Článek
V počátcích křesťanství ovšem žádný rituál spojený s Velikonocemi nenajdeme, šlo o čistě spirituální záležitost, věřící si v modlitbách připomínali oběť, kterou Ježíš podstoupil pro spásu lidstva. Symbolem svátku se stal beránek. O to se zasloužil Jan Křtitel při setkání s ním pravil: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“
Později se k legendě o zmrtvýchvstání přidaly další detaily například, že když Máří Magdalena nesla ke Kristovu hrobu v koši vařená vejce, zbarvila rubínově, což mělo znázorňovat jeho prolitou krev. Vejce se pak stala dalším „artefaktem“ jako symbol nového života.
Zároveň také odměnou pro koledníky. I když je barvení vajec spojené s Velikonocemi, existovalo už ve starověkém Egyptě a Persii, první doložený případ je pak z roku 1290, kdy král Edward I. nechal jako dar obarvit zlatou barvou 450 vajec. Proč to udělal, se ale neví.
Pokud jde o vinšování, najdeme o něm zmínku až ve čtrnáctém století v pamětech pražského kazatele Konráda Waldhausera. Ten popisoval, že se manželé a milenci o Pondělí velikonoční šlehají metlami. Podle tohoto popisu šlo o oboustrannou iniciativu, nejen vyplácení svobodných dívek aby „neuschly“ a staly se matkami.
O jejich polití studenou vodou, které dnes k vinšování často patří, tam nic není. Podle všeho se ale týkala lenochů, kteří nechtěli brzy ráno vylézt z postele! Něžné pohlaví však dostalo šanci chlapcům předchozí „laskavosti“ vrátit v podobě (dnes už zapomenutého) „odplatného outerý.“
Jinak je ovšem tato tradice převzata z dob starého Říma, kde se 15.2 slavil svátek lásky, Luperkálie. Ten den běhali kněží boha Luperca, ochránce dobytka, odění do kůží koz a psů, po Palatinském pahorku a pruhy z kožešin šlehali všechny ženy, které potkali.
To jim mělo zabezpečit oplodnění, ulehčit následný porod a očistit je od hříchu. A jelikož to se řekne latinsky „februare“, byl název měsíce na světě (stejný účel mělo i pořádání průvodů s hořícími svícemi.)
Časem se obyčej vykrystalizoval do podoby, kdy kopec obíhaly nahé ženy a kožešinu vystřídaly pruty, představující pohlavní úd démona stromů a archaický symbol plodnosti. Pro křesťanské náboženství byla nahota pochopitelně nepřijatelná.
Nicméně mnohé dnes praktikované zvyky lze přičíst i na vrub lidové tvořivosti než církvi. Pro tu byl velikonoční týden poslední z čtyřicetidenního půstu, který měl sloužit k duchovní očistě a odčinění hříchů. Za nejmagičtější den se považoval Velký pátek.
Byl nejen den smutku za Ježíšovu oběť lidstvu, ale i otvírání pokladů! Nekonaly se bohoslužby, zpívali se a četli spirituální texty. Bimbání zvonů nahrazoval oblíbený nástroj fotbalových fanoušků – řehtačky – procesí chodilo s velkým hlukem po vesnici a zpívalo, lépe řečeno se vyřvávaly různé popěvky.
Byly namířené hlavně proti zrádnému Jidášovi, ale i Židům, za to, že ukřižovali Krista. Někde si děti dokonce vybraly mezi sebou „zrádce“, kterého honily a bily, obvykle šlo o zrzka, případně chlapce s menší tělesnou vadou, častý byl rozštěp patra.
Tito jedinci byli ostatně pronásledováni celý život a málokdy se dožili dospělosti, každá, byť i minimální abnormalita a ryšavé vlasy se braly jako ďáblovo znamení! O Bílou sobotu se konala noční bohoslužba, vigilie.
Před ní se u kostela posvětil oheň, od něhož se zapálila velikonoční svíce – paškál. Na vsích ženy uhasily kamna, aby mohly položit polínko na hranici. Když kněz oheň posvětil, vzala si každá to své a s ním opět zažehla plamen.
Neděle, Boží hod velikonoční, byla ve znamení svěcení svátečních pokrmů – beránka, mazance, vajec, chleba a vína. Pro výslužku si chodili „řehtači“ a zároveň vinšovali hodně štěstí a zdraví, aby za to dostali malovaná vajíčka.
Velikonoční pondělí začínalo krátce po rozednění pomlázkou, kdy chlapci chodili dům od domu za svobodnými děvčaty, nikoli vdanými ženami a vůbec ne předpubertálními holčičkami! A švihání vrbovým proutkem bylo jen symbolické, ne na „holou.“
To bylo ostatně proti přísným zásadám církve. Dnes je to už bohužel jinak, tradice spočívá v tom, že se koledníkům nalévá alkohol, a to i přesto, že jsou jimi chlapci, co by ho ještě hodně dlouho pít neměli.
Pak dochází k tomu, že se pod jeho vlivem odvážou a na konci „vinšovačky“ si jejich oběti sedají jen s obtížemi. Největší půvab mají Velikonoce pro jedince se sklony k sadismu.
Těm se naskýtá jedinečná možnost, jak beztrestně ukojit zvrácené choutky. Stejně vzrušující je pro ně pohled na dívčí pozadí s modřinami po výprasku, stát se to kdykoli jindy, bylo by to na trestní oznámení.
