Článek
Přestože museli obracet každou korunu, maminka často vodila děti do divadla a kina. Tím u Olgy probudila lásku k umění, která ji provázela celý život. Byla velmi sečtělá, přestože neměla ani středoškolské vzdělání - vyučila se obuvnicí v Baťově továrně, kde poté pracovala. Tam se ji v šestnácti letech stal tragický úraz. Když se pokoušela opravit zaseknutý lis, nečekaně se rozjel a usekl jí špičky čtyř prstů na ruce. Naučila se svůj handicap dovedně skrývat, nestála o lítost. Nosila rukavice, nebo ruku elegantně obtočila šátkem.
„Až po dlouhých letech, dokonce mě na to snad někdo upozornil, jsem si všimla, že má zmrzačenou ruku. Dokázala kontrolovat její pohyb a manipulovat kapesníkem tak, aby to nebylo vidět,“ pamatovala si její přítelkyně Petruška Šustrová. Během padesátých let vystřídala různá zaměstnání, pracovala jako účetní, prodavačka, či skladnice. Probudila se v ní láska k divadlu, chodila na herecké kurzy a ochotnicky vystupovala. Protože na sebe měla vždy ty nejvyšší nároky, nepovažovala se za tak dobrou herečku, aby se přihlásila na konzervatoř. Přitom by možná uspěla.
I když měla „dělnický původ,“ komunistickou ideologii odmítala, především ji vadila nesvoboda a pronásledování lidí za opačné názory. V roce 1953 potkala ve známé kavárně Slavia osudového muže, Václava Havla. Pak se tam vídali často, ale byl příliš stydlivý, neodvážil se ji nabídnout schůzku. Nakonec to po třech letech vyřešil „literárně.“ Napsal jí dopis, ve kterém se vyznal z lásky k ní a tomu, že by s ní chtěl chodit. Ona mu stejným způsobem odpověděla, že nabídku přijímá.
Tak začal vztah, který přerušila až její smrt, přestože manželství prošlo několika turbulencemi. Václav nebyl zrovna vzorem věrnosti, navíc jí vadily i flámy s Pavlem Landovským. Ten zavzpomínal: "Kdykoli jsem se objevil v divadle na Zábradlí za její přítomnosti, dívala se na mě pohledem, který, kdyby zabíjel, byl bych na místě nebožtík. Bála se, abych Vaška někam neodtáhl, myslela, že jsem jeho zlý duch, který ho láká do náruče neřesti. Což se ale nezakládalo na pravdě, Vašek prostě měl rád dámskou společnost i alkohol.
Po něm přestal být tak nesmělý. Je fakt, že některé milenky jsme měli společné. Byla prostě taková doba, hospody a bary byly jediným místem, kde se člověk mohl pobavit, na televizi se nedalo dívat, dobrou knihu aby člověk pohledal. Nakonec jsme se ale s Olgou srovnali, spojovala nás nenávist k režimu. Ona byla obrovsky svobodymyslná a zásadová, nesnášela lež a přetvářku, s každým si vše vyříkala z očí do očí, s nikým s nemazala, bez ohledu na společenské postavení. Toho jsem si vážil."
Olga s Václavem
Manželství mělo jednu vadu na kráse, Olga nemohla mít děti. O adopci ale nikdy neuvažovala. „Děti opuštěné oběma rodiči bohužel často zdědí jejich geny a tím i konfliktní povahu, ta se může projevit i přes tu nejlepší výchovu. Zažila jsem to u jedné své známé, starala se o adoptovanou dceru jak nejlépe mohla, dala ji lásku, ale ta se pak v pubertě chytila špatné party a začala fetovat, stejně jako její biologičtí rodiče.“ Vysvětlovala své rozhodnutí.
Václav Havel o Olze mnohokrát prohlásil, že byla kompas jeho života, první čtenářkou a kritičkou jeho děl i velkou oporou a spolupracovnicí v těžkých letech Charty 77: „Dovedla si dělat legraci z lidí, včetně mě. Když jsem měl všelijaká důležitá vyjádření a tak trochu se jako krocan naparoval důležitostí, dokázala mě vrátit zpátky na zem. Navíc při mně vždy stála v nejtěžších chvílích, zachránila mi život v situaci, kdy jsem ve vězení onemocněl těžkým zápalem plic, dokázala zmobilizovat podporu západních politiků za mé propuštění.“
V sedmdesátých letech, kdy je začala prakticky neustále sledovat Státní bezpečnost, koupili venkovskou usedlost v Podkrkonoší, na samotě zvané Hrádeček, jak se poté říkalo i stavení a trávili v ní většinu času. Olga, přestože vyrostla na pražské periférii, si pobyt v přírodě užívala, chodila na dlouhé procházky se psy, věnovala se zahrádce, vyrážela na houby. Tajná policie jim ovšem nedala pokoj ani tam, postavila si poblíž příjezdové cesty malý domeček, kde hlídkovala, legitimovala všechna přijíždějící auta a psala si jejich SPZ.
Během věznění svého muže si našla milence, o dvacet let mladšího herce Divadla Járy Cimrmana, Jana Kašpara. Jak pro ni bylo typické, první, kdo se to dozvěděl, byl Václav. Ten prožil nepříjemný šok. Přestože se jí občas svěřoval se svými nevěrami, sám od ní nic podobného neočekával. Nakonec se dohodli se, že se nerozejdou, ale každý bude mít svůj život. Dál ho ale ve všem podporovala, věrně stála po jeho boku v boji proti režimu. Během jeho nepřítomnosti pokračovala ve vydávání samizdatu.
Přijímala návštěvy západních politiků, poskytovala rozhovory novinářům prestižních zahraničních titulů. Když se v listopadu 1989 režim zhroutil a Michal Horáček přišel s myšlenkou, že by se právě on mohl stát prezidentem, reagoval odmítavě, s tím, že by se s ním Olga okamžitě rozvedla. Šel tedy za ní, ale dozvěděl se úplně to samé. Pak konstatoval, že kdyby byla soutěž, jak dobře se manželé navzájem znají, vyhráli by třeba vysavač.
Nakonec pod „nátlakem“ dalších přátel a známých osobností kapitulovali. Oba měli silně vyvinutý cit pro povinnost a byli patrioti, záleželo jim na budoucnosti našeho státu. Když se poté přestěhovali na Pražský hrad, nesžívala se s rolí první dámy lehce. Byla zvyklá říkat za všech okolností své názory, nebála se případných konfrontací. Těžce se vyrovnávala se státnickými oficialitami, když si před státní večeří musela podat ruku se spoustou lidí a vyslechnout nezbytné zdvořilostní fráze, které ji nudily.
Ale dokázala to skrývat, chovala se diplomaticky, s noblesou, empatii a šarm pak měla v sobě, ty předstírat nemusela. I když neuměla cizí jazyky, přátelsky se vítala s členy královských rodin i prezidenty, včetně amerického. Ve své „roli“ se přes počáteční obavy ani na chvíli neztratila a rychle si získala respekt. „Nepotřebovala studovat Gutha-Jarkovského, měla ho v sobě. Jakmile to ale šlo, převlékla se do sepraných džín a trika, drhla podlahu, okopávala zahrádku na Hrádečku.
Měla silně vyvinutou intuici. Když pozvala do hospody Na Rybárně legendární Rolling Stones, seděla mezi Mickem Jaggerem a Keithem Richardsem a zapadla mezi ně, jako by se s nimi znala odjakživa. Našla se i v charitativní činnosti. Vždy byla zvyklá starat se o druhé, a když měla možnost tu solidaritu rozprostřít na více lidí, bylo to pro ni přirozené,“ zavzpomínal Havlův tajemník Vladimír Hanzel. Už v roce 1990 založila Nadaci Výbor dobré vůle.
Jejím hlavním cílem bylo pomáhat lidem se zdravotním postižením, opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti. Velkou roli v tom sehrál vážný úraz bývalého milence Jana Kašpara, který zůstal po poranění míchy upoután na vozíku, učinila z něj jednoho z nejbližších spolupracovníků, aby se cítil potřebný. To samé v jiné formě udělali i v Divadle Járy Cimrmana. Nadace se stala velmi úspěšnou a hlavně díky ni získávala cenné sponzorské dary a finanční příspěvky.
Nikdy nezměnila své zvyky. Vstávala kolem desáté, četla noviny a dlouze „posnídala“ kávu a cigaretu, byla silná kuřačka. I když by měla na „ameriky,“ kouřila levné Petry. Měla i svůj rituál - v pět odpoledne si dala Becherovku. Když byla možnost, ráda si zahrála stolní tenis. Výborně a ráda tancovala. Jednou si na Hrádečku ve čtyři ráno pustila Prodanou nevěstu a začala tančit sama na dvoře, v měsíčním světle. Pak ji do života vstoupil nelítostný osud.
V květnu roku 1994 se přítelkyni lékařce svěřila, že si našla na těle tuhou bulku. Ta ji poslala na vyšetření, které odhalilo nádor. I když měla možnost léčby na renomované klinice ve Švýcarsku, rozhodla se pro Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Vždy, když ji pustili domů, neúnavně a horečně pracovala pro Nadaci. „Nedávala na sobě najevo, že je jí zle, nemluvila o tom, nikdo jsme o tom moc nevěděli,“ vzpomínala její přítelkyně Dana Němcová, která ji později na některých veřejných událostech zastupovala.
V létě roku 1995 strávila léto na Hrádečku, do Prahy se vrátila až v září. „Řekla mi, že se nemoc vrátila a že to asi nebude dlouho trvat,“ svěřila se lékařka Milena Černá. Když se na začátku dalšího roku její konec přiblížil, převezli ji z nemocnice domů. Po pár dnech 27. ledna 1996 zemřela, bylo jí jen dvaašedesát let.
Je pochovaná v rodinné hrobce Havlových na pražském Vinohradském hřbitově. V roce 1997 jí byl propůjčen in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
Zdroj:
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/olga-havlova-byvala-prvni-dama-ceske-republiky
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/olga-havlova-vesela-jako-ziletka.A060123_150709_lidicky_lf
