Článek
Na zmínku, že je velkou hereckou hvězdou, reagoval zdánlivě skromně. „Ne, to si o sobě opravdu nemyslím. Je totiž velký rozdíl - alespoň já ho tedy dělám - mezi hercem, třeba i vynikajícím a hvězdou. Existuje mnoho velkých hvězd, ovšem… Nejsou to herci. Podle mé představy tak může být nazýván pouze ten, jehož věhlas dosahuje obrovského, řekl bych až mystického rozměru a vlivu.
Někdo, kdo je nejen pro filmové publikum, ale i pro ty, kteří do kina nechodí, legendou, znají ho úplně všichni, jak se říká od 5 do 90 let. Těch už zase tolik není. Některé hvězdy jsou spíš komety, zazáří a za chvilku zhasnou. Tou bych být nechtěl. Myslím, že jsem dost známý a u diváků poměrně oblíbený, to je asi tak všechno. Nejsem žádná superstar, a to myslím zcela upřímně, bez jakýchkoli postranních úmyslů. Když vidím, co se kolem nich kolikrát děje, ani jí netoužím být.“
I přesto jste díky vašim postavám ve filmu „nesmrtelný“, to asi bude příjemný pocit: „O tom jsem nikdy neuvažoval. Ale myslím, že nemáte pravdu. Nesmrtelní nejsou herci, ale jen filmy, v nichž hráli, a to jenom některé. Lze si ovšem položit otázku, do jaké míry se tak stalo jejich zásluhou, nebo díky scénáři, režisérovi, kolegům a také jestli některé - jak se říká - kasovní trháky nejsou tak trochu Hollywoodský mýtus.“
Někde jsem se dočetl, že většina nejkrásnějších okamžiků, co za svůj život prožijeme, se odehrávají v dětství: „Ano, s tím stoprocentně souhlasím. My, herci, pak máme obrovské štěstí v tom, že toto povolání je jedním z mála, které nám svým způsobem umožňuje vracet se - alespoň částečně a na velmi krátký čas - do těch krásných a bezstarostných dob. Před časem jsem ve zralém věku hrál ve filmech D'Artagnanova dcera a Návrat mušketýrů.
Přitom se mi vybavovaly z paměti nejen mé dialogy, ale i úryvky z knih Alexandra Dumase a vzpomínky na dobu, kdy jsem jako malý kluk hltal Tři mušketýry a s kamarády jsme si na ně hráli. Byl to moc hezký, i když musím přiznat, že poněkud nostalgický zážitek. Dětství a mládí jsou nejhezčí období. Bohužel, jak už to u mnoha podobných věcí bývá, vám to v těch letech tak vůbec nepřipadá, naopak toužíte být co nejdřív dospělý.“
Ono se často říká, že herci jsou jako malé děti: „Na tom možná něco bude, ale nelze to bagatelizovat. Děti mají na rozdíl od dospělých mnohem méně rozvinutý smysl pro realitu, i hodnotová měřítka jsou diametrálně odlišná. Jejich svět ale dovede být někdy krutý. Podle mého se však nedá říci, že by herci povahově nějak vyčnívali z průměru.
S dětmi je možná spojuje to, že stejně jako ony hodně využívají fantazii, obrazotvornost, kreativitu. Tím, jak se neustále převtělují do stále dalších hereckých postav má většina z nich i dar empatie, jsou možná víc senzitivní. Každé povolání má však svá specifika, třeba vojáci z povolání budou zcela určitě disciplinovanější než ostatní lidé.“
Moderní doba přinesla nové možnosti nejen ve filmu, ale i společnosti. Ve vašem věku ale asi nevidíte všechno pozitivně: „Ano, životy nejen herců, ale lidí se změnily, všechno je mnohem uspěchanější. Honba za úspěchem je tak silná, že převažuje nad charakterem. Často se měřítkem uměleckého díla nestává kvalita, ale peníze, které byly investovány a to, jak masivní reklama ho doprovází. V Americe nedostane herec za roli desítky milionů dolarů proto, že by byl tak dobrý, ale proto, že je idolem určité části diváků, kteří naplní kina. Jde čistě o byznys. To se mi nelíbí.“
Hrál jste mnoho postav, které měly různá povolání, připadá mi docela těžké je věrohodně předstírat třeba chirurga při operaci: „Ano, to může být náročnější, ale od toho jsem herec, abych to uměl zahrát, je to moje profese. Ale občas se mi otevíraly oblasti, o něž jsem se dřív moc nezajímal anebo - což byl asi častější případ – k nim z nějakých důvodů neměl přístup. Leckdy jsem se dostal do končin, které bych jinak nenavštívil a poznal místa či prostředí, kam „normální“ lidé nemají přístup. Jednou jsem dostal hodně náročnou roli pojednávající o konfliktním vztahu mezi rodiči a dětmi.
Nelze říct, že bych změnil chování k dceři, ale byl to příklad, díky němuž jsem viděl mnoho věcí z docela jiného hlediska. Každá role mě něčím obohatila, třeba nepatrně. Je však dobré zůstat raději nad věcí. Vždyť ve filmu je všechno jednodušší než v životě, navíc se zaměřuje jen na nějaký úsek či vybranou událost. Je to logické, málokdo z nás toho prožil tak málo, aby se to vtěsnalo do dvouhodinového filmu, lze ovšem říct, že u některých lidí by asi nebylo o čem vyprávět.“
Zdroj: Jan Janula autorský rozhovor
https://www.csfd.cz/tvurce/1996-philippe-noiret/biografie/
https://www.fdb.cz/lidi/20845-philippe-noiret.html
