Jaroslav Mareš - přezdívaný Jarda Marais - byl idol žen, pak ale exceloval jen v epizodních rolích

Ve škole byl exot, mluvil lépe francouzsky než česky. Ze země galského kohouta si přinesl tuto vzpomínku: „Já tam zažil Chaplina. Zbožňoval jsem ho. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem taky tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář.“

Chtěl se stát malířem jako otec. Jenže ten v době krize přišel o práci, takže prožil bídu, nakonec se vyučil zámečníkem. Byl plný energie, kterou si vybíjel sportem v místní Dělnické tělovýchovné jednotě. Přes ni se dostal k sociální demokracii a v roce 1937 se stal nejmladším předsedou místní odbočky Sociálně-demokratické mládeže.

Ale nikdy nepřestal toužit po herecké kariéře. Když dostal možnost zapojit se do ochotnického souboru, nadšeně to přijal. Divadlo ho nadchlo a hodlal u něj zůstat. V 25 letech se poprvé objevil před kamerou, ve filmovém hitu Nezbedný bakalář, ale jen v epizodní roli. To se mu - bohužel - stávalo často, i když se objevil ve 120 českých filmech či televizních seriálech.

Své umění přitom předvedl v sociálním dramatu Martina Friče Zocelení, za který byl vyznamenán Státní cenou. Další vrcholný výkon předvedl v roce 1958 jako příslušník francouzské cizinecké legie ve válečném snímku režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor. Na televizní obrazovce se poprvé mihl již v roce 1954 v inscenaci Příběhy láskyplné podle námětu Jaroslava Dietla, která byla tehdy ještě vysílána v přímém přenosu!

Výčet filmů v nichž se objevil, mluví za vše - Poslední mohykán, Plavecký mariáš, Florenc 13,30, Dařbuján a Pandrhola, Až přijde kocour, Limonádový Joe. Ze seriálů lze jmenovat legendární Tři chlapi v chalupě, Klapzubovu jedenáctku, Pana Tau, Hříšné lidi města pražského, 30 případů majora Zemana, Dynastii Nováků, Návštěvníky, Chobotnice z II. patra, Dobrodružství kriminalistiky, Panoptikum města pražského, Plechová kavalerie a další.

Jeho asi nejznámější postavou v začátcích kariéry byl syn Mirek z komedie Dovolená s Andělem po boku Jaroslava Marvana. Vzhledem ke svému mladistvému vzhledu hrál dost dlouho učedníky, studenty, nezbedné syny. Patřil jeden čas k nejžádanějším milovníkům a představitelům kladných hrdinů, takže ani není divu, že mu říkali Jarda Marais - tu přezdívku mu vymyslel Karel Effa. Už v roce 1952 se stal členem souboru Národního divadla, kde působil až do důchodu (1988) a sehrál tam přes sto rolí.

Poté se krátce věnoval filmu a televizi. Na obrazovce jsme ho mohli vidět naposledy v roce 1989 jako Lojzu v psychologickém hře režisérky Pavlíny Moskalykové Šance, filmovým divákům se naposledy představil v témže roce jako starý Juz v dramatu režiséra Zdeňka Tyce z poválečného jihočeského pohraničí Vojtěch, řečený sirotek. V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix.

Méně známé je, že byl autorem libreta celovečerních baletů skladatele Miloše Vacka - Komediantská pohádka aneb O dárci radosti, Vítr ve vlasech a Poslední pampeliška. O jeho soukromí se téměř nic neví, kromě toho, že se jeho dcera Veronika stala chotí herce Vladislava Beneše a že měl - nejméně - dva vnuky. Napsal o svém životě knihu, ale nakladatelství o ni - bohužel - neprojevila zájem.

Zemřel 29. října 2003 v Praze ve věku 82 let, je pohřben na místním hřbitově své rodné obci, v Husinci.