Polský test dopadl pro Rusko na výbornou. Co budeme dělat?

Ve středu 10. září narušilo polský vzdušný prostor menší množství ruských dronů. Podle polského premiéra Donalda Tuska jich proniklo na území země 23, z čehož byly čtyři sestřeleny. Jiná zpráva uvádí, že bylo sestřeleno pět dronů letících na základny NATO, z nichž se o tři postaraly nizozemské stíhačky F-35. Celkový počet dronů se měl pohybovat mezi 22 a 25. Bělorusko mělo navíc Polsko o příletu dronů informovat a protivzdušná obrana tak měla čas se připravit k adekvátní reakci. Drony v sobě navíc neměly ani výbušniny, ani speciální vybavení. Šlo tak o „návnadové“ létající objekty.

Přestože byly polské úřady včas varovány, drtivá většina dronů mohla nerušeně pokračovat polským vzdušným prostorem, až jim nakonec došlo palivo. Je to tedy spíše políček do tváře evropských armád a ukázka současného zoufalého stavu.

Ruský závod Yelabuga (Alabuga v anglických zdrojích) aktuálně produkuje takřka 6000 (!) útočných dronů typu Geran (původně íránský Šahíd) měsíčně. Zároveň 7. září provedlo zatím největší dronový útok, když na Ukrajinu vyslalo 810 strojů. Po příletu pouhých 23 strojů a zničení několika z nich se nemůžeme bavit o úspěchu (jak je akce široce mediálně propagovaná), ale naopak o hrozivém problému. To si uvědomují i Poláci, kteří vyšlou na Ukrajinu své experty, aby získali know-how, jak se s drony vypořádat. Sami Ukrajinci mají potíže a s rostoucími počty vysílaných dronů se můžeme brzy bavit o útocích prováděných v tisících kusech. V situaci, kdy jsou na relativně levné drony nasazovány prostředky desetinásobně dražší, je destrukce většího počtu kusů ekonomickou i technickou sebevraždou.

Existují rozdíly mezi drony a jejich vlastnostmi. Pokud zůstaneme u široce používaného Geranu-2, jedná se o relativně pomalý stroj s omezeným doletem. I ten je však neustále vylepšován , aby se zvýšila jeho přesnost a omezila možnost rušení, na což samozřejmě reaguje i Ukrajina. Horší je to s proudovým strojem Geran-3 (kopie íránského Šahíd-238), jehož rychlost, maximální letová výška a dosah vysoce omezují používání improvizovaných způsobů použití protivzdušné obrany napadané strany. Údajně má mít dosah až 2 500 kilometrů. Na mapě níže jsem vyznačil pouhých 1 000 kilometrů (v dnešní době běžný dosah ruských útočných dronů) z území Ruska a Běloruska. V tomto prostoru by nebylo bezpečno, i přes to, že tyto stroje nesou relativně malou nálož.

Na vzdálenost 2 500 kilometrech již v Evropě neexistuje mnoho míst, která by byla v bezpečí před potenciálním útokem.

Ze zkušeností z bojišti je ale zřejmé, že i malá nálož dokáže na správném místě způsobit masivní škody (ať už na muničních skladech, strategických továrnách, ropovodech nebo rafinériích). Sovětská doktrína navíc vytvořila z průmyslových podniků takřka nedobytné pevnosti, které mají odolat intenzivnímu bombardování, a v současném konfliktu se již mnohokrát osvědčily jako odolné opěrné body.

Rusko má navíc stále mnoho tajemství, což se nedá říci o zemích bývalého východního bloku. Všechny průmyslové objekty a strategická zařízení postavená do roku 1989 (a někde dokonce o pár let později, než se Sověti definitivně stáhli) jsou ruským vojenským kruhům důvěrně známa. Jejich přesná lokalita, účel a slabá místa jsou tak pečlivě prostudovány a budou pro útočníka snadným cílem. Tyto objekty se navíc nachází v dosahu tisícikilometrové hranice a na základě zkušeností z Ukrajiny budou první dny případného konfliktu důležité pro ochranu průmyslu, vojenských zařízení a rozsáhlých skladišť. Vlny tisíců dronů budou pro nezkušenou protivzdušnou obranu s neefektivní výzbrojí naprostou pohromou a dají Rusku do rukou silné trumfy. Rusko navíc své prostředky stále vyvíjí a adaptuje se na opatření Ukrajiny. S každým dalším krokem se Evropa stále více vzdaluje od možnosti efektivní obrany. A všichni to vědí.

Německo disponuje novým systémem Skyranger, který je podle dostupných informací schopen drony detekovat a ničit. V současnosti je Ukrajina prioritní odběratel, protože na tamním bojišti neexistuje spolehlivá zbraň, která by byla schopna drony odhalit a zničit. Právě ty způsobují oběma stranám konfliktu stále větší potíže.

Toho si je vědomo jistě i NATO, které se v čele s Polskem chystá v posledních letech na konvenční válku. Německý Rheinmetall je sice lídrem v celém průmyslu, ale bylo by jistě chybou zaměřit se na jeden způsob řešení. Jak bylo během více než tří let prokázáno, protivník se jakoukoliv obranu snaží co nejrychleji a nejefektivněji překonat.

Dalším způsobem je použití laserových zbraní. Několikrát se již objevily zprávy o jejich úspěšném nasazení na Ukrajině či o „kladivu na drony“ v Británii, ale opravdu použitelný výstup zatím pravděpodobně neexistuje a celá technologie je tak stále na začátku, respektive s množstvím omezení, které jejich efektivní použití prozatím vylučují. Čína na nedávné vojenské přehlídce představila množství zbraní, které do této doby nebyly veřejnosti známé, včetně laserových. Jejich použití v praxi, efektivita a udržitelnost nasazení je v současnosti velkou neznámou. Jedinou „senzací“ je použití laserových zbraní v Izraeli. Konkrétní zprávy, důkazy a hlubší analýza ale chybí a znovu tedy není možné spolehlivě říci, že existuje efektivní obrana. Izrael sám spotřeboval poměrnou část svých zásob protiraketových systémů při vzájemném ostřelování s Íránem.

Kdo dokáže najít efektivní a udržitelné řešení obrany proti dronům, vyřeší nejpalčivější problém současného bojiště (ne nadarmo se drony označují za stejnou revoluci jako rozvoj a nasazení letadel v druhé světové válce a dělostřelectva v první). Na základě zkušeností z Ukrajiny je zřejmé, že dlouhodobě není možné udržet silnou obranu a ochránit průmysl, energetiku, vojenské kapacity, přepravní uzly a další místa, pokud jsou postupně systematicky ničena. Je tedy otázkou, zda se soustředit primárně na obranu a postupně přicházet o drahocenné kapacity (které se ve válečném stavu nahradí obtížněji než finanční ztráta), protože na příkladu Izraele vidíme že žádná obrana není nikdy 100%, nebo se stejnou silou věnovat budování útočných kapacit jako odstrašující síly, abychom byli v prvních hodinách schopni efektivně zahltit obranu agresora a případně zničit moderními prostředky i jeho ekonomické a vojenské kapacity. Nikdo totiž nechce sáhnout k atomovým zbraním, když může vyslat tisíce bezpilotních prostředků, které mohou opakovaně ničit životně důležitá zařízení, jež uvrhnou miliony lidí o staletí zpět a vytvoří konvenčními zbraněmi tlak na odpovědné představitele mnohem efektivněji, než vzájemné nukleární zničení.