Článek
Tomáš odpovídá rychle, zdánlivě bez přemýšlení, ale je patrné, že myšlenky má v hlavě srovnané, na názor, že politika je divadlo, kde vstupné platíme my všichni, ihned reaguje: „To jsou nadsázky, stejně jako když se ve fotbale říká simulujícím borcům divadelníci. Ano, někteří politici jsou občas komici, tedy nechtění a baví lidi svými výroky bez nároku na honorář, ale zdaleka ne všichni. Mimochodem, být dobrým komikem, je jedna z vůbec nejtěžších hereckých disciplín.“
Diváky je totiž mnohem lehčí rozplakat než rozesmát. To už vyžaduje nápaditost a hodně zkoušení, přijít na to, který vtip nakonec na diváky zapůsobí, je mystérium. Dost často jde o takový, u něhož by to nikdo, někdy ani sám autor, nepředpokládal. To se týká i tzv. hlášek z filmů, které se stanou - jak je teď v módě říkat - kultovní. Jde o věty, které samy o sobě směšné vůbec nejsou a humor vyplývá z kontextu děje, například: „Hliník se odstěhoval do Humpolce“, „stěrače stírají“, „roznesl se nám tady takový nešvar“, „asi dobrej oddíl“ aj.
Příčin, proč lidé vstupují do politiky je víc než dost, ctižádost, touha po moci, penězích, majetku, snaha ovlivňovat druhé, zapsat se do dějin. Jaká byla vaše motivace? „Zapomněl jste na jeden důvod. Jde o jedince, které nebaví nadávat na vládu, režim a kdo ví co ještě a chtěli by zkusit něco ve světě změnit. Tak to ovšem nefunguje, ale může se soustředit na určitý problém nebo něco konkrétního, co se změnit dá a o čem si myslí, že by to něčemu - ne někomu - prospělo. To je moje motivace.
Navrhl jsem, tuším, šest zákonů, doufám, že potřebných. Určitě bych nešel do politiky pro peníze. Mám jich dost, nejen z herectví, není tajemství, že jsem s bratrem restituovali Hospodu u Kalicha. Když už jsme u toho, se svým zjevem bych pochopitelně nikdy nemohl hrát prince a ani jsem to nechtěl, ale Švejka, toho bych bral všemi deseti. Jenže asi budu mít smůlu, to je herecký úděl, celý život toužit po vysněné roli a nedočkat se jí. Když se to ale někdy zázrakem povede, jde o neskutečný zážitek.
Na narážku, že herci jsou na špici oblíbenosti a politici na konci, i na to, že si jedni i druzí dopřávají různých požitků v duchu antického motta víno, ženy, zpěv, s úsměvem odpovídá: „Herci přináší lidem zábavu, vytváří vysněný svět, iluzi. Díky tomu jsou vnímáni pozitivně, i když také ne vždy. Kolegovi, co hrál v seriálu hodně zápornou postavu, nechtěli jeden čas v krámě prodat ani rohlík! Politici představují denní realitu a musí dělat věci, které nejsou populární, to je degraduje. A někdy si sami nabíhají na vidle. Víte co, raději změníme téma na víno, ženy, zpěv, to bude pro čtenáře určitě zajímavější.
Já s alkoholem začal koketovat hodně brzy, už v patnácti, ale brzy jsem skončil, unavovalo mě to, flámy byly v podstatě stejné, měnili se jen lidi a bary. Ale sklenka červeného vína je lék. Pokud jde o ženy, já žádnou, jak se říká, nesbalil, jen se jimi dvakrát nechal sbalit, což odpovídá počtu mých manželství. Nejsem tak ješitný, abych si myslel, že jsem je obloudil zjevem, spíš ukecal, to mi celkem jde. O svém zpěvu bych se nerad šířil, ale dostal jsem ceny Thálie za role v muzikálech Šumaři na střeše a Mair fair lady, kde se ho dopouštím, takže zřejmě není až tak hrozný.“
Zmínili jsme vysněnou roli, byla ji pro vás postava vrchního strážmistra Arazima v seriálu Četnické humoresky? „Vysněná ne, ten seriál byl nový, nikdo nečekal, že se tak „chytne,“ ale životní ano,i když nemohu zapomenout ani na Život na zámku. Herec nikdy neví, co ho čeká, ale dost pochybuji, že by se „četníkům“ něco v budoucnosti vyrovnalo. Role nebyla náročná jenom na herecký výkon. Natáčení trvalo šest dlouhých let, navíc v Brně, takže jsem musel často pendlovat mezi ním a Prahou, což mě stálo hodně času.
A musel jsem se vzdát na čas věcí, na které jsem byl zvyklý, zhubnout, oholit se, protože četníci vousy nosit nesměli. Ale nelituju toho. To, že seriál sledovalo dva miliony diváků, byla jen třešnička na dortu. Při čtení scénáře o úspěchu díla moc neuvažujete, buď vás role okamžitě chytí a hrál byste ji klidně i někde na návsi, nebo ne a pak pečlivě zvažujete, zda ji nepřijmete z jiných důvodů - dobrému režisérovi, tomu, že se setkáte s herci, které máte rád, ale kvůli práci je moc nevidíte, honoráři. Nemám ale rád rčení: „Vzal roli pro prachy.“
Já tak bral totiž každou. Vždyť je to mé řemeslo! Malíř pokojů také neřekne zákazníkovi: „To je hezký byt, bude se mi u vás dobře malovat, peníze si nechte!“
„Ale musí se to hlídat, nestat se jejich otrokem, dávat na odiv bohatství. Nikdy, i kdybych na to stotisíckrát měl, by mě ani ve snu nenapadlo pořídit si hodinky za milión, zlaté kohoutky do vany a nevím co ještě za blbosti. Ale pokud to někdo má, snažím se pochopit, co na tom vidí. Moc mi to však nejde.“
Když budu nepříjemný, o hercích se říká, že jsou ješitní, pozéři, umí se přetvařovat, nedá se jim věřit, proto s nimi vydrží jen jejich kolegyně. „Mně nevadí, že jste nepříjemný. Patří to k práci novináře, je mi to milejší než potutelné narážky. Každé povolání má svá specifika - třeba vojáci jsou víc disciplinovaní než ostatní - ale přiřadit k nim charakterové vlastnosti podle mě nejde. Pokud jde o herecká manželství, bylo jím mé první, na jeho prazvláštním konci se bulvár vyřádil. I dnes, přestože od té doby uteklo přes 35 let, se najde někdo, komu se chce v tom hrabat. Takže chápejte, že se o soukromí nechci zrovna dvakrát bavit.
Jen podotknu, že moje druhá žena pracovala u soudu, kde jsme se také seznámili a máme spolu dceru Julii. A není žádné tajemství, že ta starší, Marta je zpěvačka a kytaristka. Je ale hloupost tvrdit, že herci jsou mistři v přetvařování. Znám dost lidí, kteří by se tím, kdyby se za to platilo, mohli z fleku luxusně živit. Naopak, jak se převtělujeme do různých postav, máme vyšší míru empatie, než je obvyklé, ta může v jakémkoli vztahu spíš pomoci. Navíc herci roli po skončení představení pověsí na pomyslný hřebík v šatně spolu s kostýmem, domů ji netahá, stejně jako chirurg po večerech neoperuje manželku.
Pokud jde o moji ješitnost, herectví se netýká. Proč by také měla? Jsem za ně placený, to, že hraju dobře, jak jen můžu, není zásluha, ale povinnost. Řekl bych, že ani v životě nejsem vychloubačný, ale jsou věci, kterých si sám na sobě hodně cením, třeba orientační smysl. Stačí mi letmo kouknout letmo do mapy a hned najdu správnou cestu, i v cizím městě. I když si uvědomuji, že to není jen moje zásluha, ale dar od panáboha, stejně mě to těší. Pokud jde o to, na co jsem nejvíc hrdý - ne pyšný, pýcha je špatná vlastnost a jak známo, předchází pád - je to, že jsem před lety navždy skoncoval s kouřením.“
Zdroj:
https://www.csfd.cz/tvurce/1024-tomas-topfer/prehled/
https://www.ndm.cz/cz/osoba/3471-topfer-tomas.html
