Článek
Pochopitelně musel být krásný, chytrý, finančně zabezpečený, prostě „na úrovni“. Osud se mi ovšem za vysoké nároky, na kterých ztroskotaly všechny předchozí známosti, krutě pomstil, i když to tak nejdřív ani náhodou nevypadalo. Karel byl - a je - pohledný pětatřicátník s vypracovaným tělem, hezkým obličejem i zdvořilým vystupováním a na sto procent splňoval představu ideálního manžela, a to nejen mojí, líbil se každé ženě a já byla šťastná, že si vybral právě mě.
Tvrdil, že je vdovec, žena prý zemřela na rakovinu, a to ho hrozně moc sebralo, takže nebyl schopnej žít s nikým jiným, až když potkal mě, tak se na první pohled znova zamiloval, prostě řečičky, že by se nad nimi i kámen ustrnul. Idyla se bohužel, pozvolna rozplývala, a to už krátce po svatbě. Začalo to ale úplně nevinně, zdánlivýma drobnostma, třeba naprosto nesmyslným žárlením. Příklad: šli jsme spolu po ulici a minul nás nějaký chlap. On hned tvrdil, že se po mě otáčel a hned vyzvídal, co jsem s ním měla.
Já si toho sice vůbec nevšimla, ale uvěřila jsem mu, nakonec nevypadám jako šereda, takže to bylo teoreticky klidně možný. Nejdřív mi to dokonce dělalo i hodně dobře, říkala jsem si, že mi tím dokazuje svou lásku. Jenže ono se to po pár měsících stupňovalo, dělal čím dál větší scény, někdy křičel, až se lidi otáčeli. Já si pak najednou uvědomila, že všichni chlapi, co se mnou údajně chtěli flirtovat, vypadají skoro stejně. Tlustí, plešatí, prostě jeho pravý opak.
A jelikož dobře znal můj „vybraný“ vkus, musel logicky vědět, že právě s takovými bych si nikdy nic nezačala. Tím pádem bylo úplně jasný, že si všechno vymýšlí. Ale proč? To mi vrtalo hlavou. Časem buzerace - a jinak se to ani nazvat nedá - nabraly na intenzitě. Chtěl třeba, abych mu zavolala vždy, když i na chvilku odejdu z kanceláře, aby měl přehled, prý co kdyby se mi něco stalo?
Já mu to vymlouvala, co se může člověku přihodit na obědě? Ale když mu to udělalo radost, přizpůsobila jsem se a fakt posílala sms typu: jsem s holkama na kafi, atd. To byla velká chyba, když viděl, že ho poslouchám, dovoloval si víc, chtěl mít pomalu přehled o každém mém kroku. Pracoval jako obchodní zástupce, neměl pevnou pracovní dobu, čehož využíval k přepadovým kontrolám.
Párkrát jsem mu zprávu zapomněla poslat a shodou okolností se vždycky objevil, měl na to asi nějakej šestej smysl. Vadilo mi to čím dál víc, nejhorší bylo, že vždycky přinesl kytku, takže vypadal jako vzornej mužíček, kolegyně z něj vzdychaly blahem a záviděly. Jenže doma mě za tyhle „prohřešky“ čekaly tresty. Nebyl tak primitivní, aby mě bil, i když by mi to možná bylo milejší, měl rafinovanější metody.
Přesně věděl, co nesnáším a to mi pak dělal, šlo v podstatě o zdánlivé maličkosti, který ale strašně znepříjemňovaly život. Využíval hlavně toho, že jsem alergička, „náhodou“ ve vodě na nádobí se občas objevil místo mého prostředku jar, v jídle pálivé koření, pořídil si kočku, i když věděl, že je nesnáším, jestli se mu něco nedá upřít, tak nápaditost.
Pochopitelně jsem častěji marodila, naštěstí dělám obchodní referentku, takže se dalo hodně věcí udělat doma na počítači. Já dostala podezření, že čte mé soukromé i služební emaily, udělal totiž občas narážky na události, o nichž se jinak než z nich nemohl dozvědět. Pochopitelně to zapřel, já si ovšem stejně změnila všechna hesla. Tím pádem mu došlo, že mu nevěřím, což byl impulz, aby odhodil poslední zábrany a změnil se v nelítostného tyrana.
Nevím, jestli někdy studoval psychologii, ale nějaký znalosti asi mít musel, měl mě přečtenou a věděl přesně jak a čím mi ublížit, aniž by tím porušil zákon. Pochopitelně si každý může říct, proč jsem od něho neodešla. Jenže ono tak trochu nebylo kam. Já bydlela u něj, naši jsou v důchodu, takže po mé svatbě kvůli vysokému nájmu pustili byt v Praze a odstěhovali se sto kilometrů daleko, na chatu. A taky jsem se ho hrozně bála.
Jednou mi s příjemným výrazem ve tváři sdělil, že zná několik způsobů, jak mě zabít, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Navíc ho všichni zbožňovali, nikdo by mi to, co dennodenně zažívám, nevěřil. Jeho zvrácený choutky se projevovaly i v posteli, ale zase byly nepostihnutelný, já mu třeba ještě ve „stádiu chození“ - bohužel - řekla, že nesnáším sperma na těle a orální sex, hádejte, co s oblibou dělal a k čemu mě nutil?
Původně jsem s ním chtěla mít co nejdřív po svatbě dítě, ale něco mi říkalo, abych s tím ještě počkala, to bych si fakt nedovedla představit. Vše vyvrcholilo tím, když jsem s ním odmítla dál spát, to jsme spolu byli půldruhého roku. Já k němu už cítila takový odpor, že to prostě nešlo. Řekl, že budu litovat a slib splnil. Využil mého tvrdého spánku a do vagíny mi vetřel tygří mast. Že to byla hrozná bolest, je asi zbytečné říkat. On se, jak bylo jeho zvykem v situacích, kdy mi ubližoval, se jen mile usmíval a pozoroval, jak trpím.
Nevím, jak dlouho ty muka trvala, možná hodinu. Jak bylo pro něj typický, zvolil sadistickou metodu, která se ale nedala nijak dokázat, což mi také hned řekl. I kdybych šla ke gynekologovi - jenže zase kudy, když bylo zamčeno a schoval klíče - a ten by nějaké následky našel a nahlásil to policii, vytasil by se s výmluvou, že mě chtěl jen ve spánku z lásky podráždit a nevšiml si, že mu na prstu zbylo trochu masti proti bolení hlavy…
Tahle událost se pro mě stala jakýmsi mezníkem. Zůstávaly totiž jen dvě možnosti - nějak od něj odejít, bez ohledu na to kam, nebo spáchat sebevraždu. Na tu druhou se mám ale moc ráda. Pak jsem si naštěstí vzpomněla, že jeden bývalý partner, Jirka, se odstěhoval do Ameriky, tak mě napadlo ho kontaktovat, naštěstí používal stejný email. Aby to Karel nevyčmuchal, použila jsem počítač v jedné kavárně a založila si novou adresu.
Vyklopila jsem mu úplně všechno, hrozně se mi ulevilo a ještě víc když přišla jeho odpověď. I když rozchod nebyl z mé strany zrovna úplně „košer“ napsal, ať za ním okamžitě přijedu, že se o mě postará. Ono to teda hned nešlo, já se bála Karlovýho systému šmírování, ještě k tomu jsem neměla kolem sebe člověka, kterého bych mohla požádat o pomoc, všichni mu zobali z ruky.
Během měsíce se mi přesto nenápadně povedlo odnést nejdůležitější osobní věci do skladu v práci a zařídit letenku na pátek dopoledne, což byla jediná jistota, že na můj útěk ihned nepřijde, musel být na poradě, kde si rozdělovali kšefty na další týden. Odlétala jsem s nahým zadkem, na letišti mě dokonce imigrační úředník nechtěl pustit, ale pak se mi povedlo ho ukecat, možná bylo vidět mý zoufalství, vždyť já se fakt neměla kam vrátit.
Jirka se zachoval fakt skvěle, i přesto, že jsem ho předtím opustila, mě nepřestal milovat, díky němu teď vím, že je lepší chodit s někým, kdo sice nevypadá jako džentlmen, ale je jím, než naopak. Nejdřív mě živil, pak mi sehnal práci stenografky, chodím na firemní jednání a zápisy z něj přepisuju do počítače. On to vždycky ještě opraví, má angličtina zatím není perfektní.
Jsem tady tři čtvrtě roku, do Čech se hned tak nevrátím, jestli vůbec někdy. Píšu si jen s našima, ti mi nakonec moji historku uvěřili. Ráda bych se pochopitelně rozvedla, ale raději s tím počkám. Trochu se totiž bojím, aby se pak Karel třeba nedozvěděl, kde mě najde, nevím, možná by byl i schopen mě pronásledovat tak daleko, takhle má smůlu, stát New Jersey je velký. Spíš doufám, že se nechá rozvést on v mé nepřítomnosti.
Mám bohužel pocit, že si časem najde jinou oběť. To týrání bylo do detailu promyšlený, pochybuju, že jeho první žena umřela na rakovinu, jak tvrdil, pokud zažívala stejný věci co já, a to asi ano, nedivila bych se, kdyby spáchala sebevraždu. Já do ní rozhodně neměla daleko, naštěstí jsem v sobě měla bojového ducha.
Zdroj: Kapitola z knihy Jana Januly Život je jen náhoda? aneb kam se hrabe Hollywood
