Článek
Je fakt, že k herectví měl předpoklady, otec i matka se mu věnovali a tradice rodu se odvíjela už od Josefa Kajetána Tyla. Navíc se narodil 17. 10 1920 v Nové Včelnici těsně po poslední oponě zájezdového představení, kde hráli oba rodiče. Ti ale později chtěli, aby z něj vyrostlo něco „pořádného“, tak musel studovat gymnázium.
V tercii z něj odešel a přihlásil se na konzervatoř. Sice ho nevzali, geny se u něj přesto brzy projevily. Už jako patnáctiletý (!) se stal profesionální herec. V mládí na sebe upozornil zejména jako představitel romantických, zasněných mladíků, jako student Vaněk v nezapomenutelné komedii Cesta do hlubin študákovi duše, či Spytihněv z Hostince u kamenného stolu.
V roce 1956 dostal fantastickou nabídku na roli Švejka, kvůli té musel hodně přibrat, poté se sice pár kil zbavil, ale zavalitější postava už mu zůstala. K té by se ale zřejmě stejně časem dopracoval, nebyl typ, který by si odříkal světské slasti, měl rád dobré jídlo.
Jeho herecký rejstřík byl neuvěřitelný, nebyla role, kterou by nedokázal přesvědčivě zahrát, od komediálních po záporáky, z nichž naskakuje husí kůže. Téměř nepoužíval rozmáchlá gesta, vystačil si pohledem očí, mimikou, povytaženým obočím, změnou modulace hlasu. Byl pověstný pečlivou přípravou na každou roli.
Když dostal úlohu kasaře v seriálu Malý pitaval z velkého města (1982), nastudoval si chování a zvyky prvorepublikové zločinecké galérky. Fantastický výkon podal v kultovním hororu Spalovač mrtvol, navrženého na Oscara, promítal se úspěšně i v Itálii, Francii, Nizozemsku, Španělsku.
I když původně nechtěl démonického psychopata Kopfrkingla hrát, záběry se mu zdály příliš krátké, ale režisér Juraj Herz ho nakonec přemluvil a udělal dobře. Kritici dodnes tvrdí, že sadistické monstrum s pečlivě ulízanými napomádovanými vlasy, co mluví i při vraždách členů rodiny nevzrušeným hlasem, by nikdo jiný tak dokonale nezvládl.
Bohužel film byl dotočen v roce 1969 a zakrátko putoval do trezoru. Stejně jako další, Skřivánci na niti. Pak přišel šestiletý zákaz, protože neodvolal svůj podpis pod „kontrarevoluční“ výzvou 2000 slov. Komunisté se vůči němu neštítili ničeho, volal mu anonymní hlas a říkal, že se mu právě zabil syn.
Rodina navíc časem trpěla finanční tísní, herecká gáže vždy byla a dodnes je směšná. „Připravili na mě dokonalou psychickou vraždu,“napsal později v pamětech. Režiséři nesměli obsazovat ani syny Rudolfa a Jana. Ten se stal díky veleúspěšné pohádkové komedii Dívka na koštěti idolem dívek.
Oběma stranické orgány z Barrandova doporučily, aby si v zájmu kariéry změnili příjmení. Striktně odmítli. Pro něj další šance přišla až v roce 1976, kdy si ho režisér František Vláčil na tehdejším vedení studia vyvzdoroval do role doktora Meluzína ve snímku Dým bramborové natě. Tím se protrhly ledy.
O rok později už následovala role svérázného komisaře Ledviny v parodii Oldřicha Lipského na brakové detektivky Adéla ještě nevečeřela. Nezapomenutelné jsou i další výkony ve filmech Pozor vizita!, Tajemství hradu v Karpatech, kde si doslova užil komickou roli šíleného vědce, Slavnosti sněženek, Tři veteráni, Vesničko má středisková – ta už byla nominovaná na Oscara.
Svérázného lékaře, který se rád kochal a neustále boural, nemusel Rudolf Hrušínský ani moc hrát! Věděl, že je velmi špatný šofér, proto řízení nechával na manželce Evě. Seznámili se zvláštně. Potkala ho jako sedmnáctiletá studentka v srpnu roku 1945 v Plané nad Lužnicí.
Objevila plakát na představení Maryša, kde hrál a chtěla na něj jít. Náhodou (?) se ale seznámili už odpoledne na plovárně. Byla to láska na první pohled. Když řekla, že večer chce na hru jít, neváhal, popadl kolo a jel pro volňásky. Vzali se po pěti měsících což bylo na tuto dobu hodně brzy.
Důvod asi najdeme v jeho deníku, kde píše: „A jsem v tom! (Ona taky)““. Manželství jim vydrželo téměř padesát let. Jejich vztah byl pevný i romantický. „Bylo místo, kde jsme měli první rande a já tam dostala první políbení. Tak jsme si na něm postavili chatu.“ vzpomínala po čase paní Eva.
Ta se nesnažila nikdy moc zviditelňovat, věnovala se synům a manželovi. S tím to nebylo vždycky jednoduché. Stejně jako naplno hrál, tak i žil. Měl rád pivo a když během natáčení „Adély“ vznikla fotka, jak si pěnivý mok s chutí dopřává, zalíbila se řediteli jednoho pivovaru natolik, že ji chtěl do kalendáře.
Souhlasil pod podmínkou, že dostane nějaké to pivo k Vánocům. A vděčný šéf mu poslal celý náklaďák!" Větší problém měl s kouřením, radami lékařů se moc neřídil, možná i proto měl pět infarktů.
Při třetím řidič sanitky, co ho vezl do nemocnice, málem zešílel. Cítil smrad a myslel, že má něco s autem, pak zjistil, že pochází zezadu, Rudolf si klidu uvnitř vozu zapálil cigaretu!
V roce 1990 ho přesvědčili, aby kandidoval za Občanské fórum do Federálního shromáždění. Nechtěl tam, proto se schválně nechal zapsat až na poslední místo. Dostal tolik preferenčních hlasů, že ho vynesly nahoru. Aby nezklamal tolik voličů, proti své vůli v parlamentu zasedl.
Záhy ho zklamalo, kam republika směřuje, z politiky znechuceně odešel po dvou letech, kdy mu skončil mandát. Ta se podepsala i na zdraví, zvlášť když dál hrál, třeba ředitele v Obecné škole. Sice každou volnou chvíli vyrážel na ryby, kde našel vždy klid, jeho stav se dál zhoršoval. Byl si toho dobře vědom, přesto nezvolnil tempo.
Když hrál poslední roli, prezidenta Háchu v dramatu Noc rozhodnutí, už on i kolegové tušili, že smrt je blízko. Na „plac“ ho vozili z nemocnice, přesto hrál ze všech sil a jako vždy geniálně. Únava ale byla patrná ve tváři, rysech, výrazně zhubnul, ruce měl rozpíchané od infuzí. Ironií osudu se to k roli zlomeného starce, co chtěl chránit národ před ještě větším německým útlakem, než zjistil, že to je nemožné, hodilo.
Nikdy si na nic nestěžoval, naopak i přes zdravotní stav dokázal štáb rozesmát. Při pokynu, kdy měl říci psovi lehni, se schválně plácl do rozkroku s komentářem směřovaným na své přirození: „Tobě to neříkám.“
Zemřel krátce po dotočení, 13. dubna 1994 po šestém infarktu, který byl pro něj osudný. Manželka Eva ho následovala tři roky poté, ještě předtím ale stačila napsat paměti na život s ním. V rodinné herecké tradici pokračují jak synové Rudolf a Jan, ale i vnuk a vnučka, Rudolf ml. a Kristýna.
Často se nepřesně uvádí, že si změnil jméno z německého Böhm, ale to je omyl. To udělal už jeho otec (zahráli si spolu ve dvou filmech) za vcelku komických okolností. Kolegové ho přistihli při drobné krádeži hrušek a na dveře hotelového pokoje mu dali cedulku „Rudolf Hruškovský, dramatický umělec“.
Stačila jen malá změna a na světě bylo jméno, které převzal a díky svému mistrovství ho učinil nezapomenutelným. Navíc štafetu po něm nesou jeho potomci. Jan dokonce navázal na rodinnou tradici a stal se principálem své Divadelní společnosti, která vystupuje v divadle na Jezerce…
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi/19488-rudolf-hrusinsky.html
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/4842/rudolf-hrusinsky-st
