, scházela mu, snažil se najít útěchu v práci, zvýšil „porci“ fejetonů do Lidových novin, pod názvy Pro dámy na balkonech a Zápisky plebejce vyšly i knižně.

Jak jen mohl, jezdil na zájezdová představení, aby přišel na jiné myšlenky. Potlesk mu pomáhal zapomenout, navíc ho duševně nabíjel i uspokojoval. Měl i cennou lidskou vlastnost - sebereflexi.„Hodně lidí se navenek trapně přetvařuje, aby tím zakryli svý chyby i to, že někomu ublížili. Já se vždycky snažil žít tak, abych si ve chvíli naprostý pravdy, což je na smrtelný posteli, nemusel sám před sebou odplivnout.

Nežehrám na nepříznivý osud, nešťastné okolnosti, náhodu. Vím, že ne vše, co jsem udělal, bylo úplně košer. Nejsem charakterovej klenot, co by měl bejt vystavenej ve vitríně nebo ležet v mauzoleu. Ale doufám, že jsem se choval slušně a nezaprodal duši.“ Řekl mi v Činoherním klubu, kde jsme se po představení často scházeli.

Časem ho začaly dohánět zdravotní problémy. Bral je však s nadhledem. Tvrdil, že se diví, že je po bouřlivém mládí ještě vůbec naživu. Pak nedoběhl autobus, zadýchal se tak, že kolemjdoucí zavolali sanitku. Lékaři mu diagnostikovali chronickou plicní obstrukční nemoc, a kromě ní urologické problémy, které skončily operací. Poté musel absolvovat ještě jednu - a aby toho nebylo málo, udeřila zákeřná rakovina.

Té statečně vzdoroval několik let, vždycky se mu na nějaký čas podařilo zápas nad ní vyhrát, jenže pak se, potvora jedna proradná, zase vrátila. Nedával na sobě nic znát, choval se jako by se nic nestalo, když se jeho známí a kolegové divili, že hodně zhubl, tvrdil, že to je vzorným životem bez neřestí, který na stará kolena vede. Kromě hraní učil také na DAMU, což si pochvaloval s tím, že ho mládí nabíjí pozitivní energií.

Mezi jeho studenty patřil i Tomáš Klus. Ten dal k lepšímu, že své skvělé pedagogické schopnosti úmyslně podceňoval. Třeba tvrdil, že všechno, co jim přednáší, není z jeho hlavy, jen to slyšel na dopolední zkoušce od režiséra Ladislava Smočka. Byl aktivní, ale i statečný do posledních chvil, bolest pro něj znamenala výzvu, nepoddával se jí.

Přestože nebyl sportovcem a tvrdil, že Karel Poláček měl pravdu, když prohlašoval, že žid a herec patří do kavárny, a ne na hřiště, oblíbil si citát Emila Zátopka: „Na hranici bolesti a utrpení se z chlapců stávají muži.“ Jenže časem to přes veškerou vůli nemohl sám zvládnout a musel se nechat hospitalizovat. Když vytušil, či spíš vycítil, že se blíží jeho konec, podepsal revers, aby ho lékaři propustili.

Nechal se převézt do bytu v Rybné ulici, kde to miloval a čekal, až si pro něj přijde paní Zubatá s kosou. Chtěl odejít sám, důstojně, nestál o „svědky,“ kteří mohli vidět jeho umírání, jenž mohlo být nepříjemné, kruté, považoval to pro ně za depresivní zážitek. Ale zavolal pár lidem, aby se s nimi rozloučil, ovšem neřekl jim to. Zemřel 21. ledna 2017. Rozloučení s ním se zúčastnili stovky lidí, mnozí se dovnitř nevešli.

Sešlo se tam víc slavných osobností, než na Českém lvu - Petr Nárožný, Jan Kačer, Bolek Polívka, Václav Postránecký, Otakar Brousek, Václav Neckář, Tomáš Töpfer, Tomáš Klus, Martin Stropnický, Ondřej Vetchý, Michal Prokop, Vladimír Kratina, Jiří Dvořák, Lukáš Vaculík, Filip Rajmont, Vojtěch Dyk a jeho manželka Tatiana, dále Jana Štěpánková, Eliška Balzerová, Jiřina Bohdalová, Ilona Svobodová, Simona Postlerová, Nela Boudová, Vanda Hybnerová, Jaroslava Obermaierová, Simona Stašová a další.

Michal chtěl mít na parte verš, který napsal jako kluk, ale cítil, že se dokonale hodil k jeho vztahu k manželce. „Když je den jak malovanej, jsem do tebe zamilovanej. A když jsou mraky, tak taky.“ Vzpomínku přidal i Vladimír Procházka: „Hluboký, vědoucí herec, který, jak mohl, všude podsouval, že jej nikdo nezná, a když už ho náhodou pozná, nepochybně si ho s někým plete. Rád citoval pokyn neznámého režiséra inspicientovi před začátkem jakési zkoušky v Divadle E.F. Buriana Zavolejte herce a Míšu Pavlatu!“

Ondřej Vetchý, který dostal jako hlavní řečník za „úkol“ se s ním rozloučit, řekl: „Není nic šílenějšího, než se pokusit mluvit o někom tak blízkém na jeho poslední pozemské cestě.“ Bylo na něm vidět, jak moc ho odchod jeho životního, osudového přítele zasáhl. A uctil ho i tím, že se zasloužil o to, aby Michalův stolek v herecké šatně Činoherního klubu zůstal zachován, i se všemi jeho talismany.

Zdroj: Osobní vzpomínky autora a Ondřeje Vetchého

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/343876-byl-to-borec-stovky-osobnosti-plakaly-na-pohrbu-michala-pavlaty?campaignsrc=tn_clipboard

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michal-pavlata-dabing-herec-magnum-korn.A241001_105605_lidicky_vohr