Článek
Její matka byla Rakušanka, otec důstojník Jiří Přenosil. Bojoval v britské armádě, což byla po Vítězném únoru zaručená „jízdenka“ do vězení. Strávil v něm naštěstí jen rok, po roce 1989 ho povýšili na generála. Zážitky z války i kriminálu se něm zcela přirozeně podepsaly. Navíc chtěl mít syna, a to, že se mu to nepovedlo, nebral nijak zvlášť v úvahu. Na dětství vzpomínala v rozhovoru pro ČTK přibližně takto:
„Panenky pro mě neexistovaly, čekal mě tuhý vojenský dril, byla jsem připravena rány dostávat - mlátil mě gumovým řemenem od pračky a měla jsem z toho taková jelita, že jsem je za korunu ukazovala spolužákům - ale i přijímat. Rodiče některých kluků chodili za maminkou a prosili, ať je už nemlátím! Neřekla bych, že to na mě zanechalo následky. Ale syna bych nikdy neuhodila.“
Uměla plynně německy i anglicky, i přes nevalný kádrový profil se kupodivu dostala na dvanáctiletku, což byla socialistická verze gymnázia. V šestnácti letech se přihlásila do konkurzu divadla Semafor, o kterém natočil film legendární Miloš Forman. I když ji nepřijali, tak se v něm objevila, zaujala ho tím, že jenom za doprovodu kytary zazpívala kubánskou píseň Malagueña.
Tam si ji ale všiml vyhlášený lovec talentů skladatel a režisér Karel Mareš. Doporučil ji do skupiny Olympic, s ní v roce 1964 nazpívala svůj první hit, Roň slzy. Ten ale vzbudil velkou nevoli, po zdrcujících kritice v novinách, že ječí jako holky v tělocvičně, byl přezpíván nekonfliktní Helenou Vondráčkovou! Ale nakonec se její verze přece jen prosadila.
Je fakt, že měla zpěv syrový a dravý, ale i pravdivý, autentický. Vadil i její vzhled, černé vlasy a snědá pleť. Mladá generace ale přivítala novou zpěvačku s jásotem, stala se brzy členkou nově vzniklého divadla Apollo, kde působili Karel Gott či Karel Hála. Rok na to dostala pozvání na třítýdenní pobyt do Anglie.
Zpívala v londýnském rozhlase, pak dvě písně na malou desku, absolvovala velmi úspěšné koncerty v klubech, vystupovala v televizi, psali o ní v novinách. Nejcennější bylo pro ni vystoupení v nejpopulárnějším pořadu britské televize Ready, Steady, Go!, kde vystoupila společně se skupinou Rolling Stones!
Doma byla stále přijímána spíš jako exot, to ale změnily další velké hity - Boty proti lásce, Mně se líbí Bob, Tak prázdná, Zimní království, Sklípek nebo duet s Karlem Gottem - Zejtra ti už sbohem dám. Po něm ji vzali na milost i „Mistrovi“ obdivovatelé.
Její popularita však trvala krátce, do roku 1968. Po okupaci jí bylo okamžitě jasné, co se bude dít dál, i když mnozí optimisté doufali v pokračování „pražského jara.“ Už za šest dní emigrovala s rodiči do Mnichova, kde nejprve pracovala jako letištní pozemní stevardka, potom se vdala za právníka se šlechtickým titulem barona von Stuckmana.
Nežila ale v nějakém blahobytu na zámku, pokoušela o restart kariéry pod jménem Silová, ale neuspěla. V roce 1979 se ji narodil syn Max, s kterým zůstala nějaký čas doma. Poté ale nastoupila do Rádia Svobodná Evropa jako redaktorka - na doporučení a radu kamaráda Karla Kryla. Ta práce ji bavila.
Zlomový rok byl 1994, kdy Karel zemřel a redakce Svobodné Evropy se přestěhovala do Prahy. Syn se rozhodl zůstat s otcem, což sice obrečela, ale také chápala, neměl k Česku vztah, žádné vytvořené vazby. Nadále si však zůstali velmi blízcí, telefonovali si každý den, jezdil za ní, jak jen mohl. Spolu s návratem domů dostávala znovu šance v pop music.
Měla rozhlasové pořady, zejména autorský „Sklípek“ v Country Radiu, jezdila na koncerty po Čechách. Zazpívala si ve filmu Rebelové (2001) a jako Ježibaba - což ocenila - se objevila v muzikálu Rusalka. Poslední roky života pro ni ale byly utrpení. Nejprve onemocněla zánětem sedacího nervu, což ji trvale upoutalo na lůžko, byt už téměř neopouštěla.
„Bolí mě nohy, záda, chodím s berlemi, mám nervový tik, ale nejhorší je sedět. Nevydržím to delší dobu. Proto vůbec nikde nevystupuji, nechodím do divadla, nejezdím na výstavy, ani do kina, jsem doma, je to pro mě jakýsi Mys dobré naděje a doufám, že se na mě třeba ještě štěstí přece jen usměje.
Nikdo mi nevěří, ale já vážně žádnou muziku neposlouchám a ani si v bytě nezpívám, můj ječák stěny neunesou. Večer si zapnu debilizátor, jak televizi říkával Karel Kryl, a to hlavně proto, aby na mě někdo zdálky mluvil. Jsem ale v kontaktu s přáteli, tak jednou týdně si volám s Martou Kubišovou, nadáváme na všechno okolo, je to něco jako psychoterapie.“
Podle Martiných vzpomínek si stěžovala, že žádný lék na bolest, který jí lékaři předepsali, ji neudělal dobře, tak je vysadila a v tichosti trpěla. Bylo o ni jinak postaráno, jídlo jí vozila domů nějaká služba. Yvonne většinu dne ležela v posteli. To byla totiž jediná poloha, v níž měla menší bolesti.
Její zdravotní stav se ještě zhoršil poté, co jí byla diagnostikována rakovina plic. Nejbližší kamarádka, Hana Vejvodová, která se o ni obětavě starala, líčila její poslední chvíle pro Prima ženy (zdroj https://zeny.iprima.cz/posledni-slova-yvonne-prenosilove-pred-smrti-441375) takto:
„Poslední dva dny už ani nejedla, ale prosila mě, abych nevolala záchranku. V neděli v půl jedenácté večer jsem ji ale zavolat musela, protože už na tom byla strašně moc špatně. To už ani nereagovala. Další den v půl druhé odpoledne mi pan doktor zavolal, že zemřela…“
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/32972-yvonne-prenosilova/prehled/
https://www.divadlo.cz/clanky/zemrela-zpevacka-yvonne-prenosilova/
