Článek
Štefan se narodil 10. května 1934 v malé slovenské vesnici Dolné Plachtince, jako plod lásky teprve sedmnáctileté dívky a rolníka. Rodina však nebyla příliš bohatá a právě kvůli tomu mu nevyšel plán stát se lékařem, udržovat ho tak dlouhou dobu na studiu si prostě nemohli dovolit. Naopak musel už jako kluk pomáhat na rodinném statku.
Nevadilo mu to, prožil šťastné dětství, později na ně zavzpomínal: „Praděda, Pištík, jak jsme mu říkali, měl v očích dobro, lásku i melancholii. Jednou jsem si povídal s mámou o dědovi a jeho hlasu, že když promluví, to uslyšíte i přes dvě ulice a ona mi říká, že: „Ty si myslíš, že děda má krásný hlas? Tak si pořádně vyslechni jeho otce.““
O tom, že se stane hercem, nikdy neuvažoval, ani to nebyl jeho vysněný cíl.„Myslím, že každý z nás má v mládí své sny a představy. Jejich naplnění, bohužel, v mnohých případech nezávisí jen na nás. To byl i můj případ,“ poznamenal v rozhovoru. K tomu, aby se přihlásil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ho přemluvil jeho známý z vedlejší obce a pozdější kolega Július Pántik.
Stojí za zmínku, že v nejbližším okolí se narodili i další dva skvělí herci, Milan Kňažko a Ctibor Filčík. Že by skvrny na slunci? Studium ho ale - stejně jako hraní - nebavilo, později přiznal, že školu dokončil jen díky spolužačce, Evě Juríčkové. Do té se vášnivě zamiloval, cit byl naštěstí oboustranný, vzali se a vydrželi spolu neuvěřitelných 66 let, až do jeho smrti. Byla mu celý život velkou oporou, i kvůli různým nařčením, které kolem něj kolovaly.
Kvůli němu se vzdala i herectví, aby se mohla věnovat výchově jejich dětí, dcery Ivici, Ľubici a syna Martina. „Herecké manželství, asi víc než jakékoli jiné, vyžaduje obrovskou toleranci, porozumění a podporu, kterou mi Eva po celý život poskytovala. V tomto ohledu mám obrovské štěstí, protože rodina a její zázemí pro mě extrémně hodně znamenají. Nevadilo mi, že mě děti nenásledovaly, on syn sice vystudoval režii, ale věnoval se hlavně obchodu. Herecké otěže ale kupodivu převzal vnuk, Matúš.
Já byl vždy nesmírně šťastný, že ho mám. Příkazy a zákazy, to jsem nikdy nedělal ani u vlastních dětí, natož u něj. A pak mě totálně šokoval, když jsem se dozvěděl o jeho ambicích stát se hercem. Chodím na všechna jeho představení, jsou jediná, na která chodím a jsem na něj hrdý. To je slovo, které už bohužel, dnes skoro vymizelo, dnes se používá místo něj pyšný. Ale pýcha je zlá, odporná lidská vlastnost,“ řekl.
Štefan Kvietik debutoval už v roce 1960 v televizním válečném snímku Smrt sa volá Engelchen, ale ne v hlavní roli - pozor nezaměňovat se známějším filmem Kadára a Klose, natočeným o tři roky později! Tu získal až v oceňovaném dramatu z prostředí koncentračního tábora Boxer a smrt (1962.) Ten potvrdil, že má talent od pánaboha. Díky tomu dostal lukrativní nabídku na zahraniční spolupráci, potkal i legendárního Petera O'Toola , ale soudruzi mu to zatrhli.
Pak přišla jedna z jeho dalších životních postav, třídílný televizní film Sám vojak v poli, podle knihy Velká hra. Napínavý příběh sovětského špiona, převlečeného za zpravodajského důstojníka wermachtu, slavil obrovský úspěch i u českých diváků, kteří si zamilovali jeho i další hrdiny. Není divu, excelovali v něm i další, tehdy už slavní herci - František Dibarbora, Mikuláš Huba, Elo Romančík, postavu jeho sluhy ztvárnil zmíněný Ivan Místrík.
Měli k sobě blízko nejen věkově, ale i názory. Když se v 46 letech v deliriu zastřelil puškou před zraky manželky a syna, Štefan se z toho zhroutil. V roce 1989 natočil poslední úspěšný film, Sedím na konári a je mi dobre, po listopadu svoji filmovou kariéru v podstatě ukončil, objevil se jenom v dramatu Tábor padlých žen (1997) seriálech Ocan a dračí král (1992) a Horská služba z roku 1998.
Pokud tedy nepočítáme Rozhovor s nepřítelem z roku 2007, v něm se ale ujal jen role vypravěče. „Že bych se někde realizoval jako herec, tak to ne. Mnohým věcem už moc nerozumím, mám jiný biorytmus na to, abych šel do nějakého seriálu a za pár hodin natočil tři čtyři díly, jak je teď v módě. To bych nestíhal. A navíc bych si nedokázal zapamatovat tolik textů. Jinak mým krédem vždy bylo zvládnout roli tak, aby si divák vzpomněl, že jsem jí hrál právě já a ne někdo jiný. “ Uvedl kdysi pro slovenský web Plus jeden deň.
Uznal ovšem, že mu herectví občas chybí. Až do vysokého věku byl však aktivní, za to vděčil i genům, perlička je, že, mu matka popřála k sedmdesátinám! Žil v Bratislavě: „Já vždy miloval vánoční trhy a vůbec toto období. Ve tvářích a očích některých lidí se objevuje lidské teplo, hlavně těch, kteří věří v narození Ježíše Krista. Bohužel i zde teď vládne všudypřítomná komerce, lidi si dávají dárky ne proto, aby udělali radost svým blízkým, ale ukázali, co si mohou dovolit a pod stromečkem jsou i kuriozity jako klíče od auta. Nejcennější dary jsou ale z lásky a ty moc nestojí, někdy i vůbec nic.“ Znělo jeho jakési motto.
I když se herectví nevěnoval, byl politicky aktivní. V roce 1990 byl dokonce navržen na funkci československého prezidenta, ale kandidaturu nepřijal. Vehementně však podporoval vznik samostatného Slovenského státu, stal se poslancem jako nezávislý za Slovenskou národní stranu. V roce 2004 byl vyznamenán Řádem Ľudovíta Štúra, o rok poté se ale jméno objevilo ve svazcích StB. Dokonce měl agentům půjčovat byt ke konspiračním schůzkám svůj byt. Nikdy se k tomuto obvinění nevyjádřil. Nejen proto by mělo platit biblické rčení: „Nesuď, aby si sám nebyl souzen.“
https://www1.pluska.sk/soubiznis/domaci-soubiznis/stefan-kvietik-90-mal-slzy-v-ociach-otec-mi-hovoril-stevik-to-ti-je-aj-skoda-zomriet/3 (text volně přeložen ze Slovenštiny)
http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2005061029
