Článek
Ten slib ale nesplnil. Tou dobou škola žila revoltou studentů proti zkostnatělému systému výuky a Bohuš se nadšeně přidal mezi „povstalce,“ jako byl Miloš Nedbal nebo Václav Trégl. Když posléze získal první divadelní angažmá, studia definitivně pustil z hlavy. Tehdy si také poprvé a naposledy změnil jméno. Původně se chtěl jmenovat Bóža, ale pak se mu to zdálo zženštilé, tak „vyhrál“ Bohuš.
Byl vždy velký elegán. Už na reálce nosil psí dečky a vycházkovou hůlku. „No, fešák je, ale blbej,“ hodnotil jeho švihácký zjev i prospěch ředitel školy. Mohl by sloužit jako typický příklad toho, že zjev není u žen pokaždé na prvním místě. Byl totiž pomenší, od mládí téměř holohlavý, neměl ani krásnou tvář, přesto se na každé divadelní scéně, kde vystupoval, stal okamžitě miláčkem dámské části souboru.
Kolegyně mu říkaly něžně Bohoušek, nebo ještě něžněji Bonbónek. Chodil zásadně upravený, vymydlený a navoněný, měl vybrané způsoby, to ho činilo neodolatelným. Je třeba říct, že se zájmu žen nijak nebránil, spíš naopak. Udržoval poměr i s několika najednou, prostě se eroticky vyžíval. Kolegové mu úspěch u žen záviděli a přezdívali mu „poslední baron,“ podle toho, že šlechta měla právo první noci.
Zlatý člověk
Když koncem dvacátých let působil v Národním divadle v Brně, okouzlil manželku režiséra Josefa Bezdíčka Věru natolik, že se kvůli němu okamžitě rozvedla - i přesto, že měla dvě děti - a obratem se za něj provdala. V roce 1931 přivedla na svět dceru Evu. Byla zřejmě jeho jediné dítě, o jejich osudech není nic známo. Bohuš Záhorský si pečlivě hlídal své soukromí. Pro novináře bylo strašně těžké udělat s ním rozhovor.
Pokud už přistoupil na to, že ho poskytne, nikdy si neodpustil dodat: „Počítejte ale s tím, že budu mluvit o všem na světě, jenom o sobě a své rodině nikdy!“ Tím každého drbychtivého zájemce spolehlivě odradil, smůlu ale měli i renomovaní žurnalisté. Poněkud odtažitý vztah měl i ke kolegům, jen s málokterým si tykal, ale choval se vždy noblesně a laskavě.
Dokázal užívat darů života, přátelé vzpomínali, jak na dovolené odcházel vždy v pět hodin z pláže se slovy: „Pánové, udeřila hodina koňaku.“ Měl rád dobré jídlo, sám byl nadšeným kuchařem, zval kolegy na lukulské hody a měl radost, že jim chutná. Pokud šlo o ženy, stále po něm šílely, měl v sobě sex-appeal, který bohatě vynahradil jeho vzhled i věk. V Národním divadle se setkal s Vlastou Fabianovou a byla z toho láska jako trám.
Komoří Lang s Janem Werichem
I když byla vdaná - za koho jiného než Josefa Bezdíčka - kvůli něm ho opustila. „Vůbec jsem netušil, že to je jeho druhá manželka, ale co se dalo dělat. Šípu Amora nikdo neunikne. Pochopitelně mě mrzelo, že jsem mu bez sebemenšího záměru rozbil už druhé manželství,“ pokrčil nostalgicky rameny Bohuš. Přesto, že se vroucně milovali, byli jako oheň a led.
„Já byla aktivní, extrovertní, on spíš málomluvný, vážný. Nikdy se hlasitě nesmál, ale měl smysl pro tichý a suchý anglický humor. Dokázal hodiny sedět v křesle a mlčet, o tom, že nespí, svědčil jen kouř z jeho dýmky. Vysvětloval to tím, že se v divadle namluvil až až, tak může mít doma klid. Jinak byl ohromně pozorný, empatický, vždy vycítil, když jsem rozhozená a dostal mě z toho.“ Zavzpomínala Vlasta Fabianová.
I když byl dlouholetým členem naší první scény, nejvíc ze všech angažmá si považoval to v Osvobozeném divadle a zejména to, že než se po válce - až po roce - vrátil do vlasti Jiří Voskovec, hrál s Werichem jeho part. Díky dvojici V+W začal hrát i ve filmech. Poprvé si před kameru stoupl ve snímku Pudr a benzin, poté v komedii Hej-rup!
Objevil se i po boku Vlasty Buriana ve veselohře Tři vejce do skla. Podobně jako Lubomír Lipský byl už ve středním věku obsazován do rolí starších mužů a dědečků. Lze zmínit komořího Langa ve filmu Císařův pekař , profesora ve snímku V. Chytilové Hra o jablko, titulní postavu v komedii Náš dědek Josef. Nezapomenutelný byl jeho král v pohádce Úplně smutná princezna. Přitom roli převzal až po smrti Rudolfa Deyla mladšího.
S Jaroslavem Marvanem v pohádce Šíleně smutná princezna
Jeho zralé herectví zachytila v nejčistší podobě kamera v roli starého Helliberga ve Vláčilově snímku o Antonínu Dvořákovi Koncert na konci léta. Zahrál si ve více než stovce filmů, neztratil se a i na televizní obrazovce. Dostával nejrůznější role v seriálu Bakaláři, objevil se v historickém dramatu F. L. Věk nebo kriminálce Hříšní lidé města Pražského. Ve slavných Krkonošských pohádkách měl roli vypravěče.
Od roku 1965 do roku 1979 vyučoval herectví na Pražské konzervatoři, přesto, že vždy tvrdil, že se nedá naučit: „Když to v sobě někdo má, tak školu nepotřebuje, když ne, zůstane do konce života hrát na oblastních scénách, kde bude jenom jedním z mnoha. Je to prostě mystérium.“ Naopak Vlasta vedla své nástupce s nadšením plných 27 let. Až v roce 1974 jí přímo uprostřed hodiny oznámili, že má okamžitou výpověď.
I když neudělala nic, čím by proti sobě popudila normalizátory, ti se na ní stejně vyřádili, o tři roky poté ji vyhodili i z Národního divadla. Na protest proti tomu odešel nejen on, ale i Karel Höger, kterému odchod z milované scény zlomil srdce a zakrátko zemřel. Jeho úplně posledním představením byla Lucerna, v níž hrál vodníka. Když se opona naposledy snesla k zemi, manželka ho našla v šatně, kde mu po tvářích stékaly slzy zbarvené od líčidel do zelena.
S manželkou Vlastou Fabianovou
Věděl, že potlesk obecenstva už nikdy neuslyší. Mokro pod očima ale brzy schoval do kapesníku. Gentlemani přece nepláčou. Než 22. září 1980 ve věku sedmdesáti čtyř let zemřel, pronesl: „Měl jsem u toho divadla ale hezkej život.“ Vlasta Fabianová ho přežila o celých jedenáct let.Pochován je na Vyšehradském hřbitově.
Zdroje:
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5920:zahorsky-bohus&Itemid=297&lang=cs
http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1276&kt=4&psy=0
