Článek
Vystudovala nejdřív obchodní akademii, až později se v Brně přihlásila na JAMU. V ročníku s ní byl Vladimír Menšík, Josef Somr a Květa Fialová. Po absolutoriu se její první štací se stalo Východočeské divadlo v Pardubicích, poté byla členkou Městských divadel pražských, Divadla E. F. Buriana, v roce 1966 nastoupila do stálého angažmá v Národním divadle. Už v mládí se ocitla v hledáčku StB.
„Jednou v noci mě probudili dva cizí muži s baterkou. Hledali mého tehdejšího chlapce, moji první lásku. Chtěl totiž překročit hranice, ale někdo ho udal, pak dostal vysoký trest. Po osmi letech byl propuštěn. Já o jeho plánovaném útěku vůbec nic netušila, čemuž vyšetřovatelé po dlouhém výslechu nakonec uvěřili, naštěstí mě také nezavřeli.
Mě jinak nepřitahovali krasavci, ale intelektuálně založení muži, takovým byl třeba Ilja Racek, s kterým jsem nějaký čas randila. Jenže pak zasáhl Amor a já se zamilovala do nagelovaného hezouna, kolegy Miloslava Lišky a vzala si ho. Ale vztah nám dlouho nevydržel, byli jsme prostě povahově moc rozdílní." Zavzpomínala na své mládí.
Měla krásný vztah se svými rodiči. Když onemocněli, nastěhovala si je k sobě domů a obětavě se o ně starala až do konce jejich života. Poté, co zblízka sledovala tatínkovo dlouhé umírání na rakovinu, stala se zastánkyní eutanazie. Tvrdila, že když bolest překročí snesitelné meze, je důstojné ukončení života poslední službou člověku, i přes Hippokratovu přísahu.
První filmovou příležitost dostala už na konci padesátých let ve filmu Otakara Vávry Občan Brych. Následovaly role ve významných filmech - Velká samota L. Helgeho, Romeo Julie a tma J. Weisse, Obžalovaný J. Kadára a E. Klose, Čest a sláva H. Bočana a zejména Pouta K. Kachyni, kde excelovala po boku Radovana Lukavského. Hrála často v televizních filmech, inscenacích, za zmínku stojí Lermontova Maškaráda.
S Radovanem Lukavským
Objevovala se také v populárních seriálech, například My všichni školou povinní, Třetí patro, komediálním Doktor z vejminku. Po roce 1990 následovaly Hříchy pro diváky detektivek, Pomalé šípy, Život na zámku, Hotel Herbich, Lékárníkových holka, Náves, Zdivočelá země. I když šlo někdy o menší role, vždy na sebe dokázala přitáhnout pozornost.
Blance Bohdanové nikdy nechyběla kuráž a odvaha. Když byla její kariéra na vrcholu, veřejně se postavila proti okupaci sovětských vojsk na našem území. V té době také osobně poznala Václava Havla: "Zaujal mě na první pohled, měl obrovské charisma, ale i dar obyčejnosti, dokázal mluvit s lidmi. Později mi to soudruzi sečetli.
Stejně jako to, že jsme s Jaroslavem Seifertem psali rezoluce proti vstupu sovětských vojsk. Nepomohl mi ani můj studijní pobyt ve Velké Británii v roce 1969. Dali mi zákaz filmování. Podle něj jsem se před kamerou směla objevit jenom jednou za dva roky, a to ještě pouze v menších, vedlejších rolích. Omezení se týkalo i divadelní činnosti."
S Rudolfem Hrušínským v inscenaci Hrdina má strach
To už byla vdaná za osmnáct let mladšího režiséra Vlado Kavčiaka. V roce 1972, v době vrcholící normalizace, se jí narodil syn Vlado, dnes pracuje jako fotograf v Akademii věd, v oddělení dějin umění. „Mít dítě bylo to nejlepší, co jsem v životě udělala. Teď už se těším z vnoučat,“ říkávala pyšně. Bylo ji tehdy už 42 let, v té době byly starší matky výjimkou, už v početí moc nedoufala, ale zadařilo se.
Když nemohla hrát, začala se naplno věnovat malování, zejména olejomalbě a grafice. Měla úspěch, a to nejen u nás, vystavovala v galeriích ve Španělsku, Řecku, Německu, Holandsku, Brazílii, Itálii, Japonsku a Polsku. „Malířství mě zachránilo. Z depresí, z absolutní katastrofy. Protože jsem letěla jak meteor a najednou to ustřihli.“
Obraz
Činná byla i jako spisovatelka, je autorkou knih Život jako v pavučince, Život jako takový a z otcovy pozůstalosti vydala knížku Josífek. Věnovala se také pedagogické činnosti, učila na pražské konzervatoři, mezi jejími studenty byl např. Jiří Langmajer nebo Bára Lukešová. V roce 1996 dostala Cenu Františka Filipovského za dabing ve filmu Řidič slečny Daisy, tutéž cenu obdržela později za celoživotní mistrovství.
V roce 2001 získala cenu Thálie za roli Fonsie v představení Džin v divadle Viola, další pak v roce 2014. Stala se členkou Unie výtvarných umělců, v roce 1985 jí byl celkem překvapivě udělen titul Zasloužilý umělec. Ve „zlaté kapličce“ hrála ještě v osmdesáti letech, dlouhých 44 let, vystoupila ve více než osmdesáti rolích.
Na filmovém plátně se objevila naposled v roce 2010 ve filmu Bastardi. S manželem se rozvedla po dvaceti letech, ale zůstali přáteli, od šedesáti žila sama, hlavně nechtěla být nikomu na obtíž. Ještě v devadesáti ale malovala a pořádala vernisáže, na které ji doprovázel nejen syn i vnučka. Osudným se jí stala zlomenina krčku. Do hereckého nebe odešla 3. října 2021 v 91 letech.
Zdroj: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2560-blanka-bohdanova
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/blanka-bohdanova-herecka.A211003_155357_show_aktual_jadv.Je pohřbena na Vinohradském hřbitově v Praze.
https://www.csfd.cz/tvurce/1103-blanka-bohdanova/biografie/
