Tragédie Pobaltí ve 20. století: Boj národů za přežití

Až do 13. století byly středověké pobaltské národy svobodné a pohanské. V této době začalo Dánské království a křižácké armády (především Řád německých rytířů) postupně dobývat jednotlivá území, podmaňovat zde žijící národy a christianizovat je. Mezi lety 1207 a 1219 bylo dobyto území dnešního Lotyšska a Estonska křižáckými vojsky Dánského království a Řádu německých rytířů. Na obranu proti Řádu uzavřela Litva roku 1385 s Polskem takzvanou Krevskou unii. Litevci již od roku 1363 vedli výbojné války proti Moskevskému knížectví. Od roku 1492 přebrali Rusové iniciativu a se střídavými úspěchy nakonec získali v Litvě v roce 1717 vazala během takzvaného Němého sněmu. Mezi lety 1772 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko rozdělily území Polsko-litevské unie mezi sebe, kdy jeho většina připadla Rusku.

I poté si národy Pobaltí dokázaly uchovat svůj jazyk a kulturu, čehož využily v rámci národního obrození v 19. století, kdy začaly vystupovat proti vlivu Němců a Rusů. Obrození vyvrcholilo neúspěšnou ruskou revolucí v roce 1905, která měla silný vliv i v Pobaltí. Ačkoliv nepřinesla změnu, transformovala kulturní hnutí v politickou snahu o nezávislost.

První světová válka přinesla mnohé oběti a válečné škody. Zhroucením Ruského impéria v listopadu 1917 a následným uzavřením Brestlitevského míru 3. března 1918 mezi sovětským Ruskem a Ústředními mocnostmi připadlo Pobaltí císařskému Německu. Vzhledem k silnému národnímu hnutí a válečným problémům Ústředních mocností nevyšly původní plány nových pánů na vytvoření německého protektorátu.

Pobaltské státy nemeškaly a ještě před podepsáním míru vyhlásila 16. února 1918 Litva nezávislost. Estonsko ji následovalo 24. února 1918 a Lotyšsko až 18. listopadu 1918, týden po skončení první světové války. I tak zde byla silná německá přítomnost, která dále ovlivňovala dění v regionu.

Po vyhlášení nezávislosti musely mladé státy mezi lety 1918 a 1920 bránit svoji suverenitu nejen proti sovětským vojskům, ale také proti německým jednotkám Landeswehru a Freikorpsu.

Estonsko se začalo bránit Sovětům 28. listopadu 1918, kteří překvapivým útokem dobyli Narvu a zahájili pochod na Tallinn. Estonská vojska ve spojení s britským námořnictvem a převážně finskými dobrovolníky zastavila sovětský postup v bitvě u Kehry 4. ledna 1919. Armáda se vylodila v Udrii 17. ledna a o dva dny později vytlačila okupanty z Narvy. Ti zastavili operace 22. února. Sovětské Rusko uznalo nezávislost Estonska podpisem mírové smlouvy 2. února 1920 v Tartu.

Lotyšsko bojovalo celkem na dvou frontách, jelikož postupně bojovalo proti německým jednotkám i bolševickým vojskům. Sověti zahájili útok na Lotyšsko 17. prosince 1918 a obsadili většinu jeho území. V Lotyšsku se z baltských Němců ustanovily jednotky Landeswehru, které nejprve bojovaly proti Lotyšům, ale nakonec šly po jejich boku proti Bolševikům. Dále jim pomáhaly síly Freikorpsu, které tvořili především demobilizovaní němečtí vojáci, kteří přijeli bojovat proti bolševismu a prosazovat německé zájmy. Landeswehr provedl puč ve městě Liepāja 16. dubna 1919 a svrhl lotyšskou prozatímní vládu. Němci dobyli Rigu na sovětech 22. května, ale místo předání města do rukou Lotyšů začali posilovat svoji moc v regionu.

Tyto snahy vyvrcholily bitvou u města Césis od 19. do 23. června, kde se německým silám postavily spojené armády Lotyšska a Estonska. Následovala mírová smlouva, která rozpustila síly Freikorpsu, které měly odejít ze země. Část bojovníků se ale přidala k ruským silám. Mezi říjnem a listopadem Lotyši bránili Rigu před útoky Rusů, posílených o přeběhnuvší Němce. V lednu jsou potom za pomoci polských sil okupanti vytlačeni z území Lotyšska. Sovětské Rusko uznalo nezávislost Lotyšska podpisem mírové smlouvy 11. srpna 1920 v Rize.

Litva vyhlásila nezávislost 16. února 1918, ale během necelých třech let bude třikrát bojovat o svoji existenci. Rudá armáda překročila hranice u pevnostního města Daugavpils 8. prosince 1918 a 2. ledna 1919 dobyla Vilnius. Litevci zastavili sovětský postup u města Kėdainiai 12. února a o měsíc později, za vydatné pomoci jednotek Freikorpsu, zahájili protiofenzívu. Utenu osvobodili 25. srpna a tím Litva poprvé uhájila svoji samostatnost. Sovětské Rusko uznalo nezávislost Litvy podpisem mírové smlouvy 12. července 1920 v Moskvě. Součástí mírové dohody bylo odevzdání Vilniusu do správy Litvy za povolení průchodu sovětských vojsk přes území Litvy. Sověti v té době vedli rozhodující útok na Varšavu a nutně potřebovali k dispozici co nejvíce sil.

S vytlačením bolševiků za hranice země se 7. října 1919 německo-ruské spojenecké síly obrátily proti litevské armádě s cílem nastolit proněmecký režim. Tato snaha byla ukončena bitvou o Radviliškis ve dvoudenním střetu mezi 21. a 22. listopadem.

Litevci na krátkou dobu obsadili Suvalky, o které se (společně s Vilniusem) přeli s Poláky, kteří mezitím odrazili sověty v jejich postupu na Varšavu a postupně je vytlačovali směrem ke svým hranicím. Na svém postupu došli až k nově nabytému litevskému území a došlo zde k množství ozbrojených střetů. Litva a Polsko nakonec podepsali 7. října 1920 Suvalskou dohodu, která měla vyřešit konflikt o sporná území. Již na druhý den, 8. října, se „vzbouřila“ část polských sil a následující den obsadily Vilnius, kde 12. října vyhlásily Republiku Střední Litvy. V Republice byly vyhlášeny volby 8. ledna 1922 a 22. března ji vítězné strany připojily k Polsku. Tento akt vzájemného nepřátelství způsobil, že Litva a Polsko mezi sebou do roku 1938 neměly oficiální diplomatické styky.

V meziválečném období prošly státy postupným odklonem od parlamentní demokracie k autoritářské vládě. Původní vůdci vyhlášení nezávislosti a boje za svobodu rozpustili parlamenty a zakázali politické strany. Litevský prezident Antanas Smetona provedl vojenský puč v prosinci 1926, kterým převzal veškerou moc. Estonský prezident Konstantin Päts provedl převrat 12. března 1934 a lotyšský premiér Kārlis Ulmanis se dostal k moci 15. května 1934 poté, co rozpustil parlament a zakázal politické strany.

Osud Pobaltí byl zpečetěn 23. srpna 1939 podpisem paktu Ribbentrop–Molotov mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. V tajném protokolu si tyto dvě diktatury rozdělily Východní Evropu na sféry vlivu. Tím se osud Estonska, Lotyšska, Litvy a části Polska vrátil zpět do moci Rusů, kteří se chtěli mstít.

Sovětský svaz donutil pobaltské státy uzavřít pakty o vzájemné pomoci, které umožňovaly Sovětům zřídit v těchto státech vojenské základny a umístit zde desítky tisíc svých vojáků. Estonsko podepsalo pakt 28. září 1939, Lotyšsko 5. října a Litva 10. října. Když v červnu 1940 obsadili nacisté Paříž, Sovětský svaz vyslal půlmilionovou armádu a 21. července nastolil v Pobaltí komunistické vlády a přeměnil státy v Sovětské socialistické republiky (SSR). Ty mezi 3. a 6. srpnem 1940 postupně požádaly o připojení k SSSR, čemuž bylo promptně vyhověno. Tím započala okupace Pobaltí.

Před okupací žilo v Estonsku 1,1 milionu, v Lotyšsku 1,9 milionu a v Litvě 2,9 milionu obyvatel. Komunistická strana Litvy měla přes 1 700 členů, ve zbylých zemích byly tyto strany zakázány. Po okupaci se počet členů komunistické strany navýšil na 4 000 až 5 000 členů.

Po anexi území došlo k výrazným změnám v celém fungování státu. Po obsazení úřadů spolehlivými kádry došlo k přijetí sovětského právního rámce, nucené kolektivizaci zemědělství a znárodnění bank, obchodů a průmyslu. Samozřejmostí byla perzekuce církve, ničení národních symbolů a národní identity a první pokusy o rusifikaci propagací ruštiny a omezením pobaltských jazyků.

Společně s tím zahájila NKVD (sovětská tajná policie) likvidaci politických a sociálních elit a dalších osob nepohodlných režimu. Tento proces vyvrcholil v noci ze 13. na 14. června 1941, během které příslušníci NKVD zatkli tisíce lidí v jejich domovech a deportovali je tisíce kilometrů daleko.

Političtí představitelé, důstojníci, úředníci, podnikatelé, kulaci, inteligence a další „nepřátelé lidu“, kteří se mohli postavit sovětům na odpor, byli násilně vytrženi z domovů a deportováni. Muži byli obvykle posláni do gulagů, kde většina z nich zemřela. Ženy a děti byly přemístěny do pracovních osad na Sibiři, v Kazachstánu a dalších odlehlých oblastech SSSR. Ze zhruba 60 000 obyvatel Pobaltí (počty se liší a kvůli nedostatečným zdrojům, kdy Sověti oficiálně přiznali zhruba 25 000 deportovaných, ale některé odhady se pohybují až na počtu 100 000 lidí) se zpět vrátila jen zhruba třetina. Někteří se ale mohli vrátit zpět do vlasti až po rozpadu Sovětského svazu. Podle odhadů zemřelo cestou a v prvním roce zhruba 15 % vysídlenců. Sověti věznili i tisíce lidí ve věznicích a táborech přímo v Pobaltí. Kromě mimosoudních poprav během první okupace, o kterých nejsou dostatečné záznamy. V červnu 1941 popravila NKVD ve spěchu tisíce vězňů z obavy před jejich osvobozením vojsky nacistického Německa.

Německá invaze do Sovětského svazu 22. června 1941 sice přinesla Pobaltí konec sovětské nadvlády, ale bylo předčasné slavit příchod svobody. Zpočátku mnoho Estonců, Lotyšů a Litevců vítalo německou armádu jako osvoboditele od sovětského teroru. Netušili, že Němci mají jiné plány. Byl ustanoven Reichskommissariat Ostland a podle plánů měly být dvě třetiny původního obyvatelstva deportovány nebo vyhlazeny, aby se uvolnilo místo pro německé osadníky.

Prvním cílem nacistů byli Židé. Pobaltí mělo významné židovské komunity – před obsazením Německem žilo v Litvě 250 000 Židů, v Lotyšsku necelých 100 000 a nejmenší židovská populace byla v Estonsku, okolo 5 000 lidí. S příchodem Sovětů v roce 1940 byla zrušena jejich autonomie a stali se cílem represí a deportací. Část jich uprchla před postupující německou armádou, většina ale zůstala.

Byl spuštěn program úplné likvidace židovského obyvatelstva, kterému pomáhala i část místních, kteří po komunistických zvěrstvech vítali nacisty jako osvoboditele. V prvních měsících docházelo k masovým popravám a během jediného týdne bylo zavražděno až 25 000 lidí. Největšími místy likvidace byla v Litvě Ponary u Vilniusu a Devátá pevnost v Kaunasu. Z předválečné populace přežilo válku jen asi 6 % Židů. V Rumbule u lotyšské Rigy bylo během listopadu a prosince 1941 zavražděno 25 000 lidí. Celkově přežilo válku méně než 5 % lotyšských Židů. Estonsko bylo kvůli své nízké židovské populaci „vyčištěno“ již v lednu 1942. Většina estonských Židů navíc stačila uprchnout před nacisty do Sovětského svazu.

V hrůzách války se našli i jednotlivci, kterým nebyl osud Židů lhostejný. V litevském Kaunasu působil od srpna 1939 japonský vicekonzul Chiune Sugihara, jehož primárním úkolem bylo shromažďovat zpravodajské informace o pohybech vojsk. Když nejprve v září 1939 utekli před nacistickým terorem do země polští Židé a následně sovětská anexe uzavřela hranice země, stala se situace pro mnoho lidí zoufalou. Nemohli utéct dále do bezpečí a viděli japonský konzulát jako možnost úniku. V té době žádal Sugihara své nadřízené v Japonsku o povolení vydávat Židům hromadná víza, což mu bylo zakázáno z obav před narušením vztahů se SSSR a Německem. Sugihara se z laskavosti a soucitu s trpícími rozhodl jednat na vlastní pěst a od 18. července do 28. srpna 1940 začal neúnavně vydávat tisíce tranzitních víz, čímž na sebe bral neuvěřitelné riziko. Víza vydával i těm, kteří neměli platné doklady. Odhaduje se, že tím pomohl zachránit 6 000 lidí, kteří uprchli z Pobaltí přes Japonsko. Po válce byl Sugihara oceněn titulem „Spravedlivý mezi národy“. K jeho příběhu se časem přidaly i informace o vyhazování víz z okna vlaku nebo předání konzulární pečetě, ale tyto mýty jeho syn vyvrátil jako nepravdivé.

Kromě Židů byli cílem Němců i pobaltští komunisté. V prvních týdnech Němci systematicky vyhledávali komunisty na základě seznamů nebo informací od místních spolupracovníků. Obyvatelstvo, které je vítalo jako osvoboditele od teroru, jim tyto údaje ochotně poskytlo. Cílem byla eliminace veškeré sovětské administrativy a politického aparátu. Většina z nich uprchla s ustupující Rudou armádou, ale i tak odhady mluví o tisících zatčených a popravených komunistech. Další lidé se v rámci odporu proti nacistům připojili k partyzánským skupinám.

Se změnou válečného štěstí při tažení na východ se změnila i situace v Pobaltí. Po prolomení blokády Leningradu 27. ledna 1944 postupovala Rudá armáda rychle směrem do Pobaltí s cílem jej v co nejkratší době obsadit. V cestě jim ale stálo jezero Peipus, které umožňuje překročení hranice na jednom místě – v Narvě. Boj o toto strategické místo trval od února do července, kdy se bojiště přesunulo o několik kilometrů dále do oblasti tzv. Modrých hor, kde bitva pokračovala od 25. července do 10. srpna 1944. Mezitím ale Sověti postupovali jižní částí Pobaltí a 13. července osvobodili Vilnius. Tallinn byl osvobozen 22. září a Riga 13. října. Celkem byly ve válce zmobilizovány statisíce Estonců, Lotyšů a Litevců, z čehož jich mnoho desítek tisíc padlo. Největší vojenské ztráty byly na straně jednotek bojujících proti Sovětům, protože se mnoho obyvatel přidalo do dobrovolnických jednotek SS v naději, že ochrání zemi před bolševismem. Většina z nich padla v těžkých obranných bojích Narvy a Modrých hor, kde proti sobě velice často stáli občané jedné země, kteří bojovali za rozdílné diktatury.

Pobaltí bylo válkou zasaženo více než jiné země. Kromě vyhlazení Židů, vysokých ztrát mužské populace a likvidace inteligence došlo k rozsáhlým hospodářským škodám. Mnoho lidí navíc v průběhu několika let uprchlo před jednou nebo druhou stranou a z emigrace se nikdy nevrátili. Rozdíly v předválečné a poválečné populaci byly ohromné. Estonsku ubylo z původní předválečné populace 1,1 milionu zhruba 250 000 lidí. Lotyšsko přišlo o 310 000 obyvatel z 1,9 milionu. Litva ztratila více než 380 000 obyvatel z 2,9 milionu obyvatel v roce 1940. Během pěti let tak přišlo Pobaltí o 16 % obyvatel.

Mnoho obyvatel mělo stále na paměti sovětský teror z let 1940–1941 a nesvobodu, kterou totalitní režim přinesl. Z tohoto důvodu se v Pobaltí v roce 1944 zformovalo partyzánské hnutí „Lesní bratři“, které mělo na vrcholu desítky tisíc členů. Tito bojovníci působili v hlubokých pobaltských lesích s cílem obnovit nezávislost svých zemí. Z počátku se jednalo především o muže, kteří nechtěli být mobilizováni Sověty po osvobození země v roce 1944. 

Podle odhadů bylo v hnutí mezi 10 a 15 tisíci bojovníků v Estonsku, stejný počet v Lotyšsku a v Litvě se jednalo o 30 až 50 tisíc. Další desítky tisíc lidí podporovaly partyzány v boji proti staronovým okupantům. Hlavní boj proti Sovětům vedli partyzáni do smrti Stalina v roce 1953. Změnou v nejvyšším sovětském vedení a následným vydáním rozsáhlých amnestií většina z nich opustila hnutí. To ale i tak pokračovalo v odporu. Poslední estonský lesní bratr zahynul při pronásledování v roce 1978. Lotyšský partyzán Jānis Pīnups se skrýval až do roku 1995.

Sovětský režim se rozhodl zlomit odpor pobaltských národů dalším terorem, který byl ještě masovější než červnové deportace roku 1941. Zrodila se operace „Příboj“. V noci z 25. na 26. března 1949 vtrhly jednotky sovětského Ministerstva státní bezpečnosti do tisíců domovů v Pobaltí a bez jakékoliv přípravy, pouze s nejnutnějšími věcmi, naložily přes 90 000 lidí. 70 % z nich tvořily ženy, děti a starci. Deportované naložili do dobytčích vagonů a deportovali je na Sibiř a Dálný východ. Vzhledem ke složení deportovaných, nedostatku jídla, extrémní zimě, těžké fyzické práci a nemocím, zemřelo v extrémních podmínkách poměrně záhy 15 % lidí. SSSR díky deportacím a brutálním represím zlomil odpor obyvatel a dokončil násilnou kolektivizaci a sovětizaci zemí. Část deportovaných se vrátila v roce 1953, většina ale využila amnestie vydané mezi lety 1956–1961. Někteří „nepřátelé státu“ se nemohli vrátit nikdy.

S úbytkem obyvatelstva po válečných letech a dalším odlivem masivními deportacemi na východ výrazně ubylo obyvatelstvo Pobaltí. SSSR začal budovat v Pobaltí těžký průmysl, loděnice a rozsáhlé vojenské základny. Pracovní sílu pro tato odvětví tvořili přistěhovalci z Ruska a dalších socialistických republik. Cílem bylo oslabit vliv místních národů, potlačit kulturní identitu a nahradit jazyk ruštinou. Sověti chtěli v Pobaltí loajální obyvatelstvo, což se neslučovalo se svobodným duchem pobaltských národů. Do této oblasti masivně mířili sovětští vojáci a inteligence, aby převzala kontrolu a zefektivnila rusifikaci. Té se nejefektivněji bránili Litevci.

Pokud se podíváte na graf, vidíte výrazný nárůst zastoupení Rusů v populaci za pouhé čtyři roky od konce války. V kontextu celkového počtu obyvatel Pobaltí se jednalo o miliony lidí, které Sověti přestěhovali.

V následujících čtyřiceti letech bojovalo Pobaltí o zachování své národní kultury, jazyka a svobody vyznání. I přes rusifikaci některé školy vedly výuku v pobaltských jazycích. Hlavním systémem udržení kultury byly ale divadla, folklor a především takzvané Písňové slavnosti. Ty vznikly původně za národního obrození v druhé polovině 19. století a za období totality byly platformou pro nenásilné demonstrace a upevňování vlastní identity.

Silné zastoupení měla stále i pronásledovaná církev. Nábožensky významná litevská Hora křížů, která měla tradici od první poloviny 19. století, byla komunistům trnem v oku. Místo symbolizovalo odpor Litevců proti cizí nadvládě a bylo podporou jejich katolické víry. Roku 1961 se Sověti rozhodli místo zničit. Došlo k jeho kompletní destrukci, ale vůle lidí přetrvala a místo bylo rychle obnoveno. Další pokusy o zničení následovaly v letech 1973 až 1985. Vždy ale lidé místo rychle obnovili, a to i přes přísné tresty.

14. května 1972 se v Kaunasu na protest proti okupaci upálil devatenáctiletý student Romas Kalanta. Toho ke svému činu inspirovala akce Jana Palacha. Následný pohřeb se změnil v masové demonstrace a nepokoje proti sovětské vládě. Při jejich brutálním potlačení bylo zatčeno přes 400 osob.

23. srpna 1979, v den 40. výročí podpisu paktu Molotov–Ribbentrop, bylo podepsáno skupinou 45 pobaltských disidentů Baltské memorandum. Jednalo se o první krok konce sovětské nadvlády. Podepsaní požadovali zneplatnění paktu, odhalení tajného dodatku paktu a obnovení nezávislosti Pobaltí. Díky silně rozšířenému samizdatu se toto memorandum brzy rozšířilo do zahraničí, kde Evropský parlament přijal 13. ledna 1983 rezoluci, která požadavky a odsoudila okupaci.

První masové protesty roku 1987 byly předzvěstí změn. Když Sověti oznámili plán těžit v Estonsku fosforit, vzniklo masové hnutí a postavilo se proti plánům vlády kvůli důvodným obavám o životní prostředí. Protesty si získaly podporu širokých vrstev obyvatelstva a režim nakonec od plánů ustoupil. V Litvě a Lotyšsku bylo záminkou pro protesty výročí paktu Molotov–Ribbentrop a 23. srpna 1987 se v hlavních městech obou zemích odehrály první větší protesty.

O rok později se staly dějištěm národního osvobození Písňové slavnosti a další kulturní festivaly, kde se otevřeně zpívaly národní písně a vyvěšovaly národní vlajky, které byly zakázané. V červnu 1988 byla také poprvé po desetiletích útlaku vyvěšena vlajka svobodného Estonska.

Vrchol protestního hnutí přišel k 50. výročí paktu Molotov–Ribbentrop 23. srpna 1989, kdy se dva miliony lidí spojily v takzvaném Baltském řetězu, dlouhém přibližně 600 kilometrů. Ten se táhl celým Pobaltím a byl největší nenásilnou manifestací, které se účastnila čtvrtina všech obyvatel Pobaltí (což je neuvěřitelné vzhledem k masivnímu zastoupení Rusů, kteří většinou neměli žádný zájem na rozbití sovětské moci).

Litva jednostranně vyhlásila obnovení nezávislosti 11. března 1990, Estonsko se přidalo 30. března a Lotyšsko 4. května. Sověti toto vyhlášení nezávislosti nepřijali a jejich reakce byla opožděná, ale tvrdá. V lednu 1991 vyslali speciální jednotky a pokusili se svrhnout vládu.

13. ledna 1991 zaútočily sovětské tanky na televizní věž ve Vilniusu a budovy Litevského rozhlasu a televize. Stovky neozbrojených lidí se shromáždily před budovami, aby ochránily tyto instituce, a 14 z nich za svoji odvahu zaplatilo životem. Další stovky lidí byly raněné. V Lotyšsku se 20. ledna podařilo Sovětům obsadit budovu ministerstva vnitra. Při útoku zahynulo několik lidí. Tyto akce odsoudil celý svět a postavení Sovětského svazu se propadlo na samé dno. Sověti nepřistoupili k dalším násilným akcím a demokratické vlády v Pobaltí vytrvaly ve svém odporu.

Během neúspěšného pokusu o puč v Moskvě ve dnech 19.–21. srpna 1991 vyhlásily země Pobaltí úplnou a okamžitou nezávislost. Sovětský svaz uznal nezávislost Litvy, Lotyšska a Estonska 6. září 1991 a Pobaltí bylo konečně svobodné.

Rozpad SSSR představoval pro Pobaltí ohromné výzvy. Orientace na východní trhy, nekonkurenceschopnost výroby, zastaralé plánování a problémy pramenící z přechodu na tržní ekonomiku jsou známé i v našich podmínkách. Pobaltí ale uvolněním cen a kolapsem sovětského rublu čelilo mezi lety 1991 a 1994 hyperinflaci, což jednotlivé země přivedlo k vytvoření vlastních měn. Estonsko v roce 1992, následované Lotyšskem a Litvou o rok později. Společně s hyperinflací došlo k prudkému snížení HDP. Státy se od poloviny 90. let vrátily k ekonomickému růstu. Po zajištění stability přišel na řadu vstup do EU a NATO, čímž tyto země stvrdily svůj návrat mezi demokratické státy a po dekádách nesvobody se mohly doopravdy svobodně nadechnout.

Pokud Vám některé části historie Pobaltí připomínají naši historii nebo současné dění, je důležité se z ní poučit. Historie se totiž ráda opakuje těm, kteří o ní moc nevědí.

Obecně použité zdroje: Independence and the 20th century, The Entangled Stories of the Baltic States, The Baltic states 1918–2018