Článek
Jeho dětství ovlivnila válka, jeden čas žil i Německu, kde zažil bombardování, přesto na tu dobu vzpomínal rád a s humorem. „Bydleli jsme na konci Vinohrad, v zimě jsme sáňkovali Slovinskou ulicí odshora až dolů – dneska byste byl po dvaceti metrech nadosmrti mrtvý. Nehledě k tomu, že v Praze dnes už sníh není.
A pokud náhodou nějaký napadne, je z něj za pár hodin špinavá břečka. Já byl odmalička dost akční dítě ,zakládal jsem různé přísně tajné dětské organizace, hlavně proto, abych se stal jejich šéfem, prostě mám vůdčí povahu, ta mi zůstala až do dospělosti, nerad jsem se přizpůsoboval, hlavně když mými oponenty nebo nadřízenými byli blbci.“
Jeho otec byl carský plukovník, který emigroval před bolševiky, když Prahu osvobodila Rudá armáda, tušil, jak to s ním asi může dopadnout a že si ho soudruzi dřív nebo později najdou. Tak se rozhodl vytratit. Podařilo se mu to zcela dokonale, Petr Nárožný ho už nikdy neviděl ani o něm nedostal žádnou zprávu. Jeho matka se podruhé nevdala.
Jako dítě měl herecké sklony, hrál ochotnicky v Osvětové besedě. Baviče v sobě nezapřel, ale po hříchu předváděl humorné kousky hlavně ve škole, měl pak kvůli tomu poznámky, dvojky a trojky z chování. V pubertě ho touha po prknech, která znamenají svět opustila a nikdy nepředpokládal, že by seně ně někdy vrátil.
„Já chtěl být hlavně chirurg nebo ortoped, ale na medicínu jsem neměl potřebnou tlačenku ani vhodný kádrový profil. Ten ale zase nebyl až tak vyloženě špatný, takže mi doporučili technický obor. Pak už mi bylo úplně jedno, co vystuduju, a šel jsem na stavařinu, i když jsem k technice neměl žádný vyhraněný vztah.“ Komentoval svá studia.
V projekční kanceláři se setkal s Pavlem Bobkem, taktéž stavebním inženýrem, ale práce ho nebavila, asi i proto, že byl jedním z mnoha, to mu moc nevyhovovalo, šéfovské sklony v sobě prostě nezapřel. Aby odlehčil nudnou atmosféru v projekční kanceláři, vymýšlel všelijaké dobromyslné žerty a vtípky, které odnášeli spolupracovníci.
Když později Pavel Bobek začal vystupovat v Semaforu dozvěděl se, že velmi populární skupina Rangers shání vtipného moderátora. Hned ho doporučil a udělal dobře, svými komickými výstupy okořenil koncert. „Bylo to úplně jiné prostředí, stavařina je především o píli, pořádku, preciznosti a logickém myšlení. To jako málokterý z herců mám.
Ale taky sklony k pedanterii, vím, že je to tak trochu chyba, jenže to mám v sobě. Hrozně mě třeba vytáčí pozdní příchody, považuju za sobecké nechat na sebe lidi čekat, bohužel herci právě v tom leckdy vynikají, Miloslav Šimek byl odstrašující příklad a ani jsem ho za to nemohl seřvat, protože byl šéf. “ Přiznal se Petr.
V Semaforu se proslavil jako svérázný komik, na cholerické podivíny měl patent, ale pak mu do života zasáhl režisér Ján Roháč, který v něm rozpoznal potenciál a přesvědčil ho, aby se zkusil věnovat „vážnému“ herectví. Měl ovšem handicap, od dětství trpěl vadou řeči, jak se lidově říká, šlapal si na jazyk, špatně vyslovoval sykavky. „Já si na to zvykl a nevadilo mi to, patřilo to ke mně, v začátcích, při humorných scénkách to byla spíš výhoda.
Pak jsem si uvědomil, že to může působit jako rány kladivem a zašel na logopedii, kde mě toho tak trochu zbavili. Když hrajete velkou dramatickou roli, prostě by to vypadalo divně a svádělo by to ke smíchu. Já ale věděl, že stejně nepatřím na velké jeviště, proto jsem ihned skočil po nabídce z Činoherního klubu. Hned moje první role byla hlavní, v Hejtmanovi z Kopníku, což je drama s mírně komickými prvky.
Nikdy bych nečekal, že tam strávím 42 let a dostanu 29 rolí. Některé byly pro mě docela výzvou. Ti, co znají moji spořivost, měli pocit, že jsem byl předurčen pro roli Moliérova Lakomce, ale já si uvědomoval, jak ho přede mnou famózně hrál na Vinohradech Miloš Kopecký, což byla persona, jaké jsem se podle mě nikdy nemohl rovnat. Pomohlo mi ale malé jeviště, hlavně u hlavního monologu, který jsem hrál na samém jeho kraji.“
Petr Nárožný neunikl pozornosti filmových režisérů, už při komedii Jáchyme, hoď ho do stroje udělal z malé role automobilového závodníka nezapomenutelnou. Stala se i pro něj, i díky klauniádě, co předvedl Jozef Hlinomaz. Před natáčením scény si všiml, že jeho kolega, lapiduch František Husák společensky unaven usnul. Hned začal megafonem vyřvávat, ať se lidi jdou všichni podívat na opilého Husáka, všichni mysleli, že jde o prezidenta.
V tomto filmu také přišla na svět první z jeho četných hlášek - „Trvám na opakování ceremoniálu,“ v situaci, kdy jako vítěz kynul na stupních vítězů v situaci, kdy už tam nebyli žádní diváci. Asi nejznámější je dnes už mem „Je to rebel“ z pohádky s Čerty nejsou žerty. “
I když hrál v desítkách filmů i televizních seriálů, sám se překvapivě dívá na svoji tvorbu velice kriticky a říká, že není jediný film, na který by mohl mít hrdý, s jedinou výjimkou, Páni kluci od Věry Plívové -Šimkové. Nicméně si užil natáčení seriálu Hospoda, kde nejen, že mohl improvizovat, což má velmi rád, ale byl k tomu režisérem Jaroslavem Dudkem dokonce vybízen. Ten zajásal, když ho třeba napadlo zeptat se babky Jiráskové úplně mimo děj, jestli neví, kdo by koupil brusle.
Petr Nárožný si vždy pečlivě hlídal své soukromí. Nicméně tisku neuniklo, že měl problém přijmout homosexualitu svého syna, ale nakonec se tím smířil. I díky manželce, která to okomentovala lakonicky. „Vždyť sis ho takového udělal.“ Ta je jeho celoživotní oporou. Petr Nárožný nemá moc rád větší společnost, po představení nechodil jako všichni ostatní herci na sklenku do divadelního baru, ale zůstával v šatně, obvykle s Ondřejem Vetchým a někdy i návštěvami, byl přesvědčivý diskutér se svéráznými názory. Mezi herci má jedno privilegium - jako jediný umí nahodit husí kůži na počkání.
Zdroj: autorský rozhovor
https://www.csfd.cz/tvurce/940-petr-narozny/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/20762-petr-narozny.html
