Článek
O své profesi
Zpěvák musí dbát i na zdánlivé maličkosti, správné držení těla, hlava a krk musí být vzpřímené, uvolněné, nadechování z bránice, i pozvolné zahřívání hlasu na správnou teplotu, aby se naráz nepřetížil. Jinak je to řehole. Harcujete po městech a z nich vidíte jen hotel a jeviště, žijete ve shonu, pod neustálým psychickým tlakem, nedostatkem času šidíte rodinu.
Několika vyvoleným se podaří proslavit, ale víte, kolik je těch bezejmenných, co objíždí o víkendech vesnické tancovačky? Nikdo z nás si ale na ten úděl nestěžuje, všichni tu práci milujeme, bez toho se prostě dělat nedá. A je úplně jedno, jestli jste populární nebo ne. Vše vám bohatě vynahradí ovace, ale také pocit, že jste divákům dal to nejlepší ze sebe.
Euforické pocity po úspěšném koncertě, nemůže, bohužel, zažít někdo, co třeba vynalezl něco prospěšného lidstvu, i když by si to vrchovatě zasloužil. Ale takový je svět od antiky, kdy začalo platit známé rčení chléb a hry. Já si ale vždycky uvědomoval, že talent, ať už mi ho dal „ten nahoře“ nebo ho mám od narození, je vzácný dar, který nesmím zahodit.
O rivalitě a popularitě
Jeden čas tady byla víceméně uměle vytvořená situace, že se lidé dělili, podobně jako na Sparťany a Slávisty na „Gottovce“ a „Matuškovce.“ Byla to hloupost. Klubismus se dědí, souvisí i s městem nebo čtvrtí, kde žijete. Naše údajná rivalita byla směšná. Už jen proto, že my nebyli konkurenti, měli jsme jiný hlas, repertoár, okruh posluchačů. Nikdy mezi námi nevládla řevnivost, jen vzájemný respekt. Ale pokaždé se najdou lidé, co nachází zvrácené potěšení šířením lží, pomluv, drbů.
V prostředí showbyznysu mají tendence se rychle šířit. Čím víc jste populární, tím víc nenávistných zoufalců vás touží vidět ponížené. V dnešní době je mi protivné natáčení na mobil. Ne, že bych dělal něco, co by stálo za uveřejnění, ale kvůli ztrátě soukromí. A překvapuje mě, jak snadno se ho někteří lidé sami vzdávají, když líčí do telefonu celé tramvaji bezmyšlenkovitě své zážitky.
O stáří a prožitcích
Já se vždy snažil žít naplno: „Být stále mlád“ jak zpívám v jedné své písni. Sice jde jenom o donkichotskou touhu zastavit čas, jenže se netýká stárnutí těla, ale i duše. A tu můžete mít mladou i ve sto letech. Že si musíte něco odepřít neznamená, že si nemůžete něco jiného o to víc dopřát. Jakékoli ochuzení je určitá daň za něco.
Život nedává nic zadarmo a když už čirou náhodou ano, brzy zjistíte, že to za moc nestálo. Já měl třeba před koncertem určitá omezení. Nemohl jsem si dát oblíbené červené víno z Bordeaux ,vhodné zvlášť k francouzským sýrům, které jsem miloval.Vysušuje totiž hlasivky. O to víc jsem se ale těšil, až si ho vychutnám doma.
O postavě a životosprávě
Karel Poláček kdysi tvrdil, že žid a herec patří do kavárny a ne na hřiště. Myslím, že to platí i na zpěváky. Nikdy jsem nesportoval, neatakoval fitcentra, za to, že nejsem tlustý, vděčím podle mě genům. Ráno jím sladké, snídani na vidličku bych nepozřel. Mám naštěstí mezi fanynkami spoustu výtečných cukrářek, zásobují mě. Nejen, že jejich výtvory fantasticky chutnají, navíc si uvědomuji velkou vzácnost – dělaly je kvůli mě a pro mě.
Kávu oslazenou, jak jsem kdysi zpíval, o trochu víc. Stejně jako všichni zpěváci a herci mám hlad v noci, po té, co se vrátím z představení. Vím, že to je nezdravé, ale žaludeční potíže nemám. Zase před koncertem jen užďibuji, nebo si nedám k jídlu vůbec nic. Když jsem totiž sytý, nemám náladu na žádné aktivity, zmocní se mě jinak výjimečná lenost, jediné, čeho jsem schopen, je spánek.
O malování
Maluji, když mám náladu – nebo spíš čas – to, co aktuálně odpovídá mým vizím, pocitům, fantazii. Obraz je pro mě únik z v mé profesi všudypřítomného stresu, pomáhá mi vypnout mysl, zaměstnat ruce. Když ho domaluji tak jak jsem chtěl, cítím podobné uspokojení jako po koncertě, ale prožívám ho uvnitř, v duši, ne při aplausu plného sálu lidí. To totiž vaše euforické pocity násobí. Barvy jsou zase určité symboly, obraz může někdy mluvit víc než slova. A protože je neprodávám, nemusí mě zajímat názory kritiků nebo znalců výtvarného umění.
O síle myšlenek a budoucnosti
Věřím bezvýhradně v sílu myšlenek, pokud se týkají představ, přání, tužeb.Vzpomínám na hrozně dávnou epizodu, kdy jsem za krátkého působení v ČKD, přinesl do práce desku z Las Vegas s tím, že tam jednou budu zpívat. Všichni si ťukali na čelo, co jsem to za magora. A vidíte, za deset let z toho byla skutečnost. Myšlenky jsou trochu podobné jako sny, když uděláte vše, i zdánlivě nemožné a nepravděpodobné mohou se vám splnit. Jen nemá cenu přemítat nad budoucností, stejně ji neovlivníte. Většina věcí, co se přihodí, jsou výsledkem mnoha na sobě nezávislých okolností a událostí, co se v jednu chvíli sejdou dohromady.
O ženách
Mě oslovuje idea džentlmenství, odvahy, cti, zásad fair play, ochranitelství vůči slabším. Vyrůstal jsem na romantických filmech, kdy hrdinové jako Jean Marais či Gérard Phillipe hájili kordem čest dam a ztrestali padouchy. Toho bych sice schopen nebyl, ale dvorného chování ano. Hodně žen dnes o něj nestojí, lichotky berou dokonce jako sexuální výzvu.
Proč? Nejen je, ale každého by mělo přece potěšit když mu druhý řekne, že vypadá dobře, sluší mu to. Mladá generace třeba nezná galantnost. Mě by hanba fackovala až do smrti, kdybych za sebe nechal ženu zaplatit útratu v restauraci, dnes je to normální. Že rytířské chování k dámám skoro vymizelo, je podle mě škoda hlavně pro ně.
Moc se mi líbil se mi starý zvyk, kdy muž žádal dámu o ruku v uctivém pokleku s kyticí v ruce, znáte nádhernější vyznání lásky! I když se jinak snažím jít s dobou, v tomhle platí, že starého psa novým kouskům nenaučíš. I když to není přesné, naučil bych se, nechci.
