Článek
Jedinou možnou volbou byla konzervatoř. Tu dokončil v roce 1946 a prošel divadelním angažmá v Jihlavě, Přerově a Opavě. Když se dostal do Prahy, díky propojení herectví a zpěvu, našel uplatnění v Hudebním divadle Karlín a později i v Městských divadlech pražských. Tehdy se otevřela i jeho spolupráce s filmem. Více než tam (lze zmínit roli v Helimadoe) ale našel své pole působnosti v oblasti hudby; soustředil se především na šansony, patřil (třeba vedle Ljuby Hermanové) k první generaci českých šansoniérů.
Nevyhýbal se ani interpretaci amerických a lidových písní různých národů, v pozdější době svou pozornost obrátil i k židovským. Pořídil řadu nahrávek pro rozhlas a televizi, ale i na desky. Mezi největší šlágry patří Červená aerovka (https://www.youtube.com/watch?v=kp7thhfU3ZE&list=RDkp7thhfU3ZE&start_radio=1) Pařížské bulváry, Všední ulice, Takový sníh už nepadá. Od roku 1970 více než 30 let vyučoval zpěv na Státní konzervatoři v Praze. V té době tam působila Jaroslava Adamová, Blanka Bohdanová, Hana Hegerová, Gabriela Vránová, ale i Miloš Kopecký, Radovan Lukavský, či Luděk Munzar.
I když to zní neuvěřitelně, dočkal se prvního tzv. profilového alba až ke svým osmdesátým narozeninám v roce 2004. Do té doby jsme mohli jeho hlas slyšet jen ze singlů a kompilací. Na albu jsou i dvě klasiky z Osvobozeného divadla (David a Goliáš a Kat a blázen.) Po roce 1968 dostal zákaz veřejného vystupování, tak se přeorientoval na překladatele. Se svou manželkou Lubou tvořili stabilní překladatelskou dvojici, uváděli do českého povědomí autory, převážně z anglosaského prostředí (Faulkner, Miller, Hemingway, Salinger, atd.)
Přitom se neví, kde se tak brilantně naučil anglicky, v době jeho studia totiž byla na okraji zájmu, prim hrála zejména němčina a francouzština, které ovládal taktéž dokonale. Zřejmě se z něj stal dokonalým samouk, měl neuvěřitelný cit pro oba jazyky. Za překladatelskou činnost manželé obdrželi v roce 1997 Státní cenu za celoživotní dílo, sám Pellar pak získal Křišťálovou růži za interpretaci mluveného slova (2000).Ke konci života vydal autobiografii Nejdřív se musíte narodit… Název pochází z básně, Josefa Kainara, kterého obdivoval.
Jde o jakési memoáry renesančního člověka a připomínkou osudu formovaného vývojem během dvacátého století, skromně zmíní osobní setkání se slavnými spisovateli - Styron, Miller, Updike. Přeložil i světově známé tituly „Smrt obchodního cestujícího“, „Kočka na rozpálené plechové střeše“ nebo „Tramvaj do stanice touha.“ Naštěstí se zákaz týkal jen jeho působení na jevišti a před kamerou, mohl dál hrát v Městských divadlech pražských, kde působil od roku 1960 do roku 1991 a ztvárnil tam celou řadu zajímavých postav.
Věnoval se i dabingu, zvláštní zmínku zaslouží namluvení loutkového filmu Jiřího Trnky Sen noci svatojánské podle námětu Williama Shakespeara, šlo o vrchol jeho tvorby. I ve stáří si uchovával mladou mysl, což se projevilo, když odvážně vystoupil na Open Air Music Festivalu Trutnov. Publikum, očekávající tvrdou rockovou skupinu, na něj jen nevěřícně zíralo. Po chvíli ho ale jeho písně „chytly“ a na závěr se dočkal velkých ovací. Až do vysokého stáří - zemřel v roce 2010 v požehnaném věku 87 let si udržoval vitalitu.
Rudolf Pellar vystupoval i ve stáří
„Nikdy v životě jsem se nenudil a nenudím se ani teď. I kdybych už na to možná měl v důchodu právo, nechystám se k tomu.“ Řekl jako své motto při jednom rozhovoru. Oporou pro něj byl po smrti manželky v roce 2005 syn Šimon, taktéž překladatel. Studoval i na University of Illinois at Chicago Circle v Chicagu, kde získal titul bakaláře, studia Studia na Karlově Universitě ukončil v roce 1973. I on byl za socialismu perzekuován, musel používat pseudonym. V roce 2018 získal prestižní Cenu Josefa Jungmanna za překlad románu Bílá velryba.
Zdroj:https://www.idnes.cz/kultura/literatura/zemrel-herec-sansonier-a-prekladatel-rudolf-pellar.A100904_172755_show_aktual_cem
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0imon_Pellar
https://www.mujrozhlas.cz/osudy/osudy-rudolfa-pellara-rozhlasove-vzpominani-ceskeho-herce-zpevaka-prekladatele
