Článek
Celý život ho provázela láska k divadlu, navštěvoval dramatický soubor v Pionýrském domě J. Fučíka, vynikal zejména v recitaci. Na střední škole se stal členem divadla poezie, kde se ještě zdokonalil v intonaci. Když mu bylo patnáct, otec odešel od rodiny, což bral jako zradu, a o to víc přilnul k matce. Jeho herecký talent byl ale nepřehlédnutelný. Hned po maturitě ho přijali na DAMU, jeho spolužáky byli Jiří Ornest, Daniela Kolářová, Hana Maciuchová, Ladislavové Potměšil a Mrkvička.
Už v prvním ročníku se objevil poprvé před kamerou, v lyrické povídce Místo v houfu a dramatu Bubny - v něm se objevila i Eva Pilarová či Waldemar Matuška. Jeho největším přítelem byl Ivan Luťanský, skvěle se rozuměli, nevadilo, že ten byl o sedm let starší, spojoval je smysl pro dobrodružství, romantiku i krkolomné kousky, při kterých tuhla v žilách krev. Měli bohužel tragický osud, včetně pochyb o příčině smrti. Jako první se odebral na onen svět Petr, Ivan ho následoval jen o osm měsíců později.
Během studia si vysloužil pověst rebela, kritizoval zastaralé metody výuky, včetně nedotknutelného Stanislavského, za to, že školu vůbec dokončil, vděčil jen toleranci pedagogů a svému talentu. Byl nevyzpytatelný, kvůli šíleným akcím se mu přezdívalo „Bláznivý Petříček,“ ale výstižnější by bylo Jekyll a Hyde. Nálady měnil jako počasí, z naprostého suveréna se stal uzlíček nervů. Měl vymizelý pud sebezáchovy, stejně jako psychopati. Už jako kluk vyskakoval za jízdy z tramvají, což bylo sice v té době zcela běžné, ale on to praktikoval i ve vysoké rychlosti.
Byl častým návštěvníkem restaurací a vináren, alkohol měl obvykle pod kontrolou, ale chování bylo mnohdy excentrické, rád se sázel o zdánlivě nemožné činy a obvykle vyhrál. Hazardérství k němu prostě patřilo, ale někdy se uzavíral doma, zřejmě tehdy se v něm probudily běsy. Podle všeho trpěl maniodepresivními stavy, kdy se u něj střídaly stavy euforie a totálního smutku. Tehdy to byl závažnější problém než dnes, musel prožívat peklo. Této diagnóze nasvědčuje i hospitalizace na psychiatrii či pokus o sebevraždu.
Herec byl ovšem excelentní, měl nenapodobitelný hlas, který hladil po duši, i proto nadaboval Pavla Trávníčka v pohádce Tři oříšky pro Popelku či Juraje Durdiaka v Princi a Večernici. Sám si zahrál prince v přepisu romantického příběhu H.CH. Andersena Malá mořská víla. Snímek byl na svou dobu velmi průlomový, příběh o mořské bytosti, která se zamiluje do člověka, je nemilosrdná sonda do skutečného lidského utrpení. Jinak se mu ale výrazné role spíš vyhýbaly.
S Miroslavou Šafránkovou
Byl bezesporu krásný muž, navíc měl sexappeal a charisma, ženy se na něj lepily. Složitý vztah prožil s kolegyní Monikou Švábovou, po jeho skončení se psychicky zhroutil. I když říkal, že touží po harmonické rodině, jeho manželství skončilo rozvodem. Když přišla sovětská okupace, choval ohromně statečně, nevylepoval jen letáky jako ostatní. Měl vlastní, napsané v azbuce, ať okupanti táhnou domů a dával je přímo vojákům! Tím hodně riskoval, dokonce ho zadrželi, ale nakonec pustili. Rok 1968 pro něj znamenal i zklamání z postoje vládních činitelů.
Znechucen emigroval v roce 1969 do Anglie, kde myl nádobí. Jako svobodomyslného člověka ho obrovsky oslovilo hnutí hippies. O to víc nepochopitelnější je jeho další chování. Nejen, že se pokorně vrátil, začal dělat politickou kariéru. V Divadle Jiřího Wolkera, kde hrál, založil Socialistický svaz mládeže a záhy vstoupil i do KSČ. Přátelé si mysleli, že se chce vykoupit z emigrace, ale když to trvalo déle, tak se od něj někteří odvraceli. Stal se miláčkem herci nenáviděné, zanícené komunistky, Jiřiny Švorcové.
Helena Růžičková, její kamarádka, mi k tomu kdysi řekla: „Ona milovala jen chlapy a Sovětský svaz, těžko říct, co víc. Petr se jí líbil, ale věděla, že je na něj stará, i to, že nebyl typ muže, který by se s ní vyspal kvůli výhodám. Protože postrádala mateřský pud, chovala se k němu jako hodná tetička. Pomohla mu do Národního, i když nešlo o protekci, měl na to už dávno předtím.“ Díky své angažovanosti byl hojně obsazován do seriálů - namátkou Nejmladší z rodu Hamrů, Žena za pultem, Inženýrská odysea, Arabela, Okres na severu.
S Martinem Růžkem v Národním divadle
V roce 1971 se oženil s Kateřinou Macháčkovou, dcerou legendárního Miroslava Macháčka a měl s ní syna Petra, taktéž režiséra. Ten na něj vzpomíná takto: „Byl to nejlepší táta. Někteří lidé vzpomínají, že divoce žil, ale když se já narodil, úplně se změnil. My měli krásný vztah, zažili spolu úžasné věci, byli jsme na sebe hodně fixovaní. Když v mých deseti letech odešel, zůstala mi v životě díra, která se nedala zalepit. Já byl na škole v přírodě, máma po poradě s učitelkami usoudila, že by pro mě bylo moc stresující jít mu na pohřeb. Nevím, jestli šlo o nejlepší řešení.“
Přesto všechno manželství vydrželo jenom rok. Pak žil na „psí knížku,“ opět se svou kolegyní, Janou Janěkovou a měl s ní dceru Janu, neměla jméno po otci, ale po matce. I ona šla ve stopách rodičů, vdala se za „multiumělce“ Igora Chmelu, jejich dcera, Anička, je také herečka. Takže Petr Svojtka vlastně založil hereckou dynastii. Jinak ale kouzlo otcovství, které zažil poprvé, už pominulo, vrátil se ke svému způsobu života, flámoval, často nepřišel domů i pár dní. Pak se zamiloval do Jany Bouškové a vzal si ji. Jak měl ve zvyku,„daroval“ ji dítě, syna Jana. Ten se jako jediný potomek odrodil a snad pracuje jako „ajťák.“
V Arabele
9.května 1982, den po narozeninách Jany, se přihodila se tragédie, která není dodnes objasněná. Jasné je jen to, že ho přejela tramvaj. Torza jeho těla všiml taxikář v zastávce Botanická zahrada, řidič o ničem nevědel. Byl identifikován pouze podle občanského průkazu. Hned začala vlna spekulací, například že spáchal sebevraždu proto, že mu bývalý tchán, Miroslav Macháček, slíbil roli Hamleta, ale pak si to rozmyslel a obsadil Františka Němce. To lze spíš vyloučit, bral to podle všeho pragmaticky, jako každý herec. A i kdyby ne, těžko by si zvolil tak drastický způsob odchodu ze světa.
Druhá teorie, obecně přijímaná je, že se v opilosti vozil na spřáhle mezi dvěma vozy tramvaje a spadnul. Měla to být jeho adrenalinová zábava. Jenže to nikdo nepotvrzuje a i pokud by opravdu byla, určitě by nasedl až na konec soupravy. Už jen proto, že by ho bylo jasně vidět z prvního vozu, a to i v noci, a někdo by si ho musel všimnout - noční tramvaje bývají plně obsazené - a upozornit řidiče. Navíc vozy jsou spojené také kabelem, který visí uprostřed a výrazně by mu komplikoval pohyb.
A sednout si v této situaci na spřáhlo - během 20 sekund, co stojí průměrně tramvaj ve stanici - by byl pro opilce nemožný výkon. Nepravděpodobněji tak vypadá verze Jiřího Krampola: „Pořád se píše o tom, že byl opilej, machroval, nastoupil na spojovací oj tramvaje, z ní spadl a tramvaj ho přejela. To je prostě blbost! Jediný problém byl v tom, že on chudák strašně špatně viděl. To byl ten důvod, že nastoupil tam, kam neměl. A to ho bohužel stálo život. Byla to nešťastná náhoda. On to byl bezvadnej kluk, je ho strašná škoda.“ Jeho závěrečná slova lze použít jako epitaf.
Parte
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/petr-svojtka-machacek-rodina-geny-umelci-herectvi-rezie-divadlo.A230720_162115_lidicky_mejt
https://www.fdb.cz/osobnost/13984-petr-svojtka
https://www.ceskatelevize.cz/lide/petr-svojtka/
autorský komentář
