Článek
Jana žila v malé obci Domrémy, odmalička pásla ovce, rozčesávala jejich vlnu, pomáhala při sklizni chmele a dalších polních pracích. Bylo jí pouhých třináct let, když poprvé slyšela ve své mysli promluvit archanděla Michaela. Popisovala to fyzický zážitek, stejně reálný jako kámen, na kterém seděla. Později se jí ozývaly také hlasy svaté Kateřiny a Markéty, mučednic, které položily život za pravdu boží. Dostávala jasné instrukce, jak se chovat - a později i bojovat. Jana byla odmalička citlivá a soucitná dívka, ujímala se chudých.
V dospívání složila slib panenství. V sedmnácti letech se dost komplikovaně dostala až k pozdějšímu králi Karlovi VII. a snažila se získat jeho podporu pro uskutečnění svého cíle. Nedala se zviklat. Dvorní rádci za předsednictví remešského arcibiskupa proto ustanovili zvláštní komisi. Zde Jana poprvé upřesnila své poslání: „Archanděl Michael i světice se mnou v duchu mluvily. Řekly, abych na sebe vzala mužský šat, zachránila Francii a stanula v čele svatého vojska, které ukončí nadvládu Anglie.“
Poté pronesla proroctví: Okupovaný Orleans bude osvobozen, Karel korunován v Remeši a znovu získá Paříž, princ Karel Orleánský se vrátí do země. Bylo zkoumáno i její panenství, aby se dokázalo, že není čarodějnice. Byli ji položeny i tyto otázky: „Chce-li Bůh Francii osvobodit, proč to neudělá svou vůlí? “ Jana odvětila: „Protože ji uskutečňuje skrze lidi, tedy i mě.“ „Jak s tebou rozmlouvaly hlasy Boha a svatých?“ Zazněla odpověď: „Mnohem moudřeji než vy.“ Dodala: „Neumím číst ani psát, tak proč maříme čas, když Francie trpí?“
Od hlasů se dozvěděla, že v kostele ve Fierbois je pro ni zakopán meč s pěti vyrytými kříži. Opravdu se tam našel, pokrytý rzí. Ta podle legendy zmizela, když se ho dotkla. Na bitevní korouhvi měla jen dvě jména: „Ježíš. Maria.“ Postavila se do čela malého, čtyřtisícového vojska a vydala se na pomoc trpícím obyvatelům Orléansu. Angličané se stáhli do mohutné tvrze Tourelles a cítili se v bezpečí. Po dni odpočinku na ně vojska Jany tvrdě zaútočila. Její odvaha, to že stála v čele své armády a neustoupila ani o píď, bitvu rozhodlo.
Než odbila půlnoc, padla tvrz do rukou Francouzů. Janě to ale nestačilo, byla rozhodnuta pokračovat v boji, až do vyhnání všech Angličanů ze země. Pomohla na trůn králi Karlovi, ale ten byl příliš bojácný a zdráhal se přijmout Janinu výzvu k dobytí Paříže. Tak se k tomu rozhodla sama - tentokrát bez Božího pokynu, což se jí málem stalo osudné. Když obsadila opatství Saint Denis, zlomil se jí meč. Poté byla zraněna šípem. Vojáci se ulekli, ale vrátila se na bojiště a znovu usedla na koně. Král, plný obav, ale uzavřel s nepřítelem příměří.
Snažil se Janu umlčet povýšením do šlechtického stavu. Ta, jakmile se dozvěděla o dalších králových ústupcích, v čele vojska vytáhla ke Compiėgne a tam byla 23. května 1431 po podlé zradě vévody burgundského zajata a prodána Angličanům. Pronesla další prorockou větu:„Budu žít ještě rok, ne víc.“ Angličané se její pověsti totiž báli mnohem víc než francouzského vojska a zahájili proti ní proces pro čarodějnictví. Výslechy trvaly několik měsíců, kdy byla držena v drsných podmínkách. Nezlomila ji ani hrozba mučením.
Na to si ale nakonec netroufli. Při procesu čelila teologům a právníkům, kteří se ji snažili nachytat při lži. Unikala jim s uměním ostříleného diplomata, vyvracela jeden důkaz za druhým. Když se jí ptali, zda je ve stavu milosti, což byla teologická past - pokud by řekla ano, zhřešila by pýchou, když ne, přiznala by vinu, odpověděla geniálně: „Pokud nejsem, kéž mě tam Bůh uvede, a pokud jsem, kéž mě tam Bůh zachová.“ To byla odpověď vysoce inteligentní ženy, ne negramotné a pomatené.
Ale jelikož musela být odsouzena, stalo se jí osudné nošení mužských šatů a krátkých vlasů. Takže se mohla vyzpovídat se a přijmout tělo Páně, což by u původního obvinění z kacířství nebylo možné. V roce 1450 požádal Karel VII. revizi procesu, při němž ji zprostili obvinění. Přitom vyšlo najevo, že kat prohlásil, že plameny se vůbec nedotkly Janina srdce. To mělo roli poté, co byla uznána nejprve za blahoslavenou (1909) a pak svatou (1920.) Staletí se pátralo, zda mohla slýchat andělské hlasy a co je mohlo způsobovat.
Nejčastěji se spekulovalo o schizofrenii, která vyvolává halucinace. Jenže také zmatené jednání, což bylo v protikladu s její promyšlenou bitevní strategií i chování před soudem. Nemoc se navíc projevuje v epizodách, záchvaty střídá období klidu. Italští neurologové Giuseppe d’Orsi a Paolo Tinuper z Univerzity v Bologni se rozhodli podívat na Janiny vize optikou současné vědy a jejich závěry publikované v odborném časopise Epilepsy & Behavior zcela bourají mýtus o šílenství. Opírali se i o její výpověď před soudem.
„Slyšela jsem vždy hlas po pravici, směrem ke kostelu, málokdy aniž ho doprovázelo světlo. To přichází ze stejné strany jako hlas.“ Právě tento detail o světle a směru zvuku se ovšem stal nově indicií, která odemyká staletou záhadu. Podle studie trpěla velmi vzácnou idiopatickou parciální epilepsii. Tato porucha způsobuje, že pacient slyší zvuky nebo hlasy, a co je zásadní, záchvaty mohou být spouštěny i specifickými zvukovými podněty, např. zvoněním zvonů. Ty Jana často zmiňovala.
Nejspíš tedy nešlo o bludy choré mysli, ale o chybu v „elektrickém vedení“ mozku, kterou její hluboce věřící mysl interpretovala jako boží poselství. Teorie o duševní chorobě má i další zásadní trhlinu. Člověk, trpící neléčenou schizofrenií, nebo těžkou psychózou, bývá dezorientovaný, neschopný dlouhodobého plánování a sociálně dysfunkční. Jana byla pravý opak, soucitná, měla neuvěřitelný taktický talent, dokázala zorganizovat logistiku pro tisíce vojáků a její předvídavost na bojišti děsila anglické generály.
Upálení bylo drastické a netradiční. Ač bylo zvykem zapustit sloup do země a odsouzence zahrnout dřevem až po hlavu, aby dlouho netrpěl, Janina hranice vypadala jako jeviště – vysoká, aby její smrt dobře vidět. Na krku měla křížek a oči nespustila z krucifixu, který držel kněz, jehož o to předtím poprosila. Po exekuci byl popel rozhrabán, aby se ostatků nikdo nezmocnil a nemohl je uctívat. Poté vysypán do Seiny. Přesto se v roce 1867 objevila sklenice s nápisem , že jde o její pozůstatky. Moderní výzkum ale odhalil padělek.
Zdroj:https://catholica.cz/?id=2319
https://www.stoplusjednicka.cz/vzestup-pad-panny-orleanske-skutecny-pribeh-jany-z-arku
https://www.kroniqa.cz/janu-z-arku-upalili-jako-kacirku-dnes-by-dostala-leky-lekari-nasli-pricinu-jejich-bozich-vnuknuti/
