Pařížské perličky. Kámen mudrců N. Flamela, katakomby, kultovní hrob Jima Morissona, Fantom opery

V jednu hodinu ráno se zastavily všechny hodiny ve městě (kromě těch poháněných pružinovým strojkem) a navíc krátce i tzv. Foucaultovo kyvadlo - k tomu by mělo dojít pouze v případě, že by se rotace Země zpomalila nebo zastavila, což se nestalo. Kromě milionů očitých svědků jsou k dispozici i tvrzení mnoha lidí, které probudily pocity závratě a nevolnosti. Vědci se shodli, že k neobvyklému geofyzikálnímu jevu dojít muselo, ale k jakému a co ho způsobilo, neví. A v úžasu nad tím zůstávají stát i v dnešní moderní době.

I když nevysvětlitelnou událost jistě stojí za to připomenout, ale nelze ji spatřit, tak se zaměříme na další podivná místa. Jedno je spojené s postavou, která se objevila v prvním díle Harry Pottera, Nicolasem Flamelem, údajným vynálezcem kamene mudrců umožňující nesmrtelnost. Pro skeptiky je to báje, ale on opravdu žil a zabýval se alchymií! Koupil od neznámého cizince prastarou knihu Žida Abrahama, která obsahovala principy alchymistických pokusů přeměnit obyčejné kovy ve vzácné.

17. ledna roku 1382 se mu podle jeho slov povedlo proměnit rtuť na půl libry stříbra, které mělo být čistší než to vytěžené z dolů. O několik měsíců později pak provedl svou první transmutaci na zlato. V každém případě závratně zbohatl, ale svůj majetek rozdal, městu věnoval sedm kostelů, tři kaple a čtrnáct nemocnic. Vše bylo nově vystavené od základů. Dále pořádal sbírky na pomoc chudým lidem, zejména pak vdovám a sirotkům. V ulici Montmorency postavil dům. Dnes je jedním z nejstarších dochovaných v celé Paříži.

Nebydlel v něm ale sám, stále visí na fasádě původní deska, zvoucí nemocné či opuštěné, aby uvnitř nalezli útočiště. To zde ovšem sice najdou, ale už ne zdarma, na jeho místě je známá restaurace. V každém případě je podivné, kde tak rychle ke svému obřímu jmění přišel. Je možné, že se mu - jako prvnímu a poslednímu člověku v historii proměna obyčejných kovů na drahé skutečně podařila? I když nesmrtelný nebyl, dožil se velmi na tu dobu vysokého věku.

I další tajuplné místo se dočkalo románového zpracování, katakomby. V díle Victora Huga Bídníci v nich zachraňoval bývalý trestanec Jean Valjean milence své dcery. Jde o velké podzemní město s asi 190 kilometry chodeb! Začalo vznikat už ve starověku, Římané tady totiž (v hloubce asi 20 metrů) dolovali kamení. Když se začaly rušit kvůli nové zástavbě koncem osmnáctého století některé hřbitovy, napadlo radní uložit přebytečné lidské ostatky právě do těchto nevyužitých prostor. Jejich počet astronomicky narůstal.

Do roku 1814 se zde nacházela těla více než šesti milionů nebožtíků! Prostory byly raději vysvěceny knězem, aby chudáci odpočívali, alespoň pokud jde o Boha, v pokoji, když už byli naházeni jeden na druhém. Pochopitelně šlo hlavně o nuzáky. Přestože mají katakomby v úvodu zmíněný astronomický počet chodeb a stok, je veřejnosti zpřístupněna jen malá část (asi 2 km). Vstup do nich je u stanice metra Denfert Rochereau.

Tam je i velký nápis „Stůj! Zde je království smrti!“ Ten sice jen málokoho zadrží, ale zase se postará o ponurou atmosféru, kdy se letmé odlesky světla odráží do bledých tváří turistů. Hradba vyrovnaná z vybělených lebek a kostí vypadá hrůzostrašně, někde jsou k vidění pitoreskní obrazce ve tvaru hnátů pod lebkou. Katakomby byly hojně využívané za Francouzské revoluce, nenávratně v nich mizeli lidé, někde se nalézají torza známých osobností, Dantona, Robespierra či, z druhého tábora, markýzy de Pompadour.

I další pozoruhodné místo je spojené se smrtí, hřbitov Père Lachaise. Je nejnavštěvovanější na světě, ročně jím projde 3,5 milionu zvědavých turistů. Možná i proto, že hned vedle vchodu je stanice metra. Byl otevřen na příkaz Napoleona, a to už na samém počátku vlády, v roce 1804. Mottem se stala jeho věta: „Každý člověk má právo být pohřben, bez ohledu na rasu, původ, náboženství“. Najdeme tu sektory vyhrazené židům a dokonce i muslimům. S tím se nesetkáme ani v dnešní době. Nejdřív ale vše ukazovalo, že o něj nebude zájem.

Katolíci totiž odmítali mít hroby na místě nepožehnaném církví. V začátcích jich tu také bylo jen třináct. Aby to změnili, použili správci hřbitova fintu. S velkou pompou a slávou tam přesunuli ostatky dvou populárních osobností, dramatika Moliéra a Jeana de la Fontaine, milovaného pro své bajky. Později se sice ukázalo, že těla byla falešná, ale pompézní akce splnila účel, našlo se dost lidí, co chtěli být pohřbeni na stejném místě jako světově známí romanopisci. Dnes jich zde spočívá něco přes milion. Netradiční je i to, že se stal prvním zahradním hřbitovem.

Jako jediný také patřil přímo Paříži, ne církvi nebo náboženskému řádu. Jméno dostal po zpovědníkovi Ludvíka XIV. Pére (francouzsky páter) François de la Chaisem. Ten žil asi století před jeho založením v jezuitském domě poblíž. Père Lachaise projektoval architekt Alexandre-Theodore Brongniart, inspirovaly ho k tomu zahrady v anglickém stylu. Navrhl nerovné cesty zdobené a lemované zelení a novinku, do skal vyřezávané hroby. Zájem o to, být zde pohřben stále stoupal, i k nelibosti katolické církve.

Ta třeba nepovolovala pohřeb zpopelněným. Zde to ale bylo možné. A nejen to. Vzniklo tu první krematorium ve Francii a také kolumbárium pro uložení uren. Navrhl ho známý architekt Jean-Camille Formigé v byzantském stylu. Později byla hlavní kupole vyzdobena vitrážovými okny. Seznam slavných, co tu spí věčným spánkem je velmi dlouhý a zajímavý https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_osobnost%C3%AD_poh%C5%99ben%C3%BDch_na_h%C5%99bitov%C4%9B_P%C3%A8re-Lachaise)

Najdeme tu i českou stopu v podobě proslulého mima Jeana Gasparda Deburau (ten se narodil v Kolíně) či malíře Františka Kupky. Suverénně nejnavštěvovanější je kultovní hrob zpěváka skupiny The Doors Jima Morrisona. Toho smrt zastihla právě v Paříži, v jeho sedmadvaceti letech. Oficiálně byl příčinou infarkt následkem nezřízeného života plného sexu, alkoholu a drog, což jeho příznivci zpochybňují. Jeho hrob má kvůli náporu fanoušků v době jeho narozeni a úmrtí speciální režim.

Pod Paříží tečou i tři podzemní řeky, je tu i velké jezero, množství - možná ještě Římany opuštěných - lomů, které skýtaly azyl povstalcům, za války se tu skrývali odbojáři proti nacismu. I další tajuplné místo se dočkalo románového zpracování, tentokrát z pera Dana Browna. Ve slavné knize Šifra mistra Leonarda zmiňuje bílý obelisk, většinu dne skrytý v temnotě chrámu Saint-Sulpice. Stavitelé ho projektovali tak, aby sloužil jako zvláštní sluneční hodiny. slouží svému účelu pouze v pravé poledne tím, že na něj dopadá světlo z okna naproti, je to znamení kostelníkovi, aby naplno rozezněl zvony.

Tahákem pro turisty je i opera Garnier. Hlavní sál ohromí, je osvětlen osmitunovým křišťálovým lustrem, také schodiště jsou velkolepá. Použilo se na ně třicet různých druhů mramoru! Hlavní fasádu lemují výstavné sochy, další, na jiných místech představují Poezii, Hudbu, Zpěv, Drama, Tanec. Operu použil Gaston Leroux jako místo, kde se odehrával děj jeho románu Fantom opery. Inspirovaly ho prý tajemné zvuky, které vycházely z podzemí u prvních představení a nikdy nevysvětlitelná nehoda pádu těžkého lustru, který zabil jistou Madame Chomette.

Z tak skromné látky utkal příběh mladé sboristky Christiny. Té dává tajně hodiny zpěvu sice geniální, ale psychicky i fyzicky znetvořený Erik, žijící jako osamělý fantom v podzemí. Když dá přednost svému milému Raoulovi, tak ji unese. Nakonec je, propustí a sám navždy zmizí. Dílo se dočkalo řady zpracování, včetně filmových, velice známý je muzikál na jeho motivy úspěšně uváděný i u nás…

Zdroj.:https://www.stoplusjednicka.cz/nesmrtelny-alchymista-kamen-mudrcu-kdo-byl-tajemny-nicolas-flamel

https://www.catacombes.paris.fr/en

https://pere-lachaise.com/useful-information-for-visiting-pere-lachaise/

https://www.operadeparis.fr/en