Článek
Angažoval ho i přesto, že ho viděl v bolševické agitce Vstanou noví bojovníci, kde podal naprosto otřesný výkon, a řekl mu, že to nebyla role, ale potrat. I když se tradovalo, že z Národního divadla se odchází jenom na márách, Horníček neváhal ani chvilku a nabídku přijal.
Stal se časem pro Wericha nepostradatelný díky schopnosti bleskurychlé reakce na jeho narážky, řekl o něm: „Mám možnost pozorovat ho zblízka na jevišti, ukrutně rychle mu to myslí. Je to inspirované herectví. Řemeslo ovládá perfektně, má příjemný, šťastný projev, smysl pro humor, je rozený klaun, a proto ho mám rád.“
Tyto schopnosti později využil v pořadech typu Hovory přes rampu, kde měl za „partnera“ publikum, či Hovory H, kam si zval zajímavé hosty. Filmů nenatočil moc, v pohádce Byl jednou jeden král hrál ze tří nápadníků nejkrásnějšího, měl paruku a náušnici a odmítal se na sebe podívat, jen humorně poznamenal, že když mohl Miloš Kopecký hrát chytrého…
S ním ho pojilo dlouholeté přátelství, ale i partnerství, napsal pro něj i pro sebe komedii Tvrďák, která byla velmi úspěšná. Nejprve s ní ale neuspěl, ředitelé všech divadel dostávali z jejich narážek na režim amok. Tak ho napadlo uspořádat premiéru ve výkladní skříni socialismu, Ostravě, kde rafinovaně zařídil, aby nad hrou převzal záštitu kolektiv mládežníků Dolu Hlubina.
To prolomilo ledy, poté procestovali křížem krážem celou republiku. Během necelých tří let měl Tvrďák dvě stě padesát repríz a pamětníci na tuto komedii dodnes vzpomínají. Přes všechny úspěchy se Miroslav Horníček považoval za herecky nepříliš nadaného.
Měl však fenomenální paměť, což se ukázalo, když byl na Světové výstavě v Montrealu (1967) uveden převratný experiment s názvem Kinoautomat, kde sami diváci rozhodovali o ději. Naučil se totiž celý třiašedesáti minutový text v angličtině, ze které neznal ani slovo. Za 364 představení se ani jednou nespletl.
Kromě herectví byl spisovatel, výtvarník, režisér, fotograf. Jeho život nesmírně ovlivnila tragédie, kdy jednadvacetiletý syn Jan dostal při rybaření epileptický záchvat, spadl do vody a zemřel. On v té době zrovna točil seriál Byli jednou dva písaři, kam za ním přijel. Přese všechno na jeho výkonu nebylo nic znát a diváci se ohromně bavili.
Trochu ho utěšilo, když mu lékaři později sdělili, že jeho stav by se nadále zhoršoval, až by nakonec musel skončit v ústavu. V normalizaci sedmdesátých letech už moc příležitostí ve filmu nedostával.
Také vymyslel plán, jak nepodepsat Antichartu. Náhle „onemocněl“ a musel nutně odjet do lázní, ale nikdo nevěděl jakých. Říkalo se, že přes známého zařídil, aby jeho telefon měl poruchu. Když se vrátil, pokoušeli se soudruzi získat jeho dodatečný podpis, jenže neuspěli. Řekl jim, že by to vypadalo, jakoby k tomu byl nucen, což byla pochopitelně pravda.
Měl tak víc času, a protože se neuměl flákat, začal vytvářet surrealistické koláže, ve kterých mohl uplatnit svou bezbřehou fantazii. Ty byly oceňované nejen laiky, ale postupně také kritiky, stejně jako jeho kniha Dobře utajené housle, ve které se vyznal z celoživotní lásky ke své manželce Běle, která pro něj byla velkou oporou.
Když v roce 1999 zemřela, už jen přežíval. Usadil se nejprve na chalupě v Kytlici, srdci Lužických hor. Tam o něj pečovali manželé Jahodovi, vařili mu, pomáhali s domácími pracemi, sekali trávu. Později, když se jeho stav pronikavě zhoršil, přesídlil do Liberce, žil v domě lékaře MUDr. Vladimíra Mareše, který se o něj příkladně staral až do smrti.
Na veřejnosti se objevil naposledy v roce 2 000, kdy ho Václav Havel vyznamenal medailí Za zásluhy. Rok poté prodělal cévní mozkovou příhodu. Byl nadlouho hospitalizován a do normálního života se již nevrátil. Kolegové a přátelé na něj časem zapomněli, jedině Stella Zázvorková za ním jezdila, přestože v té době už nevnímal svět.
Jednou si vzala za doprovod Vlastimila Brodského, což byla bohužel osudová chyba. Ten se totiž z jeho stavu naprosto vyděsil. „Kam se poděl jeho intelekt? Ta jiskra, ten talent! Vždyť on se ani nemůže zabít,“ prohlásil šokovaně.
I když se o Brodském tradovalo, že se smrti bojí, nebyla to pravda, bál se dlouhého, pozvolného umírání, které právě viděl na návštěvě svého přítele. Ten pocit ho natolik traumatizoval, že uvažoval o tom ukončit svůj život, což nakonec za tři měsíce poté udělal, zastřelil se pistolí. Ironií osudu se při pitvě ukázalo, že byl v podstatě zdráv a mohl žít ještě dlouho.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/2335-miroslav-hornicek/prehled/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11997910996-miroslav-hornicek-humor-neni-zadna-sranda/
https://www.jiri-suchy.cz/miroslav-hornicek/
