Článek
Za I. světové války v devatenácti letech dobrovolně narukoval do rakouské armády. Prošel těžkými boji, zažil peklo v bitvě u Bugu, kde padl do kozáckého zajetí, ale časem se mu podařilo uprchnout. Později vstoupil do československých legií, které vedly urputné boje s bolševiky a při nich utrpěl zranění.
Z nohy mu v lazaretu vyjmuli tři kulky. Jeho dobrodružství tím ovšem neskončilo, domů se dostal až v roce 1921. A to velmi komplikovaně, přes Sibiř, Čínu, Cejlon, Suez a Terst! Ta dlouhá anabáze byla tak fyzicky i psychicky vyčerpávající, že si sehnal cyankáli a spolkl ho. Naštěstí bylo už dlouho prošlé!
Poté, co se vrátil do vlasti, se chtěl věnovat herectví, v Kyjevě byl vedoucím režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla. Jenomže za šest let mimo domov trochu zapomněl česky, což byla komplikace. Měl ovšem jiné přednosti. Mezi ně patřil typicky zastřený, drsně chraplavý, ale pokud bylo potřeba i něžný hlas.
Ten kontrastoval s vysokou a robustní postavou (je úsměvné, že se narodil nedonošený a matka ho „dopékala“ v troubě, což byla v době neexistujících inkubátorů běžná praxe.) Zaujal i podmanivýma očima, charakteristickou mimikou a gesty, takže netrvalo dlouho a přestěhoval se z divadla v Kladně, kde začínal, na Vinohrady - a to jak do divadla, tak do čtvrti, bydlel v Kouřimské ulici.
V roce 1925 zažil jako Cyrano nevěřitelně dlouhé ovace vestoje, při premiéře šla opona nahoru dvaadevadesátkrát! V roce 1934 přišla nabídka, která se neodmítá, ze „zlaté kapličky,“ kde působil až do smrti 20.6 1968 v 71 letech. Nedožil se - možná naštěstí - srpnové okupace.
Byl sice pokud jde o umění rusofil, ale o Sovětském svazu iluze neměl, pravděpodobně by ho soudruzi v normalizaci odstavili. Jejich důslednému kádrování by - tentokrát - účast v tolik odsuzovaných legiích neunikla a nepomohlo by mu ani jeho famózní herectví. A bez divadla a filmu by strádal.
Navíc zákaz hraní už jednou v životě zažil, krátce po válce ho obvinili z kolaborace s nacisty. U lidového soudu se mu ale podařilo očistit a už v září 1946 slavil triumfální návrat na prkna Národního divadla. Při premiéře hry G.B Shawa Candida ho publikum přivítalo manifestačně, neutuchajícím skandovaným potleskem.
Zdeněk Štěpánek byl také dlouholetým členem vysoce prestižního mezinárodního hnutí Svobodných zednářů, které existovalo už ve starém Římě, mělo za cíl přispět k morálnímu a intelektuálnímu zdokonalení lidstva. Hrál v pětašedesáti filmech, u některých se podílel i na scénáři, nebo byl autorem námětu.
Za zmínku stojí role Jana Husa a Jana Žižky v husitské trilogii Otakara Vávry Proti všem, diktátora v Čapkově Bílé nemoci, ale i komická figurka maršála Russworma ve Werichově Císařově pekaři. Obdržel řadu ocenění: státní cenu (1926, 1936, 1951), titul národní umělec (1953), Řád republiky (1963) ale nijak zvlášť to neprožíval.
Jednou řekl, že potlesk diváků je mu nad všechny metály. Byl dvakrát ženatý a všichni jeho potomci skončili u „kumštu,“ jak dcera Jana Štěpánková (1934-2018) z prvního manželství s dcerou básníka Vítězslava Hálka Evou Hálkovou, tak oba synové Martin (1947-2010) a Petr (* 1948) se stali herci, další dcera Kristina Taberyová je režisérka a scénáristka.
I když se v seriálu Bohéma objevily o jeho manželkách smyšlené a denuncující informace, ve skutečnosti si pomáhaly. Eva Hálková měla dítě v druhém svazku v době, kdy se údajné „sokyni“ narodil syn Martin. Ta měla nedostatek mateřského mléka a protože ona ho měla naopak přebytek, posílala jí ho. Zdeněk Štěpánek se určitě nechoval jako domácí tyran.
Když ale v domě načapal Julia Fučíka, vyhlášeného záletníka, srazil ho pěstí ze schodů. Ten se tímto zážitkem naštěstí „nepochlubil,“ útok na bolševickou ikonu by mu po válce jen tak neprošel. Jako jeden z mála herců se postavil proti petici za trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou kvůli nepodařené emigraci, naopak opakovaně žádal její propuštění z vězení.
Netajil se s přátelstvím s Milošem Havlem, nepřítelem číslo jedna ve světě socialistického filmu, udržoval komunikaci s emigranty jako byl Voskovec, Steinbach či Hugo Haas.Toho při krátké návštěvě Prahy v roce 1963, u příležitosti osmdesátého výročí otevření Národního divadla osobně přivítal. Zdeněk Štěpánek většinu života prožil na Malé Straně.
Bydlel v domě U zlatého beránka, kde se narodil další legendární herec Eduard Vojan. Rád chodil do hospod U Měštánků a U tří Pštrosů, kde také zemřel. Přišel tam se džbánkem pro pivo, dal si jedno „od cesty“ a náhle zkolaboval. Byla to smrt, kterou by si asi přál, možná kromě té na jevišti.
Nestalo se to ale poprvé, už několik let předtím doma v noci upadl při cestě na WC a skončil nehybný na zemi. Doplazil se ale k baru a napil se přímo z láhve rumu. Po několika doušcích se zvedl a šel v klidu spát, druhý den to neřešil, příčinou mohl být slabší infarkt či lehčí mozková příhoda. K pití měl „pozitivní vztah,“ líčil, že ho vodka v Rusku držela nad vodou.
Na jednu historku s ním zavzpomínal Jiří Sovák. "Točili jsme takovou protialkoholní agitku, takže abychom mohli přesvědčivě zahrát opilce, bylo nutné si to vyzkoušet. Pak se přidal Vláďa Menšík a ve finále nás ve čtyři ráno vyhodili z baru v Mánesu. My dva jeli taxíkem, on řekl, že půjde pěšky, měl to přes most, ale trochu jsme se o něj strachovali, vypil toho dost.
Když jsme k němu ale v půl osmé se štábem dorazili, běhal po chodníku, vymydlený, oholený, oči mu sice trochu plavaly, ale na celou ulici hlaholil: ‚Tak co, Jiříčku, jakpak ses vyspinkal?‘"" Neexistovalo, že by flámoval a potom nešel dělat. Měl drezúru, byl tak vedenej - i kdyby měl padnout, na jeviště musel jít.“
Zdroj: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2336-zdenek-stepanek
https://dvojka.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-jeho-osud-odrazi-20-stoleti-8578528
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5666:stepanek-zdenek&Itemid=111&lang=cs
