Článek
Protože musel být zaměstnaný, pracoval i jako dělník. Zkoušel studovat FAMU, ale brzy skončil. Stal se externím scenáristou zábavných pořadů Československé televize, podílel se na prvním natáčení Silvestra (1953–1954) či hudebním filmu Hvězda jede na jih. Ten ovšem skončil na příkaz prezidenta Novotného v trezoru, což kousal hodně těžce a později o něm v restauraci U Jelínků prohlásil, že je vůl, gauner a vyložený despota. Ten si to ale nenechal líbit, takže byl odsouzen a skončil na šest měsíců ve vězení.
O svých zážitcích napsal úspěšnou knihu Prezidentův vězeň, v pořadí druhou, první, Bez vavřínů o osudech českých vynálezců, mu vyšla už v roce 1953. Po propuštění pracoval na stavbě, jako televizní autor na volné noze se ale také podílel na komediích Ztracená revue a Půjčovna talentů (získaly ocenění na mezinárodním televizním festivalu v Montreux) či úspěšných detektivních cyklech Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv. Od října 1967 do července 1969 byl v ČST zaměstnán na plný úvazek.
Stal se jednou z nepřehlédnutelných postav roku 1968, byl autor a moderátor devítidílného cyklu Co tomu říkáte, pane Werich, který „přikoval“ diváky k obrazovkám, stejně jako jeho krátký seriál Jsme s vámi, buďte s námi po srpnové okupaci. Stal se hlasem jejího odporu, byl u „partyzánského“ vysílání, kdy se vysílalo v polních podmínkách. Několikrát ho ze studia spolu s ostatními vyvedli sovětští vojáci pod samopaly, ale vždy se našlo další místo, odkud mohli vysílat. Lidé hltali každé jeho slovo, byl vnímán jako neporazitelný glosátor.
Jenže v dubnu 1969 se k moci dostal Gustáv Husák a začala normalizace. Po nepokojích při výročí srpnových událostí byl zatčen a v roce 1971 odsouzen za pobuřování a hanobení republiky na více než čtyři roky. Nešlo o „fešácký“ kriminál jako v prvním případě, věznění snášel hodně těžce, stýskalo se mu i po manželce, tou byla redaktorka a exbasketbalistka Eva Křížová-Dobiášová, a dceři. Této situace využila StB, výměnou za spolupráci mu slíbila zkrácení trestu. Jenže slovo nedodržela, odseděl si ho skoro celý.
Nepomohla mu ani po propuštění, dostal zákaz pracovat ve sdělovacích prostředcích, živil se jako plavčík a skladník. Přesto začal donášet na přátele a kolegy z disentu. Nešlo pouze o nevinné, hospodské řeči. Jeho svazky obsahují hlášení týkající se činnosti Václava Havla, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Hutky. Informací si tajná policie cenila, díky nim narušovala činnost odpůrců režimu. A pobíral za to nemalé peníze. Celkově si přišel na 39 tisíc korun, což v té době nebyla ani náhodou zanedbatelná částka.
V roce na pokyn řídícího důstojníka podepsal Chartu 77 a naoko se v ní angažoval. Koncem roku 1978 se však vystěhoval do Curychu. I v tom měla prsty StB. Informace o zahraničních disidentech pro ně byly obrovsky cenné a přínosné. Jeho udavačská kariéra skončila v roce 1982, o jeho zprávy přestal být zájem, nepřinášely už nic nového a estébáci měli více zdrojů a kvalitnějších. V exilu spolupracoval s nakladatelstvím Konfrontace, v němž vydával své knihy (napsal jich 33) a působil jako šéfredaktor časopisů Magazín a Reportér.
Napsal také několik komedií s režisérem Jaroslavem Gillarem, uváděných v německých a švýcarských divadlech. Působil také ve Svobodné Evropě a budoval kolem sebe aureolu pronásledovaného intelektuála. Po sametové revoluci v roce 1989 se triumfálně vrátil do Prahy. Stal se opět glosátorem domácích událostí, měl velkolepé plány, nejen v oblasti umění, kandidoval ve volbách za Českou stranu národně sociální, ale zvolen nebyl. Dál využíval své pověsti z roku 1968, kdy se ne nebál říct nahlas to, co si ostatní jen šeptali.
Národ ho za to miloval. Opět začal spolupracovat s Československou televizí v pořadech , Stres po česku, Tak tyhle my známe, pane Škutino. V roce 1992 ale šokovala veřejnost zpráva o donášení, archivy neúprosně vytáhly na světlo detaily jeho spolupráce s StB. Nejdřív je popřel, zkoušel se bránit soudně a žádal miliony jako odškodné, nakonec pod tíhou důkazů žalobu stáhnul. Stal se z něj zatrpklý samotář. Závěr života prožil v ústraní, daleko od kamer a potlesku, po kterých tak toužil. Zemřel v roce 1995 na rakovinu.
Zdroj: https://art.ceskatelevize.cz/360/misto-cinu-kavci-hory-vladimir-skutina-BbD3t
https://plus.rozhlas.cz/vladimir-skutina-vedel-ze-delat-legraci-obcas-nebyva-sranda-8408795
https://www.kroniqa.cz/vladimir-skutina-sel-za-vtip-o-prezidentovi-sedet-kriminal-z-nej-udelal-placeneho-udavace/
