Článek
Úplně nejvíc na něj zapůsobila baladická, pohádková hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška. Podle memoárů z knihy Divadlo aneb snář, se právě tehdy rozhodl, že bude herec. Jako třináctiletý utekl z domova do cirkusu, ale po třech dnech byl vrácen. Chtěl jít na pražskou konzervatoř, jenže rodina si to nemohla dovolit, takže studoval na plzeňském reálném gymnáziu. Vynikal zejména v hodinách českého jazyka, ale bral i herecké hodiny u profesora Hurta, režiséra a divadelního ředitele.
Studia ovšem nedokončil. V sedmnácti letech dal do novin inzerát, že hledá divadelní angažmá a poté hrál v celé řadě kočovných společností. V jedné z nich potkal Václava Vydru, s kterým se spřátelil. Právě on ho poté doporučil divadelní legendě, Vendelínu Budilovi, který ho ihned přijal do Městského divadla v Plzni, kde strávil čtyři sezóny. Odtamtud přešel do pražského Vinohradského divadla, aby pak po dvou letech zamířil do Národního, kde se stal oblíbencem fenomenálního Karla H. Hilara.
Ten rozpoznal jeho velký dramaticky talent a obsazoval ho převážně do náročných shakespearovských her. Vrcholem bylo, když mu svěřil roli Hamleta, tu předtím hrál - a famózně - Eduard Vojan. I z toho důvodu se do toho nikomu nechtělo, ale on výzvu přijal. Byl z toho obrovský úspěch, z představení se stala událost roku, a to i proto, že dánského kralevice ztvárnil jako nezkušeného, senzitivního mladíka, bezradného až plačtivého. Nejslavnější dialog „Být či nebýt“ pak nezněl osudově, spíš šlo o jakousi meditaci.
Velký výkon předvedl později jako Král Oidipus v Sofoklově tragédii. Celkem hrál ve „zlaté kapličce“ v neuvěřitelné stovce her! V roce 1960 sice odešel do penze, ale dál vystupoval pohostinsky. Ve filmu se bohužel tak neprosadil, i když první roli dostal ještě v tom němém, milostné romanci z roku 1928 Děvče z tabákové továrny, v níž ztvárnil svůdníka Anatola Rodena. K té postavě měl ale takový odpor, že pak nechtěl o filmu ani slyšet. Tím propásl start zvukové éry a zrození hvězd třicátých let, jako byl třeba Hugo Haas, Oldřich Nový, Jan Pivec, Zdeněk Štěpánek, Otomar Korbelář.
Před kameru se vrátil až v roce 1937 a od té doby dostával jen vedlejší a malé úlohy, různé blázny, ztroskotance, světáky, barony či pány z lepší společnosti. Vždy ale byly mistrovsky zahrané. Filmoví tvůrci, bohužel, nevyužili jeho talent, nikdy nedostal velkou hlavní roli. Jinak se ale udržoval ve formě, dbal o své zdraví, i v pozdním věku každodenně cvičil, disponoval fyzickou a duševní aktivitou. I když po něm fanynky šílely, měly smůlu. Byl totiž gay.
Celý život se to celkem úspěšně tajil, homosexualita byla nepřijatelná už za první republiky, natož za bolševiků, ale jeho nejbližší okolí o tom vědělo. Neměl stálého partnera, potrpěl si na mladé chlapce. I kvůli tomu, že jím v podstatě až do smrti byl, vyznačoval se naivitou, dětskou zvídavostí, rozuměl si s nimi. Jinak se mu přezdívalo „herecký kníže z Kampy,“ kde celý život bydlel. Když jsem v šedesátých letech nuceně pracoval v hospodě U Měšťánků, občas tam zašel s Janem Werichem, přestože pivu neholdoval.
Dovedl skvěle vyprávět i napodobovat kolegy, potkával jsem ho i na procházkách, jednou ho doprovázel můj spolužák ze základky, tak jsme spolu dali řeč. Patřil k těm milencům, kteří s ním byli delší dobu, tak ho dobře znal. Pochvaloval si, jak se o něj staral, nejen, že ho finančně podporoval, ale pomáhal mu jak mohl.
Zmínil i epizodu, kdy ho přišli vydírat estébáci, aby donášel na kolegy z Národního, zejména jim ležel v žaludku Karel Höger. Jenže on se nedal a spolupráci odmítl. Věděl, že nebylo v jejich zájmu, aby se provalila jeho homosexualita, i když mu právě tím vyhrožovali. Šlo by totiž o velký skandál, který si nemohli dovolit, byl držitelem Řádu práce, měl také titul Národního umělce, i když se nijak zvlášť politicky neangažoval. Pamětníci vzpomínali, že se velice odvážně se zachoval i za války.
Nacisté po něm totiž chtěli, aby za přítomnosti kolaboranta Moravce přečetl projev o oddanosti a věrnosti říši: „Nemohu to udělat. Nikdy. Ani kdybyste mě postavili ke zdi. Pro české diváky jsem představitel svatého Václava, Karla IV. a Václava IV. To nezahodím.“ Zněla jeho odpověď. Když mu vyhrožovali vězením, zablufoval tím, že bude o hereckou zkušenost bohatší. Nakonec ho nechali být. Málo známá je příhoda, kdy pomohl zachránit dívku, která se chtěla utopit v Čertovce.
Měl také mysl pro humor a recesi, když přišel domů, často vytahoval na terase bytu velkou vlajku, na které byl zobrazen kohout. Až do pozdního stáří se chlubil skvělou fyzickou kondicí, na výši byl i duševně, v osmdesáti šesti letech hrál v kriminálním dramatu Akce v Istanbulu. Bohužel to byla jedna z mála výjimek, tak nějak se na něj pozapomnělo, což docela těžce nesl. Zemřel 25. října 1976.
Zdroj: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4106:kohout-eduard&Itemid=108&lang=cs
https://www.csfd.cz/tvurce/1600-eduard-kohout/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19912-eduard-kohout.html
