Článek
I když byl hodně inteligentní, učení ho moc nebavilo, ale nakonec přece jen vystudoval práva. Nejvíc času trávil sportovními aktivitami. I když byl národní sport baseball, on se víc věnoval basketbalu. I proto, že byl hodně vysoký, 1,93 cm. Vynikal i ve stolnímu tenisu a atletice. Už za středoškolských let na El Colegio de Beléna užíval sport jako příležitost předvést své organizační schopnosti a zároveň ukázat, že dokáže vyniknout v čemkoli, což byl zvyk, který si udržel celý život. Rád organizoval zápasy. Hráče rozdělil do dvou týmů.
V tom, který si vybral, všichni samozřejmě hráli na něj a prohra nepřipadala v úvahu. Na universitě ho silně oslovilo učení Karla Marxe a stal se z něj politický aktivista, hájící zájmy pracujícího lidu. Zdokonaloval se cíleně v rétorice, nakonec se z něj stal velice přesvědčivý a vášnivý řečník. Jeho spontánní projevy později trvaly až pět hodin bez přerušení. Stal se silným odpůrcem vlády, v čele s tehdejším prezidentem Ramonem Grauem, obviňované z korupce. Násilné protesty proti ní se staly jeho denním chlebem.
Byl i dobrodruh, stal se součástí mezinárodního spiknutí s cílem svrhnout nenáviděného vůdce Dominikánské republiky Trujilla, ale to zmařila CIA (je ironie, že v roce 1961 stála v pozadí úspěšného atentátu na něj.) Ta měla Castra od té doby na „black listu“, stejně jako policie. Ten věřil tomu, že kubánské ekonomické problémy jsou důsledkem kapitalismu, který lze vyřešit pouze lidovou revolucí a masivním znárodněním. Po promoci si založil právnickou praxi, ale nedařilo se mu a neustále se zadlužoval.
Účastnil se řady - i násilných - demonstrací. V roce 1952 pouhý poddůstojník Fulgencio Batista provedl vojenský převrat a chopil se moci. Navázal ještě užší vazby se Spojenými státy a a potlačoval činnost protivládních aktivistů, v čele s Fidelem. Poté, co selhaly jeho právní námitky, založil protestní organizaci s názvem Hnutí, která pracovala v ilegalitě ve snaze svrhnout režim. Země se mezitím stala cílem a útočištěm mafie. Založila kasina, aby přitáhla hazardní hráče, nakonec do Havany to je z Floridy jen 150 km.
Při výslechu před uvězněním (ještě bez vousů)
Lákaly i hezké pláže, přes den se povalovat u moře a večer si jít zahrát ruletu byl sen všech playboyů. Na hazard se logicky nabalovala prostituce a obchod s drogami. V roce 1953 Castro plánoval útok na kasárna Moncada poblíž Santiaga, aby se zmocnil zbraní pro použití v ozbrojeném povstání. Plán selhal a mnoho revolucionářů bylo zabito nebo zajato. On přežil a stanul před soudem. Hájil se sám, odhaloval zvěrstva spáchaná armádou, což zaujalo přítomné členy zahraničního tisku. Dostal 15 let vězení, ale byl propuštěn na všeobecnou amnestii už po pouhých 19 měsících.
Trest se odpykal v relativně pohodlných podmínkách. Využil toho, že na cele mohl číst a ponořil se stále hlouběji do marxistických textů. Protože věděl, že ho režim dál nenechá na pokoji, uprchl raději do Mexika. Tam se setkal s mladým revolucionářem jménem Ernesto „Che“ Guevara. Ihned se stali přáteli, měli společné socialistické přesvědčení. „Che“ byl možná víc militantní, revolucionářský, násilnický, je znám jeho pozdější citát: „Ano, popravovali jsem své odpůrce, popravujeme a budeme popravovat.“
Fidel se svými nejvěrnějšími (Che Guevara je druhý zleva)
V listopadu 1956 se Castro vrátil na Kubu s 81 společníky na palubě prosakujícího člunu Gramma, určeného pro přepravu pouhých 12 osob. Jak to dokázali, je záhada. Všichni měli zbraně, uchýlili se do pohoří Sierra Maestra, odkud zahájil dvouletou guerillovou kampaň proti režimu. Přidávali se k němu další nespokojenci a nakonec postavil celou povstaleckou armádu. Ta 2. ledna 1959 vstoupila do kubánské metropole Havany. Batista uprchl. Stovky jeho stoupenců byly zastřeleny po procesech, které zahraniční pozorovatelé považovali za nespravedlivé.
Uvítání v Havaně po převratu
Castro, který se ujal moci, reagoval tvrzením, že revoluční spravedlnost není založena na právních předpisech, ale morálním přesvědčení. Slíbil, že vrátí půdu lidu a bude bránit práva chudých. Ale po vzoru komunistů ihned zavedl systém jedné strany a postavil se do čela. Kdo nesouhlasil, byl poslán do pracovních táborů. Nikdo si nemohl být jist, že ho soused ze závisti neudá. Proto tisíce obyvatel, převážně ze střední třídy, uprchly do exilu v USA. Fidel jinak trval na tom, že jeho ideologie je v první řadě kubánská.
Při projevu
„V dobře plánované ekonomice neexistuje komunismus ani marxismus, ale zastupitelská demokracie a sociální spravedlnost,“ řekl tehdy. O té si ovšem země mohla nechat jen zdát. Zmocnil se obřího majetku, když znárodnil všechny (nejen americké) podniky na ostrově. V reakci na to Washington uvalil na Kubu tvrdé obchodní embargo. Castro tvrdil, že tím byl zahnán do náruče Nikity Chruščova, podle komentátorů ale šlo o nevyhnutelný akt. Sovětský svaz investoval do Kuby peníze. Nakupoval většinu úrody cukru, na oplátku dodával zoufale potřebné zboží, které se nesmělo dovážet.
S Nikitou Chruščovem
To fungovalo až do příchodu Michaila Gorbačova, ten odmítl dál odebírat nevýhodně její cukr. Castro poprvé pocítil jistou nevůli lidu, kvůli chronickému nedostatku potravin, i regály v dalších obchodech zely prázdnotou. Země, kterou označoval za nejvyspělejší na světě, se vrátila do věku volských povozů. Tisíce lidí, do té doby loajální režimu, opět emigrovaly na Floridu. V pozdějších letech se zdálo, že Castro změkl. V roce 1998 dokonce pozval papeže Jana Pavla II. I přes léta komunismu byli obyvatelé v duši katolíci.
Ten k jeho nevoli odsoudil Kubu za porušování lidských práv. Ale asi rok před smrtí ho osobně v jeho domě navštívil tolerantnější papež, František I. Podle všeho se vyzpovídal a dostal rozhřešení. To už ale nevládl, 31. 7. 2006, několik dní před osmdesátinami, předal moc bratru Raúlovi. Ten pak pokračoval v jeho díle. Fidel se stal terčem mnoha atentátů, podle policejních složek jich bylo 600, což je asi přehnané číslo, ale je fakt, že jich bylo mnoho, činila se zejména mafie. Některé metody byly dost bizarní.
S papežem Františkem
Explodující mušle, otrávený potápěčský oblek, jedovaté pilulky ukryté v krému na obličej, doutník naplněný výbušninou. Sám poznamenal: „Kdyby přežití pokusů o atentát bylo olympijskou disciplínou, získal bych zlatou medaili.“ Naverbována mafií byla i exmilenka, Marita Lorenzová. Dostala jed, aby ho přidala do nápoje. On se to ale včas dozvěděl, přesto ji přijal a podal svou zbraň, aby ji použila. Odvaha mu rozhodně nescházela. Když nebyla schopna vystřelit, řekl: „Nemůžete mě zabít. Nikdo mě nemůže zabít.“
Nakonec to skončilo tím, že se spolu milovali! Pokud šlo o ženy, patřil zřejmě k největším erotomanům historie. Jeho speciální tým vyhledával na plážích a v ulicích Havany nejhezčí dívky a posílal mu je do ložnice. Denně spal se dvěma, jednu „požadoval jako dezert“ po obědě, druhou po večeři. Nejmladším bylo kolem patnácti let. Počet milenek se odhaduje až na 35 000! Své pletky ale důsledně tajil, věděli o nich jen ti, co mu dohazovali ženy, neměl přátele, kterým by se svěřoval.
Pokud by to byla pravda, šlo by o sexuálně kompulzivní chování, charakterizované jako duševní porucha. Ta se vyznačuje především nezvladatelným nutkáním, neschopností kontrolovat intenzivní sexuální impulzy a z toho vyplývající silné pocity viny a negativní dopady na každodenní život. Po skončení styku často přichází smutek, úzkost, stud nebo deprese. Je zajímavé, že vehementně usiloval i o Evu Pilarovou, která na Kubě jeden čas hodně vystupovala, dokonce ji nabídl vilu, ale ta se s ním nikdy nesetkala a dar odmítla.
Se ženami
Měl dvě manželky, první, Mirta Díaz-Balart se s ním rozvedla, když byl ve vězení. Stala se matkou syna Fidelita, kterého si vzal do péče, i přes její odpor. Je otázkou, jestli zrovna tyto traumatické zážitky nebyly zárodkem psychických poruch, kvůli kterým později spáchal sebevraždu. Druhou, Dalia Soto del Valle si vzal až v 55, kdy už byl zřejmě dostatečně sexuálně vybouřen. Na veřejnosti se neobjevovala, žila v ústraní a vychovávala pět synů, které spolu měli, jména všech začínají na a. S dvorní milenkou v padesátých letech, Natalií Revueltou, zplodil dceru Alinu. Ta se později postavila proti němu.
Obelstila policii a v přestrojení uprchla. Fidel zuřil, což u něj nebývalo zvykem, měl emoce obvykle pod kontrolou. Velkou roli hrála Celia Sánchez, jeho politická spolupracovnice, přítelkyně a osobní sekretářka, která na něj měla obrovský vliv až do své smrti v roce 1980. Byl polarizující osobnost, tvrdohlavý, neústupný, autoritářský. I když byl prezident, nechal se oslovovat el comandante - velitel. Vybudoval kolem sebe nesmírně silný kult osobnosti, o jeho rozhodnutích se zásadně nepochybovalo.
I když se vůbec nevyznal v zemědělství, snažil se zavést reformy, které vesměs končily katastrofou. Mezi absurdní plány patřilo pěstování plodin, pro které nebyly vhodné podmínky - hrách holubí, spirulina, hydroponicky (bez použití půdy) pěstovaná rajčata, nebo jelita, vyráběné z krve ještě živé krávy. Vysnil si také osmiproudou dálnici, trasu osobně vyznačil červeným fixem na mapě. Přitom automobilismus skoro neexistoval, lidé jezdili stokrát opravovanými „americkými bouráky“, které zbyly po útěku mafiánů.
Nakonec se stejně kvůli nedostatku financí nerealizovala. Od 14 do 59 let pravidelně kouřil doutníky, díky němu se proslavila Cohiba jako prestižní značka. Tohoto zlozvyku se musel ze zdravotních důvodů vzdát v roce 1985. Lékaři ho znali, dobře věděli, že by na něj zákaz neplatil, tak mu namluvili, že přestat dokáže jen jeden člověk z 10 000, protože závislost podporuje i vonný dým z doutníků vycházející. Tím udeřili na strunu jeho ješitnosti. Oblíbil si ale francouzské koňaky, zejména Courvoisier či single malt whisky.
Pokud jde o jídelníček, neměl oblíbené menu, ale„ujížděl“ na zmrzlině. Nejraději si dával čokoládovou, po obědě 18 až 28 kopečků! Denně pil i čokoládový koktejl, oblíbil si také sýr Camembert. Hnětlo ho, že ho musí dovážet z kapitalistické Francie, tak ho zkoušel vyrábět, ale jako většina podobných experimentů to skončilo katastrofou, na Kubě pro to prostě nebyly vhodné podmínky. I když předal moc o pět let mladšímu mladšímu bratru Raúlovi a stáhl se do ústraní, dál si uchovával přehled o dění ve společnosti.
Vládl téměř 50 let, stal jedním z nejkontroverznějších politiků světa. Přežil 11 amerických prezidentů, od Eisenhowera po Baracka Obamu. Zemřel v 90 letech, zřejmě na vyčerpání organismu. Kuba vyhlásila devítidenní smutek, lidé vzpomínali na pietních akcích. Byl to pro ně šok, měl pověst podvodníka se smrtí, byl totiž tiskem hned dvakrát označen za mrtvého – jednou při neúspěšném povstání proti kasárnám, a znovu, když se na lodi Gramma vrátil z exilu s partyzánskými jednotkami.
Jedna z polsedních fotek
Zdroj: https://www.thehistoryreader.com/historical-figures/guarding-fidel-castro-his-double-life-and-infidelity/
https://newsinfo.inquirer.net/848839/fidel-castro-and-his-many-women
https://nypost.com/2016/11/27/inside-fidel-castros-life-of-luxury-and-ladies-while-country-starved/
https://cnn.iprima.cz/show-time/pravda-o-milostnem-romanku-evy-pilarove-a-fidela-castra-venoval-ji-luxusni-vilu-196996
