Všeuměl Josef Gruss. Herec, šansoniér, spisovatel, režisér, textař, jeho písně si zpíval celý národ

Během studia na gymnáziu získal ocenění jako amatérský tanečník a diplom Nejlepší recitátor básní Jiřího Wolkera. Ale uspořádal bouřlivou školní akademii v Hajnovce, kde se nehledělo na zákaz pití alkoholu a málem ho vyloučili ze školy. Už v té době ale hrál v žižkovském ochotnickém divadle, jako honorář požadoval proplacení lístků na tramvaj, kterou cestoval na zkoušky a představení!

Po maturitě byl přijat na dramatické oddělení Státní konzervatoře - za spolužáky měl Jana Pivce, Miloše Nedbala, Marii Glázrovou a Vlasta Fabianovou. O čtyři roky později ji úspěšně absolvoval, právě když vznikal zájezdový divadelní soubor Jiřího Plachého, Česká komorní scéna. Už tenkrát dostal nabídku do Národního divadla, jenže se bál, že by jako elév neměl šanci získat větší role, tak odmítl. V té době potkal svoji životní lásku a pozdější manželku, herečku Jarmilu Švabíkovou.

Stal se jedním ze zakladatelů legendárního kabaretu Červené eso v sále pozdějšího Divadla hudby, kde účinkovali známí komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. Přijal zároveň angažmá v Osvobozeném divadle. Po vzoru Voskovce a Wericha začal psát písňové texty, ale protože jim nechtěl lézt do zelí, nabízel je jinde. Je autor největších prvorepublikových šlágrů - Chlupatý kaktus, Slunečnice, nebo Jen pro ten dnešní den z nesmrtelné komedie Kristián (byl zároveň i spoluautorem scénáře!)

Pak přešel do Moravského divadla v Olomouci, kde se naplno projevil jeho nesmírný umělecký talent, uplatnil se totiž i jako jevištní výtvarník, scénograf a šansoniér. Potkal tam Emila Františka Buriana, člověka, důležitého pro jeho osobní i profesní život. Odešel s ním do Zemského divadla v Brně, ale pohostinsky zpíval i v operetách Oldřicha Nového v Redutě. V roce 1933 dostal druhou nabídku z Národního divadla, přímo od „velkého šéfa“ K.H.Hilara.

Tentokrát už ji přijal a působil na naší první scéně prakticky až do konce svého života, devětatřicet let. Dostal spoustu skvělých rolí, z počátku, díky mladistvému vzhledu ztvárňoval hlavně elegány, floutky, milovníky, později ale i velké, dramatické postavy (Majané v Jezeru Ukereve, Jaga v Othellovi, Toniho v Čapkově Matce.) Mistrně hrál zlé mstivé intrikány a bezohledné mocipány, ale poradil si s jakoukoli postavou.

To dokázal, když roce 1961 uvedl režisér Miroslav Macháček Goldoniho frašku Poprask na laguně (sám si v ní i zahrál.) Stala se z ní událost sezóny, celkově měla 156 repríz. Josef Gruss hrál dobráckého a mlsného vyšetřujícího soudce, v závěrečném pěveckém výstupu sklízel bouři potlesku. Pět let poté natočila divadelní záznam televize a diváci byli nadšeni. Pokud jde o film, oslovil ho už v němé éře, hrál sládka v dramatu Pražský flamendr.

Účinkoval ve filmových hitech jako byl Revizor (s Vlastou Burianem) drama Sedmá velmoc, komediích Eva tropí hlouposti, Velbloud uchem jehly, Nezbedný bakalář, Těžký život dobrodruha (opět se podílel na scénáři.) Za války se hraní v německých filmech vyhýbal, natáčel se švagrem, spisovatelem Františkem Kožíkem, krátké němé grotesky. Po uzavření divadel nacisty pořádal domácí dětská loutková představení. Nevyhnul se sice totálnímu nasazení, ale naštěstí dostal snadnou práci, lepil obaly na prášek na nádobí.

V roce 1948 si zkusil režii, natočil romantickou komedii Hostinec U kamenného stolu, s tehdejšími velkými milovníky, Svatoplukem Benešem a Rudolfem Hrušínským. Diváci vzali kina útokem. Ale protože premiéra byla po Vítězném únoru, komunističtí kritici ji nemilosrdně strhali jako měšťáckou, reakční zábavu, dostal stranickou důtku a jako režisér skončil. Tehdy neuvažoval o tom, že by z KSČ vystoupil, k tomu došlo až v roce 1968, na protest proti srpnové okupaci.

Před filmovou kamerou stanul naposled v roce 1970 jako komisař Faltys v muzikálu Vladimíra Čecha Svatá hříšnice. Uplatnil se také jako spisovatel. Napsal humoristické romány S poctivostí nejdál dojdeš, Nevěřte na duchy, Můj přítel Julius, sbírku anekdot Jedna paní povídala, detektivní i humoristické povídky mu také vycházely v týdeníku Ahoj na sobotu, byl autor mnoha rozhlasových pořadů a her, uplatnil se i jako dabér. Poslední roli měl v hudební komedii Svatá hříšnice v roce 1970.

Od šedesátých let spolupracoval s televizí, například hrál vrchního radu v inscenaci Františka Filipa Příběh dušičkový. Začal psát memoáry s názvem Antipaměti, jejich součástí je i sbírka anekdot o událostech roku 1968. Ty už bohužel nestihl dokončit. Krizový se pro něj stal rok 1969 - nejen proto, že komunističtí normalizátoři začali přitahovat šrouby a první, na koho se zaměřili, byli ti, co ze strany na protest proti okupaci vystoupili. Zemřela totiž jeho manželka Jarmila.

Protože neměli děti, musel se starat sám o sebe, což bohužel mělo osudné následky. Začalo to tím, že si při představení v divadle nešťastně poranil ruku. Poté, co doma uklouzl, se kvůli tomu nedokázal ničeho chytit a pádem si způsobil vnitřní zranění. Nedokázal si přivolat pomoc, do nemocnice byl tak převezen až druhý den a tam 12. dubna 1971 ve věku šedesáti tří let zemřel. Spočívá na Vinohradském hřbitově v hrobu Františka Kožíka.

Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/3182-josef-gruss/prehled/

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3612:gruss-josef&Itemid=297&lang=cs

https://www.krajskelisty.cz/praha/27670-za-vsechno-muze-kasparek-aneb-jak-skoncil-popularni-sansonier-a-burianuv-partak-v-narodnim-tajnosti-slavnych.htm