Otomar Korbelář - idol žen, hrdina, alkoholik a přesvědčený komunista

Matka se se synem v náručí protloukala, jak to jenom šlo, stěhovala se za prací do Litoměřic, Úštěku nebo České Lípy. Pracovala jako posluhovačka, pradlena, kuchařka a hospodyně. Její nuzný život skončil ve Veltrusích, svatbou s místním řezníkem. On tak byl už jako malý zaučován do tajů jeho řemesla. Musel také pomáhat na rodinném hospodářství, jezdil žebřiňákem, pásl dobytek, kydal hnůj a vykonával všechny další, na venkově obvyklé práce.

Před pubertou se začal - sám od sebe - věnovat hudbě, hraním na violoncello. Ani noty k tomu nepotřeboval, měl talent prakticky na všechny nástroje. V kostele šlapal na měchy varhan a tamější pan řídící ho jednou nechal zahrát. A pak se nestačil divit, zvládl i obtížné skladby, jen na základě pouhého poslechu. Jeho koníček se nesetkal u rodičů s pochopením, ale měli spolu dalšího syna, kterému se hodně věnovali, tak to prošlo.

Nicméně jeho plán získat hudební vzdělání oba rezolutně zamítli, otčím ho poslal na obchodní akademii s tím, že po návratu převezme živnost. Otomara ovšem studium nebavilo, což se projevilo na známkách. Hrozilo mu akutně propadnutí, tak se rozhodl ze školy odejít. Aby se nějak uživil, sebral se a odešel z domova do Prahy. Sehnal práci v kině, kde hrou na piano doprovázel němé filmy. Pak do jeho života zasáhl osud.

Bylo mu sedmnáct, když si ve vlaku všiml spolucestujícího, který četl noviny, v nichž byl inzerát, kde Pražská konzervatoř lákala žáky k bezplatnému studiu. V tu chvíli prý vyskočil, vytrhl překvapenému čtenáři noviny z ruky a sotva souprava zastavila, uháněl přímo do školy. Svým talentem přijímací komisi natolik ohromil, že ho přijali rovnou do druhého ročníku. Studoval hru na hoboj a fagot a myslel si, že našel to, co hledal.

Jenže po dvou letech studia ho v rámci školy přeřadili do dramatického oddělení - a také rovnou do druhého ročníku. A pak to šlo dost rychle. Už v jednadvaceti letech nastoupil jako elév do Národního divadla. Chtěl ale častěji hrát, takže po dvou letech zamířil na další herecké štace, do Olomouce, Plzně, na Kladno. Postupem času začal režírovat, v některých divadlech se stal přes mladý věk uměleckým šéfem či přímo ředitelem!

Nakonec zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde působil - s přestávkami - od roku 1929 do roku 1966. Jeho poslední domovskou scénou se stalo Hudební divadlo Karlín, kde strávil deset let, až do své smrti. Účinkování v operetách mu skvěle vyhovovalo, zpíval velice čistě, měl i dostatečný hlasový rozsah- tři oktávy. Pochopitelně neunikl pozornosti filmových režisérů. Ti ho překvapivě začali obsazovat do rolí milovníků.

Přitom v obličeji nebyl vůbec žádný krasavec, spíš naopak. Měl ostře řezané rysy, tmavé, mírně vlnité vlasy - ty mu ale brzy vypadávaly - výraznou bradu, dominující jeho tváři, silné obočí, hřmotnou postavu, prostě šlo o opravdový „kus“ chlapa. Zaujal i uhrančivým pohledem, z kterého šel místy mráz po zádech. Ženy všeho věku ho zbožňovaly. On toho ale k milostným avantýrám nezneužíval, byl věrný.

Zatímco fanynky z něj omdlévaly blahem, herečky už ho tak romanticky neviděly. Jeho objetí bylo mnohdy skutečně velmi intenzivní, stal se tak trochu postrachem hrudí svých filmových partnerek, Zita Kabátová mu přezdívala příznačně -„svěrák.“ Měl veliké charisma, i sexappeal. „Byl to milovník non plus ultra. Měl úžasné osobní kouzlo, postavy vždy obdařil velkým šarmem,“ říkal o něm kolega Vladimír Hlavatý.

Poprvé se objevil na stříbrném plátně v roce 1931 ve válečném filmu Třetí rota a hned v hlavní roli. Z prvorepublikových snímků lze dále zmínit Zlaté ptáče, Dokud máš maminku, Včera neděla byla, Grandhotel Nevada, Komediantská princezna, Lucerna, Pacientka doktora Hegla, Tulák Macoun, Prstýnek. Vysloveně si užil roli zločince - gentlemana Fred Floka v krimikomedii Těžký život dobrodruha po boku Ladislava Peška a Adiny Mandlové.

Za působení v Plzni se oženil s herečkou Jarmilu Šamalíkovou a měl s ní dvě dcery. Manželství zkrachovalo, protože se do jeho života začaly vkrádat první stíny v podobě příliš velké náklonnosti k alkoholu. Během druhé světové války se opíjel s německými důstojníky, tykal si s nimi. Většinou si to nepamatoval a pak se hodně divil, proč se od něj mnozí kolegové odvrací. Ale během pražského povstání se projevil jako hrdina.

S přirozenou autoritou se ujal velení na jedné barikádě a podařilo se mu s několika muži dobýt strategickou telefonní centrálu. To mu později pomohlo ustát obvinění z  „alkoholové kolaborace.“ Stal se také ihned členem KSČ, a to velmi přesvědčeným, za normalizace stál u zrodu - režimu poplatného - Svazu českých dramatických umělců, vykonával také řadu funkcí ve stranických a odborových organizacích.

Krátce po válce se pak podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala baletka Eva Vrchlická, vnučka spisovatele Jaroslava Vrchlického. Žili spolu více než třicet let. Ještě předtím spolu měli syna, po němž nesmírně toužil, jenže krátce po porodu zemřel. Reagoval na to zvýšenou konzumací lihovin. Jak začal stárnout, jeho sexappeal se pozvolna vytrácel, ale herecké umění nikoli, jen dostával jiné role, tu asi největší v roce 1947.

Zahrál si neohroženého husitského hejtmana v prvním českém barevném filmu režiséra Vladimíra Borského Jan Roháč z Dubé, a to tak přesvědčivě, že podle jeho podoby sochař Alois Sopr vytesal sochu, která dlouho zdobila pražské Staroměstské náměstí. Zahrál si v řadě filmů pro malé diváky, třeba hospodáře v Pyšné princezně, revizora v Honzíkově cestě či důchodce Šáchu v Brankář bydlí v naší ulici.

Bohužel velmi často marnil svůj talent hraním v budovatelských snímcích nevalné kvality, jako byla Karhanova parta či Vstanou noví bojovníci, vrcholem „uvědomělé tvorby“ byla normalizační televizní slátanina Kdo hledá, najde, z roku 1974, kde herci odmítali role, takže tam hráli prakticky jenom samí kovaní soudruzi - Václav Švorc, Martin Zounar, Josef Mixa či Bohuš Pastorek.

Přestože se nadměrné spotřeby alkoholu nikdy nezbavil, naučil se s ním fungovat. Nebo se to jeho okolí naučilo tolerovat. Jeho hereckým vrcholem ve stáří byla postava císaře Františka Josefa I. v koprodukčním historickém dramatu Sarajevský atentát, který natočil rok před smrtí. Premiéry posledního filmu, Náš dědek Josef, se nedožil. Zemřel náhle 30. listopadu 1976 v 77 letech. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově společně s dalšími významnými českými osobnostmi.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/otomar-korbelar-herec-divadlo-film-rodina.A241101_140337_lidicky_stud

zdroj: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5923:korbelar-otomar&lang=cs&Itemid=108

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-otomar-korbelar-od-jehoz-smrti-uplynulo-37-let-umel-zahrat-milovniky-i-sedlaky-40148280