Článek
I když přičichl k umění už jako kluk, kdy byl členem dětského Dismanova souboru a objevil se ve filmu už v devíti letech, vyučil se zámečníkem. Přesto si ho múzy našly a oklikou přes různé štace - včetně těch na oblasti - se dostal až do Národního divadla.
Tam strávil téměř čtyři dlouhá desetiletí, jeho (nejen) herecká věrnost patřila mezi hlavní povahové rysy. To platilo i v manželství, s baletkou a tanečnicí Helenou žili šťastně 54 let až do jeho smrti. Nikdy nezažil jiné milostné aféry než ve filmu.
O tom, ale nejen o tom, jsme se rozhovořili. Nemám recept na šťastné manželství, kromě lásky a tolerance. Herci mívají někdy problémy při vztahu s „obyčejnými“ ženami, může se projevit žárlivost, zejména při postelových scénách.
Ty jsem odmítal, v mládí, kdy by to mohlo být možná aktuální, mi je nikdo nenabídl. Já neměl ztepilou postavu ani pronikavý zrak, krásné oči, spíš občas vypadám, že je mám přivřené. Takže pokud bych měl dělat někde manekýna, tak asi v panoptiku.
Filmový sex mi ve starším věku mi připadá trochu trapný. Ale to jsem trochu odbočil od manželství. Vliv má, že při natáčení býváte někdy dlouho z domu a drahá polovička je sama. Já se ji to snažil vynahradit tím, že jsme byli opravdu spolu a dělali co nás baví.
Říká se, že je ideální, když si herec najde baletku, což jsem učinil již v mládí, bylo mi 21. Důvod je jednoduchý - jsou na chlapskou společnosti zvyklí, se svým partnerem tráví spoustu času na jevišti, ve zkušebně, dotýká se jí častěji než jakýkoli manžel. A navíc vědí, jaká je herecká profese.
A protože jsou zároveň i chytré, teda alespoň moje žena je, poznají, že nemá cenu vyhlížet bílého koně, na kterým by mohl sedět princ. Ten už dnes není pomalu ani v pohádkách. Tak vezmou za „vděk“ tím, co je po ruce. Dál už to je hlavně o důvěře, přizpůsobení, zamilovanost časem vyvane, ale láska může trvat i bez ní, jen u ní není už tak moc důležitý milostný kontakt.
Taky jsou tady děti, když se povedou, což se mi povedlo, je to skvělé. Třeba má dcera je naprosto dokonalá matka, chtěl bych být jejím dítětem. Ani o syna, Viléma, jsem neměl strach, absolvoval Filmovou školu v Písku, působil například jako produkční v seriálu Vyprávěj.
Důležité je i prostředí, kde děti vyrůstají, potřebují mít svůj pokoj, kde mají soukromí. Mně se to bohužel nepoštěstilo. Pět se nás muselo namačkat do dvoupokojového bytu, neměl ani padesát metrů. O to víc si vážím toho, že jsem jim mohl poskytnout „komfort“ který jsem sám neměl, i když si nijak nestěžuji, stejně nebo podobně žila za soudruhů řada rodin.
Václav v pětadvaceti vyhrál soutěž Divadelních novin a za odměnu dostal studijní pobyt ve Velké Británii, což si velmi pochvaloval a je rád, že dnes už je u mladých něco podobného tak trochu samozřejmostí. Cestování podle něj rozšiřuje obzory, člověk zažije jinou kulturu, zvyky. I když si nepotrpěl na funkce, byl mezi lety 2005 až 2011 prezidentem Herecké asociace.
Hrál v desítkách filmů, stejně bude navždy nezapomenutelná role v komedii století S tebou mě baví svět. Jemu se také hodně líbila, uvažoval dokonce o pokračování, měl i rozpracovaný scénář, ale pak to nedopadlo, i když měl na postavu, kterou hrál Julius Satinský, který mezitím zemřel, náhradníka.
Ten navíc původní roli hrát neměl, režisérka Marie Poledňáková se totiž bála, jestli se svou nadváhou zvládne fyzicky natáčení, musel se za něj přimluvit a ujistit ji, že ano. Jinak asi nemá smysl psát o filmech, ve kterých exceloval, koho to zajímá, může si je vyhledat.
Václav byl hedonista, uměl užívat slastí života. Nad skleničkou na sebe prozradil: Mám rád víno, spíš bílé. Vím, že červenému se říká mléko starců, ale pro to jsem zatím asi ještě nedospěl, i když se mu nevyhýbám.
Proto mě moc potěšila nabídka na roli vinaře Michalici ve filmu Bobule a 2 Bobule, užíval jsem si to a zároveň vnímal moudrost fachmanů, kteří na vinici strávili celý život. Jejich filozofii by jim mohl leckterý intelektuál závidět.
Navíc, co je ze všeho nejdůležitější, jsem si povahově „sedl“ s režisérem Filipem Bařinou a producentem Tomášem Vicanem, který má vyhlášené vinařství Farma Pálava a sbírá medaile pomalu všude kam přijde. Natáčení tak uběhlo jako nic, těšil jsem se na třetí díl, ale pak do toho přišla rakovina.
Rozhodl jsem se vyhlásit jí válku, i když mi bylo jasné, že ten boj se nedá vyhrát, ale připadalo mi to lepší, než nedělat nic a jen se litovat nebo uvažovat nad tím, proč zrovna já. Jak se říká, kdo se bojí smrti umírá mockrát, kdo ne, jen jednou. Chtěl jsem patřit do té druhé skupiny. Proto jsem, pokud to šlo, nezrušil své závazky a dále hrál v televizi a filmu.
Bolesti byly, jsou a budou, s tím nikdo nic nenadělá, ale silná vůle pomůže a také je nutné mít alespoň nějaký cíl. Tím mým bylo hrát ve třetím pokračování Bobulí. A až teprve když jsem viděl, že to opravdu nepůjde, cítil jsem něco jako povinnost něco po sobě alespoň zanechat a tak jsem namluvil vinařská moudra, která film provázejí.
Rakovina bohužel byla rychlá, trvala rok. Byl propuštěn domů a odpojen od přístrojů, aby mohl poslední chvíle na tomto světě strávit s rodinou. Naposled vydechl v úterý 7. května ve 22:40 2019 v 75 letech a jeho nejbližší byli s ním a drželi ho za ruku. I když to může znít trochu morbidně, měl nejenom hezký život, ale i smrt.
Na pohřbu došlo k překvapení, když se mezi kondolujícími objevili členové řádu Evropských rytířů vína, který přišli se stuhou kolem krku a řádem pevně připnutým na hrudi kolegovi vzdát tichý hold. Nikdo totiž netušil, že patřil do této vybrané společnosti.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1070-vaclav-postranecky/prehled/
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/vaclav-postranecky-1594300https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/7956/vaclav-postranecky
