Článek
Pak prolezl otvorem po upilované mříži a spustil se na hradby. Z nich se na druhou stranu dostal po druhém provazu, který měl u sebe.„Navíc to nevyšlo, jak mělo, což nebyla moje chyba, ale to je na dlouho. Já věděl, že se při střídání služeb kontrolují „elektroničtí psi“. To trvalo 18 až 20 sekund, a tu dobu neviděli na mé okno. To byl můj veškerý časový prostor. Ten se pak shodou okolností snížil, takže po mě bachař začal střílet.
Naštěstí byl myslivec, bral to po ranách – celkem čtyřikrát – kdyby samopal nastavil na dávky, už s vámi nemluvím. Cílem útěku nebyla pouze svoboda. Kdyby ano, než by se vzpamatovali a vyhlásili pátrání, byl bych už dávno v Polsku, z Mírova je to kousek, a pokračoval do Německa nebo jinam. Já chtěl hlavně upozornit na můj případ, což se mi povedlo,“ popsal svůj neobyčejný útěk.
Nebyl to ale ani zdaleka jeho první pokus dostat se předčasně z žaláře. Už dříve se mu podařilo uniknout z věznice v Českých Budějovicích, když při procházce přelezl zeď. Zadrželi ho ještě týž den. Pověst útěkáře potvrdil v roce 1996, když v přísně střežené věznici ve Valdicích na Jičínsku přeřezal mříže a uprchl. Tenkrát ho dopadli ještě v areálu věznice. Asi nebude na škodu připomenout si jeho život.
Na šikmou plochu vstoupil v jednadvaceti, cíleně, nechtěl žít všední život. Byl odsouzen za za krádeže, šlo hlavně o obchody a chaty. Vězení ho nenapravilo, jenom ukázalo nové možnosti.„Já si po propuštění koupil u Rotta všechny dostupné zámky a zkoušel je postupně otevírat, šlo to pomalu, ale jsem trpělivý. Až potom jsem začal cíleně vykrádat byty. Došlo mi, že nemá cenu vloupat se do těch, kde se nedalo nic očekávat.
Z vězení jsem znal spoustu týpků, co měli přehled, navíc, i když jsem abstinent a nekuřák chodil do hospod, tam se lidi mezi sebou nejvíc baví o tom, kdo je v „balíku.“ Šlo o tehdejší smetánku – zelináře, řezníky, taxikáře, číšníky, recepční. U mnoha z nich se dalo i předpokládat, že vloupání nenahlásí, aby se jich policajti neptali, jak přišli k majetku.
Taky jsem věděl o bytech soudruhů, co byli zrovna v cizině. Tím, že jsem okrádal bohatý, nebo byl mladej a hloupej se neospravedlňuji. Byl to můj život a touha po dobrodružství. Ani ve škole jsem se ale nepral, nebylo to potřeba, já měl už jako kluk slušnou postavu, spíš jsem bránil ostatní. Nikdy jsem se nedopustil násilí s výjimkou, kdy jsem se bránil zatčení, což je podle mě přirozený pud, zvlášť když jsou ti, co pro něj jdou, v převaze.
Napařili mi 11 let za to, že jsem ujel i s posádkou policejní autem, prý loupežný přepadení. Podle právníků – a dokonce tehdejšího ministra spravedlnosti Nováka, s nímž jsem mluvil – byly adekvátní dva, nejvýš tři roky. Nestěžuji si, pouze říkám, že jedenáct let za bránění se zatčení, kde nepadla ani facka, je neadekvátní. Prostě mi policajti nemohli odpustit, že jsem z nich udělal blbce a šli cíleně po mně.
Vadilo mi i komolení jména, ono Kájínek s dlouhým á působí trochu infantilně, prostě malý Kája. Později mi přišlo nepřirozené, že jsem měl své fankluby, konaly se demonstrace za mé propuštění. Nepovažuji se za hrdinu. Ale já o žádnou slávu nestál a ani nestojím. Byl bych raději anonymní. Než jsem došel na místo našeho srazu, zastavilo mě osm lidí s tím, že si se mnou chtějí udělat fotku. Jsem si vědom toho, že to je nepřirozené, určitě nejsem správný vzor pro mládež.
I když nemohu nesouhlasit s tím, když mi lidé říkají, že jsem pro ně vzor vytrvalosti a odolnosti. Ono se říká, že ta glorifikace zločinců je produkt moderní doby, ale já s tím nesouhlasím. V Americe je hrdinou Jesse James, což byl brutální, zbabělý magor, co zabíjel zezadu neozbrojený lidi. Mimochodem, pamatujete na píseň, která začínala: „Jesse James chlapík byl, hodně lidí odpravil?“ A nikomu nepřišlo divný, že oslavuje masového vraha!?
Jinak jsem byl vždy spořivý, myslel na zadní kolečka. Sice bych ani ve snu nepomyslel, že komunisté půjdou od válu a jejich peníze mi budou na nic, ale stejně jsem dával přednost zlatu. Zjistil jsem, že se za něj v NDR platí dvakrát tolik, takže se to ještě znásobilo. Čas od času jsem tam zajel a něco prodal. V Praze jsem nechal zlato tavit na cihličky. Kupoval jsem si ale hezké věci, mám rád auta.
Sbíral jsem zbraně, byl v tom kus návratu do dětství. Každý kluk chce pořádnou bouchačku a umět střílet. Proto se pistolníci, co šli do souboje tváří v tvář, stali obdivovaní. Jinak jsem po propuštění začal žít normální život. Přizpůsobit se době počítačů, mobilů, internetu mi nedělalo potíže, jsem spíš technický typ. Minulost neřeším, prožil jsem si párkrát peklem, ale mělo to tak být. Nic bych neměnil.“
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/pred-patnacti-lety-uprchl-z-mirova-jiri-kajinek.A151027_155258_krimi_cen
https://www.kvety.cz/historie/slavne-uteky-jiri-kajinek-veznice-mirov-prezidentska-milost-film-podcast/
autorský rozhovor
