Článek
Místo skutečné energetické svobody tak čelíme nové formě geopolitického nátlaku. Vystřízlivění je bolestivé: od domácích solárních panelů přes rozvodné sítě až po elektromobily – nic z toho by se dnes bez čínských technologií a norem neobešlo. Evropa ztratila schopnost vyrábět vlastní alternativy a v klíčovém souboji o energetickou budoucnost momentálně tahá za kratší konec. Jaká je tedy skutečná cena naší zelené revoluce?
Spása i prokletí jménem REPowerEU
Když v květnu 2022 představila Evropská komise plán REPowerEU, jehož cílem je mimo jiné postupně ukončit dovoz fosilních paliv z Ruska, nikdo si nedokázal pořádně představit, co tento program způsobí. Hlavní motivací bylo získat cenově dostupnou, bezpečnou a udržitelnou energii pro Evropu. V Česku probíhá program pod taktovkou Národního plánu obnovy a jeho hodnocení za minulý rok je velice pozitivní. Zarážející však je, že kromě oslav konce závislosti na Rusku nikdo nezmiňuje bobtnající závislost na Číně.
V důsledku nutnosti rychlé transformace ležela priorita na nízkých cenách instalací, které byly dostupné pro široké vrstvy obyvatel a vlády díky nim byly schopny deklarovat přibližování se klimatickým cílům. Čína, která ovládá 80–95 % globálního dodavatelského řetězce solárních komponentů, byla jedinou možnou volbou. Žádný jiný producent nebyl schopen v krátké době dodat do Evropy o stovky procent více výrobků.
Likvidace evropské konkurence
Evropští producenti začali pod tlakem nízkých cen postupně padat a nebyli schopni v konkurenci násobně většího trhu a státních pobídek držet krok. Například v prodeji elektrických vozů měla Čína v roce 2011 na trhu 3% podíl. V roce 2015 26 % a v roce 2018 jí patřila více než polovina trhu. Bez masivních pobídek a úlev by se to nikdy nepodařilo. Evropská výroba baterií utrpěla tvrdou ránu v loňském roce, kdy švédský výrobce Northvolt vyhlásil bankrot. Existuje sice naděje na obnovu výroby pod Americkým vedením, ale trh je prozatím destabilizován. V září 2024 vyhlásil bankrot také švýcarský producent solárních panelů Meyer Burger poté, co se svými špičkovými produkty nebyl schopen cenově konkurovat dumpingovým cenám čínského dovozu.
Evropa tak v současnosti nemá robustní výrobní kapacitu, která by pokryla významnější část trhu, a veškeré vážnější pokusy začínají „na zelené louce“. Celkově je Čína schopna dodávat na naše trhy výrobky s cenami o desítky procent nižšími, než za jaké je schopna vyrábět domácí konkurence. Čínská jednička v Evropě, Jinko Solar, vykázala v roce 2025 čistou ztrátu přes 700 milionů EUR. Další výrobci na tom nebyli o moc lépe a topili se v červených číslech. Firmy jsou schopny přežít jen díky pomoci státu, nadvýrobě a minimálním maržím. Díky tomu však ovládly evropský trh, kde mají dominantní podíl.
S likvidací konkurence jsme se stali bezmocnými. S dominantním postavením přistoupila Čína od počátku tohoto roku ke zrušení vratek DPH na vývoz solárních produktů a ke snížení úlev pro baterie. Došlo ke skokovému zvýšení ceny o 10 až 15 % a Peking může v rámci cenové politiky volně diktovat ceny. Alternativa už totiž prakticky neexistuje. Čínský příběh tak není pouze o efektivitě, ale především o praktikách, které měly za cíl zničit konkurenci a ovládnout odvětví.
Může Peking zařídit energetický kolaps Evropy?
Čína drží všechny trumfy. Zásadním zařízením a celým „mozkem“ zelených elektráren je střídač. V srpnu loňského roku vydal NÚKIB varování před potenciální bezpečnostní hrozbou. Podobné kroky podnikají i jiné země Evropy a některé jdou ještě dál. V čem je problém? Vzhledem k propojení střídačů se servery v Číně a možnosti vzdáleného přístupu může Peking teoreticky vypnout miliony zařízení, čímž způsobí hromadný blackout. Lze i přeprogramovat software tak, aby nestabilitou poškodil další prvky v síti (například transformátory).
Nahrazení těchto zařízení je v krátké době takřka nemožné. Některé vlády proto zavedly povinnost, aby měly střídače mechanický odpojovač nezávislý na softwaru. Čínský software totiž může obsahovat zadní vrátka (backdoory). EU se zároveň snaží posílit hospodářskou bezpečnost řadou nařízení a směrnicí NIS2, která má zajistit standardy kybernetické ochrany. Realita na trhu je však zatím diametrálně odlišná.
Rozdílný přístup evropských vlád
Evropa se rozdělila do tří hlavních táborů. Evropská komise plánuje postupné vyloučení čínských technologií z kritické infrastruktury. Zatím se však jedná o dobrovolný režim, který následuje pouze Švédsko, Polsko a Rakousko. Švédsko bylo v loňském roce cílem kybernetického útoku na kritickou infrastrukturu. Polsko se snaží nastavit pravidla transformace (Projekt UC84) s ohledem na bezpečnost a stabilitu sítě. Rakousko se snaží podporovat domácího výrobce střídačů Fronius. Zároveň všechny tři země si drží celé podíly v klíčové kritické energetické infrastruktuře.
Německo, Rumunsko, Česko a Pobaltí jdou cestou přísných regulací a snaží se zajistit, aby Peking neměl možnost ovlivňovat dění v projektech nebo energetických společnostech. Německo například vykupuje čínské podíly a které nelze vykoupit, tam omezuje manévrovací prostor.
Na opačné straně je Portugalsko, Maďarsko a Řecko. Čínský státní gigant State Grid Corporation of China (SGCC) má v Portugalsku čtvrtinový podíl v přenosové soustavě a čínské firmy tam staví obří závod na baterie za dvě miliardy EUR. Maďarsko masivně investuje do rozvoje energetických sítí i do rozvoje jaderné energetiky. Čínský výrobce baterií CATL zde také otevírá závod za více jak sedm miliard EUR. Celkově je evropská závislost na čínských bateriích dobře popsána například zde. V Řecku má SGCC čtvrtinový podíl v přenosové soustavě a Čína se snaží získat podíly v dalších projektech. Řecko si s sebou navíc táhne již historickou zátěž ve formě čínského vlastnictví přístavu Piraeus, které se v poslední době nelíbilo americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi.
Řešení? Přizpůsobme se.
Evropské vlády pochopily, že bez čínských dodavatelů klimatické cíle nesplní. Zároveň vědí, že je třeba se vyhnout potenciálnímu nebezpečí a zvažují proto strategii „digitální klece“ - propojení se servery v EU místo v Číně, transparentnost zdrojových kódů, apod.. Cílem je nepustit data o elektrárnách a sítích mimo území EU. Problémem je, že Čína nabízí unikátní řešení, která jsou roky před Evropou.
Chytrá síť využívá prediktivní algoritmy a na základě různých údajů předpovídá, jaká bude v následujících hodinách síla větru nebo kde bude svítit slunce, a podle toho optimalizovala výrobu a spotřebu. V tomto segmentu je Huawei absolutní špičkou a evropská snaha o vytvoření jednotného systému je zatím jen tahání za kratší konec.
S tím jak má Čína dominantní podíl na trhu je právě ona, která stanovuje nové standardy a očekává, že se ostatní přizpůsobí. Stanovila si pravidla, dle kterých se musí ostatní přizpůsobovat a alternativy s původem mimo Čínu nejsou kompatibilní.
Západní normy ISO a IEC jsou v mnoha směrech překonané a uzavřené čínské systémy jsou v síti přítomny v takovém měřítku, že jakýkoliv radikální zásah by přinesl kolaps. Mezinárodní standardy se tak stále častěji stávají de facto kopiemi čínských národních norem
Zelená revoluce je nevyhnutelná
Ač může současná situace vypadat beznadějně, Evropa se snaží situaci řešit. Mnohé vlády si uvědomují, že vyměnily závislost na ruském plynu a ropě za závislost na čínském křemíku a softwaru, kdy hlavní motivací průmyslu a obyvatelstva jsou dostupné a levné energie (stejně jako předtím dostupné a levné energie z Ruska). Postupnými kroky vlády snižují možný vliv Pekingu na energetickou bezpečnost, nicméně je problém vysvětlit, proč vydávat více peněz za složitější řešení.
Tato nová hrozba není na první pohled viditelná, o to je však nebezpečnější. Celá síť je jen tak silná, jako její nejslabší článek. Na rozdíl od ropy nelze elektřinu v případě krize snadno dovézt v tankerech z jiného konce světa. Peking nás má v současnosti v hrsti.
