Článek
Tam vynikl ve hrách Učitel a žák, Golem nebo Vest pocket revue.„Oni mě angažovali jednak proto, že jsem měl hluboký hlas, jednak proto, že jsem měl málo vlasů a byl jsem pro ně určitý typ. Ale byla to pro mě velká škola a bral jsem na tu dobu velké peníze“ vzpomínal na první angažmá Miloš Nedbal. Zahrál si i v jejich filmech Pudr a benzín nebo Peníze nebo život.
Celý život dostával převážně role strohých, přísných a nesympatických mužů, a to hlavně kvůli svému zjevu. Ve studentské komedii Cesta do hlubin študákovy duše si ale s chutí zahrál humornou postavu, profesora Šedu, se zálibou v rodokapsech. V roce 1945 přešel do Národního divadla, kde působil čtvrtstoletí (1945-1970).
Jeviště první scény mu dalo možnost uplatnit své charakterní herectví se smyslem pro dramatickou vyhrocenost nezřídka s nádechem ironie a sarkasmu. Po válce rozšířil Nedbal galerii hraných postav o důstojníky různých armád, z nichž nejlépe vyniká epizodní role generála von Schwarzburg ve filmu Poslušně hlásím. Hrál i s Vlastou Burianem v komedii Katakomby, nebo se Sašou Rašilovem ve snímku Přijdu hned.
Šlo vždy o vedlejší role, ale díky jeho výraznému herectví si ho lidé pamatovali. Objevil se v seriálech, za zmínku stojí zejména Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům, nebo Dobrá voda, ten byl jeho posledním. Jeho životní rolí byl nerudný důchodce Šantroch v televizním filmu Nezralé maliny, vyznamenané Hlavní cenou a Cenou diváka na MTF Zlatá Praha 1981.
Herecké umění Miloše Nedbala bylo oceňováno, v roce 1958 ho jmenovali Zasloužilým a v roce 1981 Národním umělcem. Pedagogická činnost na DAMU mu vynesla Medaili J. A. Komenského (1977). Mezi jeho oblíbené studenty patřili Josef Abrhám, Petr Čepek a Jiří Krampol. Komolil ale jejich jména s tím, že si nepodstatné věci prostě nepamatuje, říkal jim Ambrož, Čapek a Krampoul.
Jiří Krampol zavzpomínal na jednu historku. Měli natáčet film s Janem Pivcem a on je odmítl pustit na natáčení, tak mu to přišli říct. Ten se podivil. „On Miloš učí? A co učí, kluk nešťastná plešatá? Vždyť ho… umí!“ Šel zpátky a řekl, že je Jan Pivec potřebuje. Nedbal reagoval. A co tam hraje?“ Odpověděl jsem: „No přece hlavní roli.“ - „Honza Pivec hraje hlavní roli??? Vždyť ho… umí!“
Na závěr každého školního roku pozval studenty z ročníku do svojí vily na Barrandově, kterou si nechal postavit Václav Havel, dědeček prvního českého prezidenta. Tam je vždy bohatě pohostil, povyprávěl s nimi a pak jim řekl, že by mu mohli posekat zahradu. Možná si otcovským přístupem ke svým svěřencům vynahrazoval selhání v soukromém životě.
Oženil se třikrát, první ženou byla Vladimíra Volnohová, s níž měl dvě děti, syna a dceru. Po rozvodu je z neznámých důvodů zavrhl. „Bylo to jeho tajemství a nechtěl o tom mluvit. Přestal se s nimi stýkat. A ani k dětem nenacházel dostatek vztahu a otcovské lásky. Před kolegyní prohlásil, že mu odpadli od srdce,“ zaznělo v o něm natočeném dokumentu.
Podruhé se oženil v pětačtyřiceti letech s Janou Moravcovou. „On byl sám se sebou nespokojený a potřeboval k sobě někoho, s kým by se mohl radit, kdo by mu mohl dělat jakousi supervizi, a to jeho druhá žena bezezbytku splňovala. Byla velmi intelektuálně vytříbená.“ Řekl pamětník.
Když vážně onemocněla a byla upoutaná na lůžko, vzorně a s láskou o ni pečoval. „Zemřela bohužel na banální operaci žlučníku a on zase zůstal sám. Byl strašně špatný, měl z toho trauma. V divadelní šatně si schovával ve skříňce její popel. Chodil si tam s ní povídat,“ vzpomínala Luba Skořepová. S třetí, o dvacet let mladší manželkou Zdenkou, se seznámil v lázních Karlova Studánka.
„Máma ho okouzlila bezprostředností a veselostí. Požádal ji o ruku a chtěl, aby se k němu nastěhovala. Když přišla poprvé k němu domů, byla trochu v šoku. Plíseň v hrncích, totální nepořádek. On nemyl nádobí, nepral oblečení, kupoval si nové. Takhle začal jejich vztah,“ popisoval v dokumentu syn třetí manželky Miloše Nedbala.
Na sklonku života ho trápily vážné zdravotní problémy, nekontrolovaně hubl a doslova a ztrácel se před očima. Lékaři nemohli přijít na příčinu. Až po smrti vyšlo najevo, že trpěl rakovinou jater, léčen byl přitom na úplně něco jiného. Zemřel v Praze 31. října 1982 ve věku 76 let.
