Článek
Aby nezvlčil, doprovázeli ho na dalekou cestu prarodiče. Do baru nás ale nenásledovali, tak mě poprosil, zda bych mu neobjednal Piňa coladu (v USA je alkohol legální až od 21 let) že jinak nepije, ale sladký mu chutná. Dal si jen jednu sklenku. Pak povídal o svých zážitcích a vzpomínkách. Matka byla německá imigrantka. Narodila se za dramatických okolností, během náletu v protileteckém krytu za války, výbuchy ji strašily ve snech až do dospělosti. Její otec byl horník, takže žili velmi skromně.
Chtěli opustit domov, jenže nevěděli, kam zamířit, Evropa byla pod německou nadvládou. Nakonec odjeli do Portugalska, které bylo neutrální, protože v něm vládl další diktátor, Salazar.Vykonávali podřadné práce, hladověli, aby ušetřili na palubní lístek lodí do USA. „Jejich odhodlání přežít jsem považoval za úžasné. Nakonec se dostali do New Yorku, kde se matka na City College v New Yorku setkala s tátou, Italem z Queensu a brzy se vzali.“ Zavzpomínal Leo.
Po svatbě se přestěhovali do Hollywoodu, kde se Leo 11.11. 1974 narodil (historka jeho neobvyklého jména je tak profláklá, že ji nemíním opakovat.) Rodiče se sice brzy rozešli, ale otec, který se nepříliš úspěšně živil tvorbou undergroundových komiksů, se o něj dál zajímal. Matka se přestěhovala do Las Angeles, ale nesehnala stálou práci, jenom brigády. “Měli jsme málo peněz a bydleli v nejchudších částech Hollywoodu, třeba na rohu budovy Hollywood & Western Building. Ta po zemětřesení chátrala, zabrali si ji drogoví dealeři.
Viděl jsem už od dětství spoustu zkázy, včetně toho, jak končili jejich obětí jako trosky, to mě přesvědčilo, abych nikdy neokusil drogy. Je to zlo. Jakmile uděláte první krok, ovládnou váš život, nejste sami sebou. Těchto zkušeností jsem později využil ve filmu Rváčův deník. Šlo o vyprávění kluka, který se díky omamným látkám dotkl samého pekla a psal si o tom deník. Jsou v něm záznamy, které byste asi ani nechtěli číst. Vyrůstal jsem sice tak trochu na ulici, ale máma mi věnovala veškerý volný čas.
Neměl jsem mnoho přátel, tak se mi to snažila vynahradit, brala mě na výlety, do muzeí. Později udělala vše, co mohla, aby mě dostala do „lepší“ školy a každý den mě tam vozila. Nejvíc mě bavilo napodobovat mluvu a gesta profesorů i spolužáků, to byl asi prazáklad herectví. O tom jsem ale vůbec neuvažoval, chtěl jsem být biologem. Já věřil tomu, že to je užitečná práce, která mi umožní poznat a třeba i změnit svět. Mé školní výsledky ale byly nevalné, hlavně matematika, dodnes ji umím tak na úrovni první třídy.
Zeptal jsem se učitele, proč 1 +1 = 2 a on mi řekl, že to tak prostě je. Proč, to můj rozum nechápal. Takže jsem všechny práce opsal. Byl jsem trochu bavič třídy. Jednou mi učitel přírodních věd, když viděl, že nechápu smysl toho, o čem mluvím, přerušil se slovy, ať si říkám, co chci. Improvizoval jsem bez zaváhání či zakoktání čtvrt hodiny. Právě on mi poprvé řekl, že by ze mě mohl být herec. I když ta myšlenka ve mně už byla od doby, co můj starší nevlastní bratr Adam začal natáčet reklamy.
Tak jsem to zkusil taky. Hned na poprvé mi dali poměrně sledovanou, na populární autíčka Matchbox, nakonec jich bylo tak 30. Byl jsem prostě typ, po kterých je v tom oboru sháňka, nevinný blonďák. Postupně mě obsadili do dvou vzdělávacích filmů, televizních epizod seriálů Nová dobrodružství Lassie a Rodičovství, hororové sci-fi komedie Critters 3, ale šlo spíš o štěky. V roce 1993 si mě ale osobně vybral Robert De Niro pro roli nevlastního syna ve filmu This Boy's Life. To byla pro mě obrovská pocta,“ pochlubil se Leo.
S Robertem de Nirem
Původně šlo o alternativní film s nízkými náklady, od kterého nikdo nic nečekal, ale on v něm viděl potenciál. Příznivé reference, vysoké hodnocení na IMDb (79%) silná předloha, dobrá režie a skvělé herecké obsazení daly vzniknout jednomu z nejlepších filmů o zrání osobnosti, problematickém dospívání a hledání životní cesty. Kritici popsali jeho výkon v roli pubertálního chlapce, zmítajícího se mezi citem k matce, odporem k brutálnímu otčímovi a siláckým frajerstvím v partě špatných kamarádů, za impozantní, a uvedli, že kdyby už nenatočil nic jiného, zanechal by filmových dějinách stopu!
Díky tomu si ve stejném roce zahrál roli mentálně postiženého bratra Johnyho Deppa ve spektakulárním dramatu Co žere Gilberta Grapea, za kterou získal (v 19 letech!) nominaci na Oscara jako nejlepší herec ve vedlejší roli. V Karlových Varech film prošel bez většího zájmu, i proto, že budoucí idolové byli na začátku hvězdných kariér u nás neznámí (pak nedostal dva roky žádnou nabídku, ale nenechal se odradit). Asi jsem mu byl sympatický, takže mi dal své faxové číslo (mobily byly ještě v plenkách) a dvakrát jsem mu napsal.
Vždy odpověděl, i když třeba po čase. Líčil mi příhodu, jak se po té delší pauze dostal k roli v romantickém dramatu Úplné zatmění, natočené podle života „prokletých“ básníků Verlaina a Rimbauda. Hodně váhal, zda ji přijmout. V něm se měl totiž poprvé vášnivě líbat. Navíc s o hodně starším mužem, byla tam i scéna, kde je s ním v posteli svlečený. „Ale já věděl, že odmítnout roli v samém začátku mohlo znamenat můj konec. Zavolal jsem Roberta, s kterým jsem si vytvořil dobrý vztah.
Ten se zasmál a řekl, že herec musí zvládnout všechno. Když hrál boxera v dramatu Zuřící býk, musel přibrat 30 kilo, odříznout se na pár měsíců od manželky a přátel, aby se mohl soustředit jen na roli a každodenní trénink boxu, kdy do něj bušili jak hluchý do vrat. Byla to pro něj cenná lekce, od té doby si už nikdy nestěžoval. Tak jsem roli přijal a měla úspěch. Pak už přišlo moderní zpracování Romea a Julie, kde meče nahradily pistole, aby byly blíž současné generaci a dramedy Marvinův pokoj, které ze mě udělaly idol dívek.
Jako Romeo
Můj život se změnil. Vymetal jsem bary s přáteli, flirtoval. Postupně mě holky poznávaly na ulici, žadonily o autogram, dostával jsem denně milostné nabídky, takovému zájmu se těžko odolává. Já byl nejdřív rád, že jsem slavný, ale když to gradovalo, těžko se mi s tím srovnávalo. A došlo mi, že popularita není autentická, ale povrchní a prázdná a v podstatě nic neznamená, naopak může obtěžovat. Třeba o mně bulvár napsal, že jsem se pohádal s basketbalistou Derrickem Colemanem! Proč bych se s ním chtěl hádat? Měřil 190 cm!“
Tento fax byl poslední, který jsme si vyměnili, pak natočil Titanik a stala se z něj megastar zavalená miliony žádostí o rozhovor. Zatím, co ženy z něj vzdychaly, muži mu vesměs záviděli. „Chtěli, abych byl šílený, nezvladatelný dospívající spratek, nešťastný, stejně jako oni. Nechtějí hrdiny; chtějí jen vidět, jak padáš z vrcholu na dno,“ řekl reportérovi NY Times. Tímto konstatováním článek končí, jde přece o jeho mládí. Pozdější život a závratná kariéra už je úplně jiná kapitola…
