Článek
Za I. světové války v devatenácti letech dobrovolně narukoval do rakouské armády. Prošel těžkými boji, zažil peklo v bitvě u Bugu, kde padl do zajetí kozáků, ale pak se mu podařilo uprchnout. Vstoupil do československých legií, které vedly urputné boje s bolševiky a při nich utrpěl zranění.
Z nohy mu v lazaretu vyjmuli tři kulky. Jeho dobrodružství tím neskončilo, domů se dostal až v roce 1921. A to velmi komplikovaně, přes Sibiř, Čínu, Cejlon, Suez a Terst! Tato dlouhá anabáze ho natolik fyzicky i psychicky vyčerpala, že si sehnal cyankáli a spolkl ho. Naštěstí bylo už dlouho prošlé!
Poté, co se vrátil do vlasti, se chtěl věnovat herectví, v Kyjevě byl režisérem českého krajanského ochotnického divadla. Jenomže za šest let mimo domov trochu zapomněl česky, což byla komplikace. Měl ovšem značné přednosti. Mezi ně patřil typicky zastřený, drsně chraplavý, ale pokud bylo potřeba i něžný hlas.
Kontrastoval s vysokou a robustní postavou (je úsměvné, že se narodil nedonošený a matka ho „dopékala“ v troubě, což byla v době neexistujících inkubátorů běžná praxe.) Zaujal i podmanivýma očima, charakteristickou mimikou a gesty.
Netrvalo dlouho a přestěhoval se z Kladna, kde jako herec začínal, na Vinohrady - jak do divadla, tak do čtvrti, bydlel v Kouřimské ulici. V roce 1925 zažil na této scéně jako Cyrano neuvěřitelné ovace vestoje, při premiéře šla opona nahoru dvaadevadesátkrát.
V roce 1934 přišla nabídka, která se mezi herci neodmítá, ze „zlaté kapličky“, kde působil až do smrti 20.6. 1968 v 71 letech. Nedožil se - možná naštěstí - srpnové okupace. Byl sice, pokud jde o kulturu, rusofil, ale o Sovětském svazu iluze neměl.
Pravděpodobně by ho v normalizaci odstavili. Důslednému kádrování by tentokrát účast v tolik odsuzovaných legiích neunikla a nepomohlo by mu ani jeho famózní herectví. A bez divadla a filmu by strádal. Navíc zákaz hraní už jednou v životě zažil, po válce.
Obvinili ho z kolaborace s nacisty. U lidového soudu se mu ale naštěstí podařilo očistit a už v září 1946 slavil triumfální návrat na prkna Národního divadla. Při premiéře hry G.B. Shawa Candida ho diváci po příchodu na jeviště přivítali obrovsky nadšeně a manifestačně, skandovaným potleskem.
Zdeněk Štěpánek byl také dlouholetým členem vysoce prestižního mezinárodního hnutí Svobodných zednářů, které existovalo už ve starém Římě, mělo za cíl přispět k morálnímu a intelektuálnímu zdokonalení lidstva. Za svůj život hrál v pětašedesáti filmech.
U některých se podílel na scénáři nebo autorství námětu. Za zmínku stojí role Jana Husa i Jana Žižky v husitské trilogii Otakara Vávry Proti všem, diktátora v Čapkově Bílé nemoci, i komická figurka maršála Russworma ve Werichově Císařově pekaři.
Za svou kariéru obdržel celou řadu vyznamenání: třikrát státní cenu (1926, 1936, 1951), titul národní umělec (1953), Řád práce (1958) Řád republiky (1963) ale nijak zvlášť to neprožíval. Jednou řekl, že potlesk je mu nad všechny metály. Byl dvakrát ženatý.
Všichni jeho potomci skončili u „kumštu“ - Jana (1934-2018) z prvního manželství s dcerou básníka Vítězslava Hálka Evou, i oba synové Martin (1947-2010) a Petr (*1948) se stali herci, jejich sestra Kristina Taberyová (1951 - 2023) byla režisérka a scénáristka.
I když se v seriálu Bohéma objevily o jeho manželkách smyšlené a denuncující informace, ve skutečnosti si pomáhaly. Eva Hálková měla dítě v druhém svazku v době, kdy se údajné „sokyni“ Soně Grossové narodil syn Martin. Ta měla málo mateřského mléka, ale protože ona ho měla naopak přebytek, posílala jí ho.
Zdeněk Štěpánek se také určitě nechoval jako domácí tyran. Proti jeho vykreslení v seriálu protestovali žijící potomci, scénáristka Tereza Brdečková se poté vymluvila na uměleckou licenci. Jak by se ale cítila ona, kdyby totéž někdo natočil o jejím otci Jiřím Brdečkovi? Je ovšem nutno přiznat, že se s ničím a nikým moc nemazal.
Jednou, za okupace, přišel nečekaně dřív domů, kde našel Julia Fučíka. Elena se mu snažila vysvětlit, že vymýšleli ilegální aktivity, ale on ho popadl za límec a srazil ze schodů. Ten se tímto zážitkem naštěstí nikde„nepochlubil“, útok na komunistickou ikonu by mu po válce jen tak neprošel.
Jako jeden z mála herců se postavil proti petici za trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou kvůli nepodařené emigraci, naopak opakovaně žádal její propuštění z vězení, vůbec se netajil přátelstvím s Milošem Havlem, obviněným ze spolupráce z nacisty. Přitom před nimi zachránil mnoho umělců.
Zdeněk Štěpánek udržoval také komunikaci s emigranty jako byli Jiří Voskovec nebo Hugo Haas. Toho v roce 1963 při návštěvě Prahy - u příležitosti osmdesátého výročí otevření Národního divadla - osobně přivítal. Většinu života prožil na Malé Straně.
Bydlel v domě U Zlatého beránka, kde se narodil další legendární herec, Eduard Vojan. Rád chodil do hospod U Měštánků a U Tří pštrosů, kde také zemřel. Přišel se džbánkem pro pivo, dal si jedno „od cesty“ a náhle zkolaboval. Byla to smrt, kterou by si asi přál, možná kromě té na jevišti. Nestalo se to ale poprvé.
Už předtím doma v noci upadl při cestě na WC a skončil nehybný na zemi. Doplazil se ale k baru a napil se rumu přímo z láhve. Po pár doušcích se jako by nic zvedl a šel zase v klidu spát, druhý den to neřešil, příčinou mohl být slabší infarkt či lehčí mozková příhoda. K pití měl „pozitivní vztah“, líčil, že ho vodka v Rusku držela nad vodou.
Na jednu historku s ním zavzpomínal Jiří Sovák. „Točili jsme takovou protialkoholní agitku. Abychom mohli přesvědčivě zahrát opilce, bylo nutné důkladné zkoušení. Pak se přidal Vláďa Menšík a ve finále nás ve čtyři ráno vyhodili z baru v Mánesu. My domů jeli taxíkem, on že půjde pěšky, měl to přes most, ale trochu jsme se o něj strachovali.
Když jsme k němu ale v půl osmé se štábem dorazili, běhal po chodníku, vymydlený, oholený, oči mu sice trochu plavaly, ale na celou ulici hlaholil: ‚Tak co, Jiříčku, jakpak ses vyspinkal?‘ Neexistovalo, že by flámoval a potom nešel dělat. Měl drezúru, byl tak vedenej - i kdyby měl padnout, na jeviště musel přijít.“
To by se dalo asi označit jako jeho herecké a životní krédo. Pamětníci vzpomínají, jak byl ke stáru po skončení představení tak vyčerpaný, že mu inspicienti dávali do portálu židli, aby si odpočinul. Když ale přišla na řadu děkovačka, ukláněl se a tvářil tak, jakoby to mohl zahrát znovu.
Zdroj:
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2336-zdenek-stepanek
https://dvojka.rozhlas.cz/zdenek-stepanek-jeho-osud-odrazi-20-stoleti-8578528
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5666:stepanek-zdenek&Itemid=111&lang=cs
