Článek
V roce 1966 se Karel vydal na projížďku v novém džípu, který si koupil právě Milan. Jeho kamarád však nezvládl řízení, nevybral zatáčku a narazil do stromu. „V šoku jsem necítil žádnou bolest, jen pocit, že mám něco v hlavě. A také ano, byl v ní zapíchnutý kus skla. Když jsem ho vytáhl, před očima se mi houpal rozříznutý nos. Naštěstí jel za námi textař Jiří Štaidl a odvezl mě do Vinohradské nemocnice. Tam mi ho na plastické chirurgii přišili.“ Vzpomínal Mistr. Další nehoda, která se už stala Milanovi, dopadla tragicky.
Nečekaně mu vběhla přímo pod kola sedmnáctiletá dívka. Hlasatelka Milena Vostřáková byla u toho: „Nemohl nic dělat, pak se objevily sprosté lži, že jel opilý. Kdyby ano, nikdy bych si k němu do auta nesedla! I když se rád napil, byl vždy odpovědný. Jel i předepsanou rychlostí, zabránit bouračce se absolutně nedalo, nedali mu ani pokutu. Nikdy se s tím ale psychicky zcela nevyrovnal. Navíc se dozvěděl, že rodina dívky měla babičku, a ta ho za to proklela, měl z toho trauma. Byl velice citlivý, i když se často choval jako kluk.“
Ironií osudu Milan Chladil nazpíval populární song Jezdím bez nehod. Další fáma, která se o něm šířila, se týkala jeho pěveckého partnerství s Ivettou Simonovou. Diváci usuzovali, že jsou milenci, nemohli si totiž nevšimnout, jak se na ni při zpěvu upřeně dívá. Vysvětlení bylo ale mnohem prozaičtější, špatně si totiž vybavoval texty, tak prostě odezíral ze rtů. Nazpívali spolu spoustu šlágrů, jen ty nejznámější - O nás dvou, Děti z Pirea, Sladké hlouposti, My dva a čas, Amore, amore, Kulatý svět, Až na severní pól, Krásný román.
Milan měl na sebe vysoké nároky, o zpěvu proto neuvažoval, nejprve se vyučil krejčím, pak absolvoval Obchodní akademii. Nakonec přece jen začal studovat konzervatoř, nejprve v Brně, pak v Praze. Původně se měl stát operetním zpěvákem, ale odmítl to, nevěřil, že by představení dokonale zvládl herecky. Navíc ho nepřitahovalo učení rolí, jeho paměť byla dost děravá: „Možná,kdyby mi dali postavu, která stojí před nápovědou, moc se nehýbá, nemluví a jenom zpívá. To bych ještě zvládnul.“ Komentoval to s ironií sobě vlastní.
Nakonec se ale přece jen objevil v muzikálech My Fair Lady a Na tý louce zelený na scéně Hudebního divadla Karlín, to byla jeho kariéra na vrcholu. Vliv mělo také to, že byl sólistou v orchestru Karla Vlacha, nejlepším v té době. I když si nezájem dívek nemohl stěžovat, po představení na něj stály fronty, nikdy se neobjevily žádné skandály, týkající se nevěry. Vzal si za ženu studentskou lásku, Annu - říkal ji Anina - a žili spolu velice šťastně, měli dceru Alexandru. Miloval lidi, společnost a zábavu.
Yvetta Simonová na něj vzpomínala takto: „Rád si jako Moravan dopřál víno, ale rozumně, neopíjel se. Když jsme jezdili na šňůry, znal personál všech restaurací na cestě. Šel do kuchyně, poplácal kuchařky po zadečku, ty byly v sedmém nebi. Během chvíle se stoly prohýbaly jídlem. Choval se někdy nedospěle. Jednou nás pro drobný přestupek zastavili dva policisté. Vystoupil z auta, přátelsky je objal, zeptal se jich, jak jde služba, politoval je, že musí stát u silnice. Nechali ho jet a místo pokuty se s ním srdečně rozloučili.
Uměl skvěle napodobit Vlastu Buriana nebo Spejbla. Pro zábavu využil i svou zručnost. Když byl u kamaráda Milana Drobného dlouho sám, vzal si do parády jeho hodiny, kukačky - a vylepšil je tak, že se při odbíjení ozval jejich charakteristický zvuk, ovšem z boudičky se vynořila hlava Lenina! Byl velký elegán, dnes by ho všichni brali za metrosexuála. V letním horku si i několikrát za den měnil propocené košile. Nejen na koncertě, ale prakticky všude nosil drahé obleky, některé si sám ušil.
Dokázal si vždy nějak opatřit parfém, nebo západní kosmetiku, která se k nám nedovážela - voňavý muž byl pro soudruhy buržoazní zhýralec - zejména si oblíbil značku Old Spice. I když dost často vystupoval v Rakousku a Německu, jazyk se nenaučil, zpíval z nenápadně ukrytého taháku. Byl ale workholik, což se mu stalo osudné. V dětství, za války, onemocněl zánětlivou revmatickou horečkou a přežil jen tak tak. Ještě ale stačil upozornit zdravotníky na další podobně postižené děti a tím jim zachránil život.“
Milan Chladil byl sportsman, měl skvělou fyzickou kondici, stačil i o generaci mladším mužům. Možná, kdyby se objevily potíže, mohly by včas zachytit jeho problém. Takto se nešetřil, neviděl důvod. Za koníčka měl sběratelství, ale ne konkrétních předmětů, bral cokoli, co se mu líbilo. Protože už v bytě neměl místo, kde by „poklady“ uskladnil, využil garáž. I ta byla časem tak plná, že se do ní auto pomalu nevešlo, přivážel si suvenýry ze zahraničních cest, ale nepohrdnul výprodejům u nás doma, pokud ho něco zaujalo.
Choval se vždy přátelsky. Když potkal na ulici Martu Kubišovou, která byla na „indexu,“ a každý se jí vyhýbal, okamžitě se k ní hrnul, i když věděl, že kvůli tomu může mít potíže. Objal ji a pošeptal do ucha, že komunisté jsou sv… Bezpříkladně a charakterně se zachoval k Rudolfu Cortésovi. Na sklonku kariéry, když těžce onemocněl Alzheimerovou nemocí, ho až do poslední chvíle bral na zájezdová představení. Publikum a atmosféra v hledišti mu totiž obrovsky pomáhaly. To už se ale blížil i jeho vlastní konec.
Cestou z vystoupení se mu u Příbrami udělalo za volantem špatně. Na chvíli zastavil a pozdravil pokynem ruky projíždějící vůz s Yvettou, pak se zase rozjel. Potíže se ale zhoršovaly, z posledních sil zaparkoval na kraji silnice a následně v třiapadesáti letech zemřel, nezachránila ho ani rychlá lékařská pomoc. Pro jeho kolegy to přišlo jako blesk z čistého nebe. Při pitvě ovšem anatom konstatoval, že měl srdce na „cimprcampr“ a byl překvapen, že se vůbec dožil 53 let…
Hrob
.
Zdroj: autorský příspěvek
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19582-milan-chladil.html
https://budejovice.rozhlas.cz/milan-chladil-vahal-mezi-povolanim-krejciho-a-obchodnika-ale-nakonec-se-stal-8421260
https://www.youtube.com/watch?v=UE8uYWwyUPw
https://www.kvety.cz/lide/milan-chladil-zpevak-pohodar-optimista-yvetta-simonova-popularita-smrt/
