Článek
Pocházel ze smíšeného manželství, matka, židovka zahynula za války v koncentračním táboře Osvětim. On ji jako dítě vyprovázel k tramvaji, aniž by tušil, že už ji nikdy neuvidí. V srpnu 1944 byl i on internován v nacistickém pracovním lágru.
Smrt matky výrazně změnila jeho vztah k otci. Později na to vzpomínal:My měli v rodině hochštaplera, který dělal věčně průšvihy. Když se ale měl rozvést s manželkou, která byla také židovka, odmítl to i přes riziko uvěznění a zachránil ji tím život. Můj otec, který jim pohrdal, se naopak zachoval jako sobecký zbabělec.
Po válce se stal Miloš Kopecký nakrátko členem KSČ, velmi brzy se ale nechal vyloučit pro neplnění stranických povinností. Lakonicky říkal, že na to, aby uvěřil komunistickým heslům, je až moc životem protřelý a není ani taková prodejná děva, aby členství využíval.
Ztráta matky ho pochopitelně hluboce zasáhla a možná se podílela i na vzniku nemoci, maniodepresivní psychózy, kterou celý život trpěl, záchvat ho úplně ochromoval, nebyl někdy schopný ani vstát z postele. Někdy naopak deprese zapíjel alkoholem.
Jednou přišel do Národního divadla tak opilý, že nebyl schopen vyjít na jeviště, takže se představení muselo zrušit a on dostal padáka. Zakotvil načas v Realistickém divadle, pak dostal vysněné angažmá v divadle ABC, kde mu šéfoval Jan Werich, jehož vždy obdivoval.
Za celoživotní úspěch považoval, že ho dokázal zastoupit v titulní roli ve hře „Filip Filípek, nebo nebyl“ tak dobře, že mu už zůstala. Poté, co Jan Werich v šedesátých letech skončil, protože měl už dost toho, aby věčně čelil politickému tlaku, odešel i on.
Dal se dohromady s Miroslavem Horníčkem, se kterým předtím alternoval role, a ten pro ně napsal politicky satirickou hru Tvrďák. Poté, co se ji pořadatelé v Praze báli uvést, dostali spásný nápad uspořádat premiéru v komunistické baště, Ostravě. To pomohlo. Měla poté obrovský úspěch a dosáhla na dvě stě padesát repríz.
Nakonec zakotvil v divadle Na Vinohradech. Tam, ale i ve filmu, který miloval, byl kromě nesporného talentu obsazován kvůli svému vzhledu. Hrál tedy převážně komediální, nebo naopak záporné role, což nesl dost těžce, měl oprávněný pocit, že se nevyužíval jeho talent a všestrannost. To změnila až role doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města.
Tu mu napsal Jaroslav Dietl přímo na tělo, stal se z něj miláček národa, z jeho sarkasmu a humoru byli diváci nadšeni. On svou postavu ale viděl v jiném světle. „Šlo o člověka, který selhal jako otec, jeho život zkrachoval, prožíval samotu, osamělost, smutek, které zaháněl prací. A aby to zakryl před okolím, žertoval i hartusil, nebýt lékař, který musel dbát o čistotu, by k němu typově patřilo, že by se ne vždy myl a česal.“
I když nebyl žádný krasavec, o ženy neměl nikdy nouzi, spíš naopak. Nic mu ale neříkala věrnost, zálety nejen že nezastíral, naopak o nich referoval svým manželkám, ty měly na výběr, buď odejít, nebo mu to tolerovat. Obvykle si vybraly druhou možnost - alespoň na krátký čas.
První manželkou byla jeho kolegyně Stella Zázvorková, se kterou měl dceru Janu. Brali se v roce 1946, on ji k oltáři přivezl na invalidním vozíku! Šlo o reklamu na představení, kde spolu hráli, inspirované osudy dobrého vojáka Švejka. Za svědka jim šel kolega a kamarád Vlastimil Brodský. Brzy po svatbě se narodila dcera Jana Kateřina.
Ta po něm zřejmě zdědila psychické problémy, navíc neustála popularitu rodičů, se kterými se - pochopitelně v jejím věku neúspěšně - chtěla poměřovat. Několikrát se pokusila zabít, ale vždy šlo o demonstrativní sebevraždu. To se ji ale bohužel stalo osudné. Jelikož věděla, kdy matka chodí z představení pustila si plyn tak, aby ji včas stačila zachránit. Ta se ale v divadle bohužel zdržela…
Ztráta dcery oba rodiče zasáhla a byla i jedním z důvodů rozvodu. Přesto Stella tento vztah považovala za osudový, říkala, že ji navždy poznamenal jako houslista svůj nástroj, už se nikdy nevdala a na zvonku stále měla Zázvorková - Kopecká. Byla možná také jediná, která záletnému choti oplatila stejnou mincí.
Na nějakém zájezdu ji totiž prohrál v šachách! Vítěz měl právo odvést si ji na pokoj. Pokud spoléhal na to, že tento návrh odmítne, spletl se. Řekla mu, že když byl tak blbej a vsadil ji, tak ať si ty parohy užije! On pak běhal po celém hotelu a bušil hlavou do zdi.
Manželství trvalo jen krátce přes rok, podobně jako druhé, s Kateřinou Soukupovou, velmi půvabnou ženou. Ta předtím chodila se skladatelem Harry Macourkem. Bohužel pocházela z bohaté rodiny, takže byla označena jako osoba práce se štítící a aby poznala tvrdou pěst dělnické třídy musela na čas dělat řidičku tramvaje. Později snad emigrovala, už ji nikdy v životě neviděl.
Při natáčení westernové parodie Limonádový Joe, kde exceloval jako svérázný padouch Hogo Fogo, se seznámil s tanečnicí Janou Lichtenbergovou, stala se jeho třetí ženou. Ale o tom, jak vážně to myslel, svědčí nejlépe svatební oznámení, kde oznamuje, že zůstává nadále svobodný, přestože se 25. 5. 1963 žení.
I když Jana byla velice krásná a přirovnávali ji dokonce k legendární Brigitte Bardot, ani jí nebyl schopen zachovat věrnost déle než několik měsíců. Otázka je, čím ženy okouzloval, že mu skákaly do postele jak skokanky do vody. Určitě to nebyl přitažlivý vzhled. Mohl ale zapůsobit sečtělostí, inteligencí, graciézním chováním, měl také obrovské charisma.
Randil i s režisérkou Věrou Chytilovou, ale ta toužila po dítěti a naštěstí pro oba si včas uvědomila, že není spolehnutí nejen na jeho věrnost, ale i otcovský cit, hledala muže do nepohody, kterým nebyl, a proto se s ním rozešla.
Říká se, že i ten největší proutník se usadí, když potká svou femme fatale. U něj to platilo. S poslední manželkou, opět tanečnicí Janou Křečkovou žil třicet let až do smrti. Svatbu tajil, nevěděli o ní ani jeho přátelé či herečtí kolegové, stejně jako rodiče nevěsty.
Těm poslal telegram tohoto znění: „Tak právě před chvíli, v 10.00, bylo dílo dokončeno. Děkuji za dceru, zdá se být dobrá. Miloš Kopecký.“ Brzy se jim narodila dcera Barunka, a protože se rodina rozrůstala, koupil Červený mlýn v jižních Čechách, v Kremži.
V době normalizace se do ničeho nezapletl, takže dál dostával divadelní i filmové role. Dostal titul nejprve zasloužilého a poté i národního umělce, přitom o ně nestál, měl silnou averzi vůči všem vyznamenáním a titulům. Moderoval publicistický pořad Československé televize Krok do neznáma, tendenčně zaměřený na smutný (?!) život emigrantů.
Chtěl to odmítnout, ale neodolal tlaku, který na něj byl vyvíjen. „Řekli, že když to nevezmu, tak si jako herec už ani neškrtnu. Nezachoval jsem se bohužel hrdina, bylo to mé největší životní selhání, ale já prostě nedokázal skončit v šedesáti letech na mizině a nedělat to jediné, co jsem uměl a bavilo mě to,“ komentoval to později.
Kvůli tomu někteří kolegové přecházeli na druhý chodník, když ho viděli, na jeho dům někdo napsal hanlivá slova. Politicky se rehabilitoval v roce 1987 na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. Jeho kritický projev vysílala Svobodná Evropa a kopie kolovaly po celé republice.
Mimo jiné řekl: „Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít. Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždy důstojně. Vy, kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny.
Odejděte včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“
Na stranickém grémiu se dlouho řešilo, jak vzpurného herce potrestat. Vzhledem k tomu, že text projevu byl tak masivně rozšířen, vypadalo by jeho potrestání jako přiznání toho, že měl pravdu. Takže se nedělo nic. Navíc se v Sovětském svazu začala čím dál víc prosazovat perestojka, které se „staré struktury“ obávaly.
Po listopadu se Milošovi Kopeckému bohužel začal prudce zhoršovat zdravotní stav, musel opustit milované Vinohradské divadlo. Zvládnul ještě jakž takž malé role, ale dědek v seriálu Hospoda už byl nad jeho síly, trpěl zmateností, museli mu zrušit smlouvu, ale kvůli zhoršení psychického stavu se to nedozvěděl.
Jeho roli převzal Lubomír Lipský. Nakonec musel být převezen do bohnické psychiatrické léčebny, kde skonal 16.února 1996 ve věku 74 let.
Zdroj:
Jiří Janoušek kniha Hvězdy z masa a kostí
https://www.csfd.cz/tvurce/979-milos-kopecky/biografie/
https://radiozurnal.rozhlas.cz/neprehlednutelny-v-rolich-i-cinech-pred-100-lety-se-narodil-milos-kopecky-8811322
